Divadelní festival
S Němci nám bylo dobře

Letošní ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který pozvolna mění název na stručnější a vtipnější Theater.cz, skončil. Rozloučil se dvěma produkcemi spojenými s Deutsches Theater v Berlíně: v pátek 18. listopadu a v sobotu 19. listopadu v La Fabrice vystoupil komik Stefan Kaminski s autorskou show Přišlo to shora a v sobotu a neděli 19. a 20. na scéně Divadla Na Vinohradech hostovala velkolepá inscenace Andrease Kriegenburga Zloději; jde o hru současné německé autorky Dey Loherové, jejíž jiné texty místní diváci dobře znají i z českých jevišť.

Obě tečky za festivalem sice patřily k tomu méně zajímavému, co letos program festivalu nabídl, ale jeho ambicí je nabízet mapu po německém divadle, poukázat na trendy, nabídnout pestrou paletu přístupů. Nám, co německé divadlo obdivujeme, tak musí nabídnout i nějakou tu odvrácenou stranu; věci, které takové nadšení nevzbuzují, ale kompletní obraz německého (či německojazyčného) divadla spoluvytvářejí také.

Stefan Kaminski je bývalým hercem Deutsches Theater, dnes už vystupujícím v převážně autorských kabaretech s vlastní značkou Kaminski ON AIR, která odkazuje k rozhlasovému vysílání. Spolu s ním jsou na jevišti ještě dva hudebníci/ruchaři: Energická inscenace Přišlo to shora je tak něco mezi scénickým koncertem (hudební pasáže patřily k tomu nejlepšímu) a kabaretem, respektive parodií na rozhlasové hry, která nám v tomto podání odhaluje vytváření veškerých zvuků za mikrofonem i sehrávání více postav jedním hercem (v tomto případě pochopitelně jen jediným, tedy Kaminskim, který si rozehrávání přehrávání vysloveně vychutnával). Líčil přitom příběh, který byl přímočarou parodií na dobrodružná sci-fi. Odlehčená  a sympatická zábava, ale s pozoruhodným vystoupením kabaretiéra Josefa Hadera na loňském festivalu se nedá srovnávat.

Úplným závěrem pak byla regulérní inscenace Deutsches Theater Zloději. Hru Dey Loherové, která se v poněkud konvenčním módu současných dramat snaží splétat osudy několika postav, vesměs zakletých v různých vztahových rámcích. Klíč režiséra a scénografa v jednom Andreasa Kriegenburga je v monstrózní scéně. Ve čtyřhranné arše je umístěná hřídel, kolem níž se otáčející lopatky tvoří jednotlivá (nijak již dále nespecifikovaná) prostředí a z čehož pro herce není úniku. "Mlýnské kolo dějin", o něž usiloval megaloman Bruscon ve hře Thomase Bernharda Divadelník? Metafora sevřené lidské existence nebo prostě jenom o(c)hromující schválnost? Nápad vystačí na deset minut, zbylé tři a půl hodiny dost nudí: také to významná část diváctva nevydržela  nejpozději o přestávce odkráčela. Něco tvůrcům přiznat lze. Důslednost, s níž se svého konceptu drželi až do konce. Ale všechny nás ten válec nakonec semlel.

Z patnáctidenní přehlídky, která vesměs v několika reprízách nabídla devět zahraničních produkcí, asi největší ohlas a úžas vzbudila skvělá inscenace Vojny a míru z vídeňského Burgtheateru. Nenápadný, ale vydařený byl lucemburský Monokl a vynikající oberhausensnká inscenace Nory. Celkově nás německý festival jako každoročně přiučil tomu, co všechno je v divadle možné a co by mohlo být i krásné.