V budově Státní opery uvedla opera Národního divadla pozoruhodnou novinku: operní adaptaci klasického románu Karla Čapka Válka s mloky. Už před lety ji na objednávku Národního divadla složil Vladimír Franz na libreto Rostislava Křivánka. Režíroval svérázný divadelník David Drábek, dirigoval Marko Ivanović.
Česká operní dramaturgie je značně konzervativní a zemdlelá, hrají se vesměs notoricky známí, konvenční skladatelé; v divadelním pojetí je navíc málokdy na co koukat. Proto je třeba vítat každou vlaštovku i v podobě původní české opery - nemluvě o tom, že objednávání takovýchto děl by mělo být jedním z prvořadých úkolů Národního divadla.
Franz složil operu už v roce 2005, léta ležela "na skladě" - a jen kuriózní shoda náhod vedla k tomu, že se premiéra nakonec uskutečnila 10. ledna, tedy v předvečer prezidentské volby, v níž Franz také kandiduje. Samozřejmě to přiživilo mediální zájem o operu - což je u nás jev jinak nevídaný.
Vladimír Franz, mnohonásobný držitel Ceny Alfréda Radoka za hudbu a obecně přední český skladatel scénické hudby k činoherním inscenacím, je navzdory dojmu, který na první pohled vzbuzuje, velmi tradicionalistický skladatel. Jeho eklektická, poučená hudba má silný základ v melodii a ohlíží se především po tradicích symfonické a sborové hudby z 19. století. Patrně by se uplatnil jako tvůrce hudby pro velké hollywoodské trháky. Jinými slovy - protože taková je i jeho Válka s mloky - žádná velká avantgarda; nic, co by bylo srovnatelné třeba se Smolkovým Naganem blahé paměti.
Tvůrcům, tedy zejména autorovi libreta Rostislavu Křivánkovi, je třeba přičíst ke cti, že k Čapkově předloze nepřistupovali pietně a nepřeváděli ji otrocky. Tedy žádný pan Povondra a kapitán van Toch, ale několik silných obrazů toho, jak je veselící se a nezodpovědné lidstvo postupně převálcováno svým emancipujícím se vynálezem. Vpravdě katastrofická opera.
Určitý problém představuje skutečnost, že k režii byl pozván David Drábek. Dramatik, režisér a umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové představuje silně autorský typ divadelníka. Na jeho operní debut tak sice lze hledět se sympatiemi, zároveň jeho naladění na dost jinou notu přináší zásadní nesoulad mezi komediálním inscenačním pojetím a poměrně vážně míněnou operou.
Apokalyptické obrazy v druhé půli, kdy svět postupně ovládají mloci, tak nejsou dostatečně působivé, když v první polovině obrazy rozjásaného lidstva dostaly kuriózní podobu českých pepíků odkudsi z Účastníků zájezdu, korunovaných dekadentně rozjívenými přeplácanými kostýmy. Z tohto soudku je účinkování (skutečného) Petra Kotvalda v roli "zpěváka populární hudby". Drábek pokračuje ve svém jízlivém komentáři české současnosti; Franzova opera ale vypráví o obecnějších věcech (a odehrává se mimochodem v Mexickém zálivu).
Na inscenaci je také vidět režisérovo okouzlení z práce s obří točnou a mnohohlavým sborem; bohužel je také pravda, že sbor Státní opery jistě zvládá zpěv, ne však hereckou akci, čemuž nepomáhá naivní choreografie (Henrieta Hornáčková). Znamenitý mezi sólovými pěvců byl, a to i herecky, Ivan Kusnjer.
Původní operní tvorba nepatří k diváckým hitům, přesto je dobře, že ji Národní divadlo podporuje - mělo by tak činit ve větším množství. Válka s mloky představuje v dnešním světě vážné hudby spíše anachronismus (což v kontextu Národního divadla nepřekvapí); inscenace je drábkovsky neukázněná, ale v žádném případě nejde o průšvih. Jen možná chtělo vedení ND chytit příliš mnoho zajíců: Drábek do opery patří, ale příště by měl radši režírovat něco jiného; kdybychom žili v jiném vesmíru, časem bychom se snad dočkali jiné inscenace Války s mloky v provedení režiséra, jehož estetika bude Franzově tvorbě lépe konvenovat. Vzhledem k situaci, v níž se nacházíme, lze bohužel spíše očekávat, že toto nastudování bylo na dlouho - ne-li nadobro - poslední.
