Inscenaci s rozmarným názvem Velkolepost vyvolených aneb setrvalý stav světa nastudoval v ostravském Národním divadle moravskoslezském režisér Janusz Klimsza a vdechl tak tři sta let staré hře Williama Congreva nový život.
Je osvěžením, když i odlehčený repertoár konverzačních komedií kromě prověřených a provařených autorů 20. století, případně klasiků typu Oscara Wilda, prostřídá text ne tak notoricky známý. Tím je v našem případě rozhodně hra The Way of the World (světová premiéra rovných 1700) britského autora Willima Congreva (1670-1729). Nikdy se totiž na českém jevišti nehrála, přestože jde o rozkošně napsanou komedii mravů s výtečnými dialogy. Jsou to všechno staré příběhy, hraje se o věno a dědictví, o manželky a manžele, snoubenky a snoubence, milenky a milence; o věrnost, nevěru, čest, pověst a peníze. Zábava plyne z efektních konverzací a vyzrálého herectví.
Hru přeložil a upravil Jiří Strnad, jehož aktualizace se místy mohou jevit poněkud násilně. Klimsza hru inscenuje tradičně, s citem pro slovní přestřelky a komické situace, ovšem v lehce lechtivé nadsázce, kterou vyjadřují především bujaře lesklé kostýmy Elišky Zapletalové a všeobecně „rochnivá" atmosféra představení. Děj nemusí plynout nijak rychle, důležité je se se slovy, děním a také vizáží pořádně pomazlit.
Pokud podobné inscenace vytvářet, kromě ukojení konzervativně laděných diváků, potažmo plnění kasy a hlediště divadla mezi náročnějšími tituly (Národní divadlo moravskoslezské současně hraje Klimszův Konec masopustu a nedávno měl premiéru Mikuláškův Gottland), pak je to pro potěšení z velkoleposti vyvolených herců. Královnou inscenace je Veronika Forejtová jako stárnoucí alkoholička, o jejíž dědictví se hraje. Nadhledem nešetří Vladimír Polák a Petr Sýkora jako dva z hlavních aktérů. Mladá herečka Andrea Mohylová má za sebou již více příležitostí, včetně Konstance v Amadeovi a hlavní role Beatrice Cenci, ale teprve v roli slečny Marwoodové jako by se výrazněji prosadila: je vynikající mrcha.
Je vidět, že herci se baví a hrají (pohrávají si) se zjevnou chutí, leccos z jejich radosti se pak přenáší i na diváky. Pavlína Kafková hraje pragmatickou paničku, Lada Bělašková naivní dívenku, Jan Fišar otrlého a lehce zmateného venkovana a Renáta Klemensová služku správně od rány. Jistě, jsou to konvence, bez nichž by to ovšem v takovém případě těžko šlo. Robert Urban na první pohled připomíná tradiční křečovitou karikaturu homosexuála, ale i jeho nalíčená tvář nakonec prozrazuje sounáležitost se zmíněnými lascivními kostýmy a celkem potěšitelně nemravné inscenace.
Co říci závěrem? Velkolepost je neškodná zábava, provedená na výtečné úrovni; navíc dramaturgicky je premiérové uvedení tohoto textu neobyčejně záslužné. Klimszova inscenace ukazuje, že i konvenční konverzačka se dá hrát se stylem a nadhledem, který přesahuje jednoduchou jednorázovku. Podezření, jaká je souvislost mezi Amadeem, Cenci a Velkolepostí, kromě toho, že jde o tři po sobě následující inscenace činohry NDM v honosné budově Divadla Antonína Dvořáka, si prozatím nechám pro sebe.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava - činohra v Divadle Antonína Dvořáka. William Congreve: Velkolepost vyvolených aneb setrvalý stav světa. Režie Janusz Klismza. Premiéra 27. ledna 2011.
