Troška avantgardy v parném létě nikoho nezabije. To si už před pěti lety řekli v Žilině, a tak se koncem července každoročně koná v kulturním uzlu Stanica Žilina-Záriečie festival "odvážného diváka" KioSK. I letos to byla skvělá zábava: nechyběly akty, současná opera, dechovka, tanec ani slovenská mafie.
Žilina je zvláštní město s neopakovatelnou atmosférou a komplikovanou historií. Ze stanice Žilina-Záriečie kdysi odjížděly transporty se slovenskými Židy, v roce 1945 tu pak byla vybudovaná nová nádražní budova, která postupně přestala být využívána a chátrala, navzdory tomu, že tu pořád zastavuje lokálka směrem na Rajec. V roce 2003 se železniční zastávky chopili Marek Adamov a jeho kolegové ze sdružení Truc sphérique a založili tu kulturní středisko, pojmenované jednoduše Stanica.
Kupodivu se toho do malého nádražního domku vešlo celkem dost: bar s kavárnou, malá galerie, komorní divadelní sál, několik ateliérů a kanceláří. Postupně přibyla zahrada, kam se přes léto soustřeďuje další dění a kde pod stromy vyrůstá stanové městečko, a hlavně druhý sál, vystavěný z bedýnek od piva a balíků slámy. Funguje skvěle. A celé to stojí pod kruhovým dálničním nadjezdem zvaným Rondel. A světe div se, má to skvělou atmosféru. Dnes je Stanica Žilina-Záriečie jedním z nejvýznamnějších center alternativní kultury na Slovensku, produkuje vlastní věci, poskytuje rezidence umělcům, provozuje celoroční program. Jedním z jeho jistot je letní festival slovenské avantgardy KioSK, který se po šesté konal letos 25.-28. července.
Byl jsem na něm už před lety, a jsem po letošní návštěvě rád, že nejenže neslevil ze své dramaturgické výlučnosti a divácké náročnosti, ale že si získal také publikum - všechny produkce byly natřískané a část zklamaných zájemců zůstala před dveřmi, festivalová zahrada žila dlouho do noci diskusemi, doprovodným programem i nevázanou zábavou. Nápadně se zvýšil počet mladých rodin, kočárků a těhotných žen. Jak poznamenal jeden kolega, i alternativní publikum prostě stárne. Na druhou stranu, díky čerstvým přírůstkům v podobě novorozeňat také mládne. Část produkcí rozrůstajícího se KioSKu (však také na Stanici chystají vybudování ještě třetího divadelního sálu) se letos konala také ve Studiu Městského divadla v Žilině. To sídlí ve fantaskní budově z roku 1942, vybudované podle vzoru italské fašistické architektury. Navzdory mramoru v něm dokáže být v létě pořádně horko. Městské divadlo pod vedením Eduarda Kudláče má jedinečný program i v rámci stálého repertoáru. Zřejmě jde o jediné divadlo v celé bývalé federaci, jehož dramaturgie spočívá výhradně v současných textech a autorských projektech.
Městského divadla se však KioSk netýkal. Hlavními hosty jsou už tradičně tanečník Jaro Viňarský, hudební skladatel Marek Piaček a bratislavské divadlo SkRAT.
SkRAT v čele s Dušanem Vicenem přivezl nejnovější inscenaci Proces procesu procesom, založenou na Kafkově románu Proces (ve svérázné "vaginální" interpretaci zmiňuje také původně samostatnou povídku Před zákonem), ale především na aktuálních poměrech ve slovenské justici, které komentuje s nevybíravým černým humorem a s citem pro absurdní situace.
"To se dělalo v padesátých letech," namítá jedna nebohá oběť. "Však to není tak dávno," odpovídá jí jeden z cynických soudců. Právě hovory mezi zhýralými soudci a právníky obecně, ať už v úřadu nebo v sauně, patří k nejlepším momentům představení. Ocenit je třeba řadu odkazů a narážek na aktuální kauzy, od "večírku slovenských soudců", ironizujících devínský masakr, po skandální výroky tehdejšího ministra spravedlnosti a nynějšího předsedy Nejvyššího soudu. Inscenace SkRATu bývají z principu fragmentarizované, se silnými i slabým momenty a jako celek působí poněkud neústrojně; herci mívají problém se srozumitelností, i tentokrát to však stálo za to.
Viňarského Animalinside je dynamická show o "zvířeti v nás", napínající divákovy nervy k prasknutí - hlavně v úvodní části. Jaro Viňarský a jeho sparring partner Marek Menšík si pohrávají se stereotypy, jež spojujeme s lidskou nahotou nejen na jevišti. Animalinside patří k událostem sezony a již si stačilo odnést řadu ocenění.
Nahota hrála hlavní roli také v nejnovějším projektu "první dámy slovenské avantgardy" Slávy Daubnerové Untitled. Jednoduché sólo, operující s fotoaparátem a dekadentními prvky zvířecích kůží, pojednávalo o americké fotografce Francesce Woodman, která se proslavila autoportréty a především akty. Nahá, lascivně i upjatě oblečená Daubnerová střídá polohy a pózy a inspiruje divákovu fantazii, ve zvláštním poklidu zpřítomňuje tichou atmosféru ateliéru a umělkynino soustředění, v čemž jí pomáhají i autentické citáty ze zápisků fotografky. Je to vlastně narcistní podívaná, která pojednává především o samotné dvojjediné performerce/režisérce, spíš než o Francesce Woodman, a jde spíš o instalaci než o divadlo. I tak - nebo i proto - velký zážitek.
K vrcholům přehlídky patřila současná opera Marka Piačka a Stana Beňačky Král duchů, Štós, provedená s Dechovým orchestrem Štós. Hříčka - využívající všechno možné, od Goetheho básně, již cituje v názvu, přes Michaela Jacksona po Rammstein - pracuje především s četnými operními klišé. Do důsledků dovedená legrácka, která tentokrát (Piaček a Beňačka leckdy vystupují jen ve dvou) měla v pravdě monumentální rozměry, neboť několik žertéřů doplnil i zmíněný třicetihlavý orchestr. Král duchů je ukázkou toho, jak má parodie vypadat.
Česko reprezentovala na festivalu režisérka Petra Tejnorová se svým minimalistickým filmem Kniha o plánu, odkazujícím k Mistru Sunovi i Bélu Tarrovi, a kolektivnímu představením Edge, vyrovnávajícím se - kupodivu vtipně, nesentimentálně a důstojně s fenoménem staří v umění. Vysloužilí tanečníci a performeři v čele s neodolatelným hercem Jánem Sedalem bilancují svou minulost i současnost.
Zřejmě největší diskuse vyvolalo vystoupení divadelního seskupení D´Epog. Drzou inscenaci 121 režíroval Lucia Repašská, která se v roli Režisérky účastní i repríz, neb v nich má podstatnou a ne zrovna příjemnou roli. Provokativní divadlo si hraje s očekáváním diváků a divadelními zvyklostmi, nečiní tak ovšem poklidnou po srsti hladící zábavou, ale zhusta nepříjemnou sérií zážitků, jež by si možná mnozí diváci odpustili - mezitím dokáží být herci z D´Epogu úlevně zábavní. Jedině jako celek to ale dává smysl. Však se také klíčová myšlenka performance "bez dramaturgie není odpovědnosti" stala mottem letošního ročníku KioSku a tématem festivalových seminářů.
KioSK byl nejenom malou přehlídkou velkých divadel; ale i důkazem, že divadelní léto se dá trávit i po čertech jinak než na produkcích Letních shakespearovských slavností.
