Inscenací roku je podle ankety Divadelních novin, do níž přispělo kolem stovky respondentů, Polední úděl v pražském Divadle v Dlouhé. Text Paula Claudela z roku 1905 režírovala Hana Burešová. Co taková zpráva vlastně znamená?
Předně je třeba říct, že anketa Divadelních novin o inscenaci roku není cenou v pravém slova smyslu, ale právě její rozpětí (všechny anketní hlasy jsou zveřejněny, včetně těch, co se nakonec do sčítání hlasů nezařazují - letos to potkalo hudebního skladatele Vladimíra Franze, když (dle redakce zřejmě nepatřičně) za "divadlo roku" označil Pohřeb Václava Havla) dává docela pěkný přehled o názorech české divadelní obce. Nadto v anketě nehlasují jen divadelní kritici a publicisté, ale i akademici, překladatelé, literáti a lidé spjatí s divadlem podstatně volněji. Možná i proto může být vítězství Poledního údělu trochu překvapivé.
Inscenace sama, jakkoli se na ní názory mohou lišit, patří ke konzervativnímu proudu českého divadla, což lze dokázat jak na práci s textem (pietní ilustrace), samotné jeho volbě (zaníceně katolické drama o manželství a víře), vedení herců a způsobu herectví (psychologické). Pravdou přitom zůstává, že Polední úděl dobře zapadá jak do dramaturgie Divadla v Dlouhé, tak do kontextu tvorby režisérky Hany Burešové (a jejího dvorního dramaturga Štěpána Otčenáška) a logicky navazuje na jejich inscenace Calderónových dramat Znamení kříže a Lékař své cti či Senekovy Faidry. Nepochybně tak Polední úděl má své místo na slunci.
Ovšem hlasování o Polední údělu coby inscenaci roku, jakož i dlouhodobá kritická podpora Divadla v Dlouhé jako celku, včetně např. vysloveně podbízivé inscenace Naši furianti (která se v anketě také opakovaně objevila), resp. podobně laděného Dejvického divadla a jeho tradičnějších inscenací (Muž bez minulosti nebo Dealer´s Choice) a naopak upozaďování originálnějších počinů, byť i na těchto scénách vznikajících (vynikající Havelkův Wanted Welzl v Dejvickém), vyjadřuje jistou - pro mne znepokojivou - tendenci českého divadla.
Možná překvapivě, ale rozhodně z téhož kadlubu je i masivní hlasování pro inscenaci Vladimíra Morávka Leoš aneb tvá nejvěrnější. Nechci se na tomto místě pouštět do přemítání, nakolik Morávek využívá svou léty již k dokonalosti vybroušenou machu a nakolik už jen vykrádá sebe sama; Vladimír Morávek je nicméně dnes zralý spíše na cenu za celoživotní dílo než na ocenění konkrétního inscenačního výkonu. Co bylo kdysi nové, je už dnes staré.
V souladu s jinými texty a kontexty v českém divadle, kultuře a společnosti obecně jsme totiž svědky konzervativní revoluce. Tedy vracíme se k tradicím (formálně, tematicky, postojově, esteticky) dřív, než jsme je stačili opustit; oprašování soch dávno mrtvých velikánů nastalo ještě před očistným soumrakem model. Opatrnost, pro českou uměleckou scénu tak charakteristická, otevírá dveře zarputilým přátelům starých pořádků - čímž (v českém kontextu snad výjimečně) - nemyslím komunisty. Tedy ne nezbytně, protože u nás - snad je to světové unikum - jsou i komunisti (kulturními) konzervativci.
