Někdejší premiér Mirek Topolánek kdysi zahajoval recepci na švédském velvyslanectví vtipem podle svého gusta: "Když se řekne Švédsko, vybaví se mi tři věci - švédský stůl, švédská vodka a švédská trojka." Podobně když se řekne Finsko, asi se nám vybaví: finská sauna, finská vodka, finská... co vlastně? To vše najdeme i ve finské hře Kokkola, kterou uvádí Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.
Uvést současné finské drama (Kokkola měla světovou premiéru roku 2004 a její autorkou je žijící finská tvůrkyně Leea Klemola), nadto v oblastním měšťanském divadle, byť na malé scéně, je samo o sobě docela úlet. Když si k tomu ještě pozvete avantgardního mladého režiséra Jana Friče, proslulého neotřelými postupy, může být o zábavu postaráno.
V den, kdy jsem se na Kokkolu vypravil, panovala třeskutá zima a v Liberci bylo ještě o pár stupňů míň: český krutý sever tak docela dobře korespondoval s krutým severem finským. Ono to má ale i další spojnice: žít na malém (no dobře, středně velkém nebo prostě menším) městě je do jisté míry všude stejné a přinejmenším autoři divadelních her, románů i filmů nás už mnoho let přesvědčují, že to je jen a jen bída a jednomu se tam nejen nenaskýtají skutečné možnosti seberealizace, ale především mu zbývá tak akorát pití. Samozřejmě tvrdého alkoholu. Není moc do čeho píchnout a místní bar sice není moc útulný, ale aspoň má otevřeno a dá nám na sekyru.
Hra Leey Klemoly je tak jistým protipólem třeba v českých luzích a hájích hojně hrané Portugálie Zoltána Egressyho (mj. Činoherní klub Praha, dále Ostrava, Plzeň, Kladno). Tam, kde je maďarský autor v zobrazování venkovské beznaděje spíše poetický, laskavý až svěrákovsky (ne nadarmo hrál v původním maďarském nastudování János Bán, známý z Vesničky mé střediskové), je Klemola ostřejší, syrovější, vtipnější - ale také snovější. Na druhou stranu nelze z jejího textu dělat nějaký zázrak. Jako tolikrát v jiných případech, smysl uvádění soudobých her je mimo jiné v tom, že se ukáže, že není tak moc o co stát. Podstatné je, co se podaří z takové záležitosti stvořit na jevišti.
Režisér Jan Frič se scénografem Nikolou Tempírem se neubránili jisté prvoplánovosti: když jsme ve Finsku, musí přece bar vypadat jako sauna. Jindy ale dokázali navodit atmosféru především výtečným užitím (fialových, zelených a bílých) světel a dát průchod dět(in)ské hravosti vytvořením notně naivistického auta ze spojených kancelářských židlí a nákupních vozíků. Fričův přístup je mnohdy pankáčský a Kokkola hodně připomíná jeho starší inscenaci Polonéza Ogiňského v pražském Divadle Na zábradlí - s tím rozdílem, že tam šlo o Rusko.
Pro sestavu svých přisprostlých ztroskotanců, kteří s flaškou v ruce a občasným vtipem na rtu už rezignovali i na nějaké životní sny a jen tak zůstávají dál, „než si pro ně přijdou" (jak se ostatně v inscenaci i zazpívá), má Frič slabost a sympatie. Nezobrazuje je jako lidské zrůdy, ale prostě jako partu celkem fajn lidí, kterým toho moc v životě nevyšlo, ale oni to ani příliš nikomu nezazlívají. V představení není nouze o vysloveně klaunská čísla: zejména scénka, v níž rozehrává Jana Kabešová-Vojtková jako alkoholička Marja-Terttu banální historku s pomočenými kalhotami, je ukázkou, jak lze, vraťme s k Topolánkovi, "uplést z hovna bič". Rozjet opravdové peklo uměli v některých chvílích poněkud neřízeně také Tomáš Dianiška v hlavní roli (chlapec se poeticky jmenuje Piano) nebo Martin Stránský jako Saku, otrávený bratr zmíněné Marji-Terttu, která se v závěru na chvíli promění v tuleně. Tento severský kolorit očima střední Evropy dokreslují lesbicky zamilovaná barmanka v drsném podání Týny Průchové nebo rezignující Vili v neokázalém ztvárnění Václava Helšuse.
Kokkola vyvolala v Liberci nemalý ohlas (na únorové repríze bylo vyprodáno, ale lidé později odcházeli o přestávce okázale pohoršeni) kupodivu zejména svým vulgárním slovníkem; o lidech, co sprostá slova nepoužívají, si můžeme myslet své, v každém případě však je Kokkola neučesaným, divokým zážitkem s řadou zábavných nápadů.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec - činohra v Malém divadle. Leea Klemola: Kokkola. Režie Jan Frič, premiéra 3. prosince 2010. Psáno z reprízy 22. února 2011.
