Festival Setkání/Stretnutie, který každoročně na konci května hostí olbřímí budova Městského divadla Zlín, se zaměřuje na dramaturgické novinky a setkávání slovenských a českých divadelníků. Zůstává mimo hlavní mediální pozornost, ale kromě zlínských diváků má řadu fanoušků a vytrvalých návštěvníků v celé divadelní obci; to zlínskému festivalu zajišťuje trochu zvláštní postavení. V posledních letech je znát úbytek finančních prostředků a snad i jistá dramaturgická únava. Sedmnáctý ročník, který proběhl letos 21.-26. května, nabídl trochu skromnější program - přesto bylo co zažít.
Ze Slovenska přijela ceněná inscenace Gazdova krv, české divadlo reprezentovaly novinky, o kterých se mluví - Ucpanej systém Dejvického divadla, Europeana brněnské Reduty v režii Jana Mikuláška, Kukura z Činoherního klubu. Podstatnou část programu tvořily inscenace pořadatelského zlínského divadla, které si tak realizovalo i interní přehlídku poslední sezony: z ní jednoznačně vyčnívá Pitínského Oresteia. Festivalové publikum vřele přivítalo i Blanche a Marii režisérky Anny Petrželkové.
Zlín má ohromnou výhodu nejen ve velkém divadelním zázemí, ale také v přívětivé atmosféře města. Jakkoli se dnes zdá, že festival žije trochu z podstaty, bude-li mít zájem, má před sebou ještě nemalou budoucnost.
Závěrečným kusem letošního ročníku byla inscenace Kukura pražského Činoherního klubu. Tu napsal a režíroval Martin Čičvák, titulní roli hraje - jak jinak - Juraj Kukura. Bylo zajímavé sledovat, jak si komorní inscenace z malého sklepního divadla v ulici Ve smečkách poradí s velkým sálem pro sedm set diváků, Juraj Kukura to však zvládl bravurně. Satirická komedie o hercích a umění vůbec slavila mimořádný úspěch. Stále však platí, že první půle, složená z Kukurových monologů či jeho dialogů s režisérem Čičvákem (kterého hraje Jan Hájek) je bezmála geniální, jak textově, tak herecky; zato druhá se postupně rozpadá a směřuje k larmoyantnímu závěru, kde herec vzpomíná na zesnulou matku. Ve zlínské repríze byla Veronika Žilková, ztvárňující zpovykanou herečku, v nebývalé formě, čímž přijetí inscenace festivalovým publikem výrazně pomohla.
Programy českých festivalů bohužel připomínají vzájemně samy sebe, co se objeví na jednom, je tentýž rok či nejpozději v příští sezoně i na jiném. Jednak od sebe vzájemně opisují, jednak se všechny soustředí na "to nejlepší" a obvykle rezignují na vlastní, koncepční dramaturgii. Zlín jistou koncepci má, ale ta se ve výsledku ukazuje jako nezřetelná: věci samozřejmě notně škodí nedostatek finančních prostředků, který neumožňuje v větší míře zvát zahraniční produkce - ty by přitom měly být páteří každého festivalového programu.
