V klášteře nám někdo vraždí bohabojné a cudné mnichy... Opat, ač nerad, povolává slovutného Viléma z Baskervillu, aby záhadu rozlouskl, ale místo toho se pohádají o to, má-li být křesťan bohatý, anebo chudý. To vše a ještě mnohem více v adaptaci světově proslulého románu Umberta Eka Jméno růže, kterou uvedl na scéně Městského divadla Brno režisér Petr Kracik.
Městské divadlo Brno se těší pověsti nejlépe řízeného a organizovaného divadla u nás: jeho principál Stanislav Moša je coby režisér sice nanejvýš zručný řemeslník, v oblasti manažerské se však nanejvýš vyzná. V Městském, které provozuje dvě velké scény, je permanentně nabito, netrpí nedostatkem peněz ani nepřízní mocných; kritici se nad ním sice někdy ošklíbají, ale jistě ne všichni a ne pořád - konečně vedle muzikálů a frašek má na repertoáru i ambicióznější kusy a divadlu se nevyhýbají ani prestižní ocenění. Pravidelně pak dává prostor autorským projektům, v nichž své ambice ukojují třeba bratři Cabanové, šéf nikoli konkurenční, ale spíše spřátelené Mahenovy činohry Zdenek Plachý či sám Stanislav Moša. Stálým hostem Městského divadla Brno (podle staršího názvu „Mrštíků" nebo škodolibě současně „Mošalandu") je také pražský režisér a ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik. Právě on připravil nejnovější premiéru, tedy Jméno růže - titul, kterým znovu dokázal, že jeho pověst dobrého režiséra už je minulostí.
Asi nikdo nemohl čekat, že se mnohovrstevnatý intelektuální román Umberta Eka na jevišti MdB stane mnohovrstevnatou intelektuální podívanou, co však čekat šlo - a proklamace tvůrců i tlustá programová brožura tomu napovídaly - bylo dobře fungující výpravné představení s tajuplnou atmosférou a napětím. Výsledkem snažení brněnského souboru jsou však kupodivu dvě a půl hodiny nudy.
Ono vylomit z Ekova románu pouze senzační linku detektivky, odehrávající se v atraktivním prostředí středověkého kláštera, není jen tak. Příběh Viléma z Baskervillu totiž není žádný případ bratra Cadfaela, a když intelektuálno vyhodíme oknem, vrací se nám dveřmi. Co si taky počít s detektivkou, jejíž zápletka se točí kolem ztraceného druhého dílu Aristotelovy Poetiky? S románem, jehož nejtragičtější scénou je shoření knihovny, tedy instituce, k níž má kdekdo uctivý, ale jen skutečný knihomol (jako Eco) láskyplný vztah?
V překlopení do "light verze" se pak vytrácejí nejen drobné hříčky a z hlediska prostého děje nepodstatné esejistické pasáže, ale i podstatné věci: třeba že Ekův román je parafrází klasických detektivek. Vilém z Baskervillu je jako Sherlock Holmes a jeho uctivý žák Adso z Melku starý dobrý doktor Watson. Že Jorge z Burgosu, slepý knihovník, má tak trochu něco společného s argentinským spisovatelem, milovníkem labyrintů a literárních záhad - a v jisté fázi života také slepým knihovníkem - Jorge Luisem Borgesem, už je jen takový povzdech na okraj.
Potíž je, že v kašírovaných kulisách (scéna Jaroslav Milfajt), na něž se občas promítají plameny, s rádoby velkolepou hudbou (Dalibor Štrunc, druhdy výtečný cimbalista Javorů sourozenců Ulrychových) a tupě "cimrmanovským" aranžmá jednotlivých scén nelze vytvořit ani náznak nějaké atmosféry nebo důvěryhodně působící sekvence. Děj na scéně nejčastěji vypadá tak, že jeden z herců deklamuje zvučným hlasem text a ostatní stojí a uctivě ho poslouchají. Že se v překladu vytratil humor, pro Eka podstatný, je už v takovém světle skoro nepatrné. Pro tvůrce je velmi smutné, že dokonce i dozajista atraktivní moment, kterým je scéna svedení mladého mnicha divokou dívkou, která nepostrádá jistou vášnivost a dráždivost, je na jevišti realizovaná mdle a nevýrazně.
Co nezvládla režie, dorazily herecké výkony. Vojtěch Blahuta v sobě nemá z vyděšeného, ale dychtivého a učenlivého novice Adsona nic a po celou dobu jen statuje jednajícím postavám. Ostatní herci - Zdeněk Junák coby opat, Ladislav Kolář jako starý Jorge, Jaroslav Matějka jako knihovník Malachiáš a Viktor Skála v roli Viléma z Baskervillu - zůstávají pouze u patetické deklamace. Humorným prvkem je pak znetvořený poskok Salvatore v šklebivě nevkusném podání Erika Parduse, jindy vynikajícího herce, mj. držitele Ceny Alfréda Radoka.
Pozoruhodná je také míra, v níž se inscenace inspiruje filmem, který podle románu natočil roku 1986 Jean-Jacques Annaud; Viléma z Baskervillu hrál Sean Connery a mladého Adsona Christian Slater. Zejména v typovém obsazení herců a vizuálním pojetí některých scén jako by Kracikova inscenace z Annaudova plátna vypadla. Těmito úvahami si divák může krátit čas v průběhu nesmírně nudného představení, které má tu nejhorší možnou vadu špatných divadelních inscenací: není totiž tak hloupé, aby nezáměrně bavilo, ani tak chytré, aby bavilo záměrně.
Městské divadlo Brno - Umberto Eco: Jméno růže. Divadelní adaptace Claus J. Franckl, režie Petr Kracik. Premiéra 19. února 201, psáno z první reprízy 20. ledna.
