Kdy mají výhody přednost před zásadami? Je nebezpečnější mladý idealista nebo protřelý pragmatik? Politická hra Jean-Paula Sartra Špinavé ruce v režii Ivana Rajmonta repertoár Národního divadla příliš neobohatila.
Nová inscenace činohry Národního divadla za sebou má komplikovanou historii: nejdřív se měla hrát na Nové scéně. Pak se kvůli napjatému rozpočtu ND neměla hrát vůbec. Nakonec se vůlí inscenačního týmu v čele s režisérem Ivanem Rajmontem v "chudém provedení" - s náznakovou scénou v půdním prostoru komorní scény Kolowrat - přeci jen premiéry dočkala.
Ale možná mělo zůstat u nesplněného snu. Hra Jean-Paula Sartra představuje v zásadě banální střet idealismu s pragmatismem, postupné zrání mladého přesvědčeného komunisty tváří v tvář obdivovanému učiteli. A na konci je samozřejmě výsměšná pointa ve stylu "všechno je jinak".
Pokud takovou hru dnes uvést (z jiného důvodu, než je pieta vůči autorovi), potřebovala by razantní výklad nebo aspoň úpravu - je zbytečně upovídaná a i pro toho, kdo text předem nezná, se ubírá příliš rovnými a pohodlnými cestami. Její vývoj, dialogy i způsoby argumentace lze odhadovat na míle dopředu - po chvíli začne nudit. Rajmontova inscenace bohužel - a jistě to není jen vina toho, že nebylo na kostýmy a rekvizity - působí nevýbojně jako pouhé rozehrávání textu, svého druhu rozhlasová hra nebo televizní inscenace.
Celé věci nepomáhá patetické, školácké herectví obou hlavních představitelů. V rolích mladých manželů hostují Petr Buchta a Kristýna Podzimková, kteří nikterak nepřekročili stín svých hereckých výkonů ze seriálu Ulice. V menších rolích se mihnou různí dlouholetí členové činohry - jako Alexej Pyško, Petr Motloch nebo Jan Kačer, ani ti však ze svých vstupů žádný vzruch nevykřešou.
Výjimkou je přítomnost Jana Hartla v roli komunistického předáka Hoedera. Tento poněkud nedoceněný herec patří k zásadním postavám své herecké generace a je velká škoda, že v Kolowratu (nebo obecně v Národním) nedostal jinou velkou příležitost. Zasloužil by si ji on, zasloužili bychom si ji i my jako diváci. Jeho práci s hlasem, dikcí a jemnou gestikou je možné jen obdivovat. I ta však v takhle nudném kontextu, jaký nabízí Špinavé ruce, baví jen pár minut. Špinavé ruce nevykazují řemeslné nedostatky, jsou však zoufale nudné a nenutí k přemýšlení, vůbec k ničemu neburcují - což by politické divadlo asi mělo.
Národní divadlo Praha - Činohra - Divadlo Kolowrat. Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce. Režie Ivan Rajmont. Premiéra 3.prosince 2010.
