Divadelní objev
Tak tohle se mělo stát už dávno

Hru Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť napsal francouzský dramatik Jean-Luc Lagarce, který zemřel roku 1995 na AIDS. Její inscenaci uvedlo v české premiéře Švandovo divadlo na Smíchově v překladu Kateřiny Neveu a v režii Braňa Mazúcha. Podařil se dramaturgický objev sezony a nezbývá než se ptát, proč čekala své české uvedení tak dlouho.

Lagarce není přitom českým divákům zcela neznámý, vícero nastudování se dočkalo monodrama Pravidla slušného chování v moderní společnosti a pražské Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru My, hrdinové. Protože bývá zvykem hořekovat, že není dost her pro herečky (zato pánské ansámbly si nemohou stěžovat, jak dokazuje například mnohé uvedení polské komedie Testosteron nebo nedávný divácký hit Dejvického divadla, pokerová komedie Patricka Marbera Dealer´s Choice), některá divadla (třeba ta Městská pražská) vytahují dokonce i bulvární zoufalosti typu Holek z kalendáře. Přitom je tu Lagarceův klenot, dílo, které s jazykovou suverenitou rozehrává řadu témat - od opuštěných žen s osudovým vztahem k jednomu muži přes patologičnost rodinných vazeb a škodlivost uzavřených komunit až po nevybíravou kritiku venkova (při stálé příchylnosti k rurálním idylám zejména v českém divadle není nikdy nic takového na škodu). 

Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť je především text básnický, skládá se z monologů – či více méně mimoběžných dialogů - několika žen. Mezi nimi je vcelku zřetelný příbuzenský vztah, matka  a její čtyři dcery. Zbytek už tak jasný není: návrat ztraceného syna a bratra může být zrovna tak příběhem o opuštění čistě milostném, o rozvratu rodiny, o otcovské tyranii - nebo něčím zcela jiným. Pět žen žije spolu ve smutku a osamělosti až vdovské, s níž se každá vyrovnává po svém. 

Jenomže to není tak úplně podstatné, k ženám můžeme přistupovat i jako k typům, jejich vztahy se mohou měnit. Text je totiž sdostatek neurčitý a nekonkrétní, aby dával velký prostor fantazii a meditacím. Pro Lagarcea je důležité především slovo, texty se zacyklují, motivy se vracejí, hodně se opakuje. Litanickou strukturou připomíná hra poetičtější a jemnější verzi her Thomase Bernharda. Lagarceova hra zkrátka představuje typ divadelní poetiky, který našich jevištích bolestně chybí a je mimořádně skvělé, že po něm Švandovo divadlo sáhlo. 

Režisér Braňo Mazúch volil minimalistickou cestu inscenace  a udělal dobře. Jednotlivé postavy sedí kolem stolu, případně postávají kolem, akce je minimální, vše se soustředí na slovo, suverénní herečky – od Marie Štípkové přes Evu Leimbergerovou a Petru Hřebíčkovou k Martě Vítů a Apoleně Veldové - odvádějí charismatické výkony; nejpřesvědčivější je patrně Hřebíčková, jejíž postava – v doplnění s výrazným hereččiným zevnějškem - nakonec dostává největší prostor a nejtajemnější kontury. Vynikající je rovněž Apolena Veldová jako matka. Je pravdou, že kdyby herecký ansámbl jako celek ubral na expresi a přistupoval k textu civilněji, bylo by to možná k prospěchu věci, ale i tak se podařil magický zážitek. Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť je ve Švandově divadle výjimečným zakončením sezony. 

Švandovo divadlo na Smíchově - Studio. Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala až přijde déšť. Režie Braňo Mazúch. Premiéra 11. června 2011, psáno z první reprízy 13. června.