Činoherní studio v Ústí nad Labem vkročilo do nové sezony pěkně zostra: otevřeně politickou inscenací Nepřítel lidu. V klasické hře norského dramatika Henrika Ibsena hraje hlavní roli idealistického lékaře Tomáše Stockmanna, který chce poukázat na nepravosti v malém lázeňském městečku, bývalý ředitel divadla a neúspěšný kandidát v komunálních volbách za Pirátskou stranu, herec, dramaturg a překladatel Jaroslav Achab Haidler.
Nepřítel lidu je hra sice víc než sto let let stará, nicméně zůstává jednou z těch, o nichž se bez uzardění ještě dá použít ono zneužívané slovo "nadčasová". Ve středu dění na maloměstě, jehož jediný příjem stojí a padá s nedávno otevřenými lázněmi, je idealistický lékař Tomáš: ten ale právě zjistil, že lázně, které sám vymyslel a prosadil (dost možná proti vůli všech těch, kteří si bez nich dnes život nedokážou představit), bude možná nutné zavřít. Voda ve městě totiž není léčivá, nýbrž otrávená. Vyžaduje to zásadní úpravy: ty ovšem znamenají nejen milionové náklady, ale třeba i uzavření lázní na přinejmenším dva roky - a samozřejmě také, možná nenapravitelně, pokazí pověst města. Na to poukazuje pragmatický starosta, který je shodou náhod Tomášovým bratrem; otce podporuje zásadová dcera, zato prakticky orientovaná manželka je opatrnější; zástupci místního tisku se nejprve stavějí na jeho stranu, aby pak – příznačně - otočili: a mlčící většinu, ty slavné obyčejné lidi, zastupuje stoupenec "umírněného přístupu", příkladný alibista Aslaksen.
Tolik Ibsen, který jako obvykle předkládá – v ostře ironickém, živě napsaném vidění - konflikt ideálů a reality, pravdy a lži, ale i pragmatismu a snílkovství: nelze totiž nikdy jednoznačně říct, že správný přístup je jen na straně idealistického Tomáše Stockmanna. Jeho posedlost pravdou, upřímností a "správností" děj se co děj je doprovázena také nepříjemným kazatelstvím až mesianismem. Svět ideálů se ovšem obývat trvale nedá, připomíná nám Ibsen už poněkolikáté. Z tohohle hlediska je Stockmann blížencem "poctivého člověka" Gregerse Werleho z Divoké kachny nebo faráře Branda ze stejnojmenné rané Ibsenovy hry.
Režisér Filip Nuckolls pojímá hru jednoduše a zpříma: v invenční zkratce vidíme všechny ty trapné maloměstské figury, to váhání, ten alibismus; pomalu se rozvíjející konflikt od řekněme věcného sporu po zrod "nepřítele lidu": Stockmann se nakonec rozhoduje, že najust ve městě zůstane a bude dál ostatním znepříjemňovat život. Není pochyb, že se hraje i o Ústí nad Labem, o současné komunální politice, o našem dnešním světě: a to vyvolává u publika zvláštní, spřízněnou atmosféru, snad i mrazení v zádech – ale nejde o žádnou jednoduchou satiru, ale ryze současné pojetí vynikající hry. Tomu zásadně napomáhá pozoruhodná, jednoduchá, ale efektní scéna Lukáše Kuchinky, představující zvláštně zkosený, seversky světlý, moderní leč stísněný byt. Inscenace samozřejmě stojí na hercích, velké sólo má Jaroslav Achab Haidler, který je do jisté míry sám také takovým Stockmannem, což přidává jeho výkonu na autenticitě. Fenomenální a přesný je Petr Panzenberger coby úlisný a za všech okolností korektní alibista Aslaksen; ostrý profil a úsečný projev Anity Krausové jí slouží k vykreslení rázné, avšak chápavé manželky se srdcem na správném místě. Nepřítel lidu se v ústeckém Činoheráku zkrátka nadmíru vydařil.
Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Překlad František Fröhlich, režie Filip Nuckolls. Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 14. října 2011.
