Jedním z vrcholů Divadelní Flory Olomouc byla inscenace Jana Mikuláška Zlatá šedesátá, která měla premiéru v brněnské Redutě před měsícem a vzbudila velmi pozitivní ohlasy. Negativní portrét oslavované epochy je vystavěn na denících Pavla Juráčka.
Pavel Juráček byl jedním ze zmarněných talentů československé filmové nové vlny: jeho vlastní pochybnosti, životní problémy a psychické potíže mu stavěly do cesty dost překážek, které vítězně završil totalitní režim na křídlech ruských tanků. Mnoho toho natočit nestihl. Jeho deníky jsou bolestivým, ale také nesmírně silným čtením; není divu, že se Mikulášek rozhodl je použít jako výchozí bod pro inscenaci, která má charakterizovat epochu (z níž, podobně jako například z první republiky, rádi vidíme jen to dobré) a zároveň vyjádřit existenční úzkost umělce, který pochybuje o sobě i okolí a jehož zrak, tak ostrý, má-li vidět svět kolem sebe, se zakaluje, když má jednoznačně podpořit svůj talent. Drogy, alkohol, milostné pletky a politické okolnosti samozřejmě nechybějí.
Zlatá šedesátá v mnohém připomínají slavnou Mikuláškovu inscenaci Korespondence V+W, formální podobností od scény po herce, nevystupující v dialogu, ale sérii monologů. Wericha dá vzpomenout i charakteristický projev Jiřího Vyorálka. I zde vstupuje do popředí hořce trefné komentování okolního světa, neštěstí z vnitřního a osobního života a tragický postoj, končící v sebelítosti a místy v sebedojetí.
Inscenace také reflektuje osamělou pozici zásadového umělce v nastupující normalizaci. "Když v tom zůstaneš sám, už nejsi mučedník, ale vůl," říká Juráček.
Juráčků je na scéně pět a v monolozích se střídají. Každý z aktérů pochopitelně akcentuje jiné motivy a svým hereckým přístupem navíc odhaluje další fasety Juráčkovy osobnosti, která zde slouží jako obecný model umělce své doby. Kromě Jiřího Vyorálka hrají ve Zlatých šedesátých Gabriela Mikulková, Petra Bučková, Jan Hájek a Josef Polášek. Nejvýrazněji vystupuje obnažená duše trpícího umělce v podání Jana Hájka a Jiřího Vyorálka, kteří s tím mají četné herecké zkušenosti; pojetí Petry Bučkové zase představuje spíše sebevědomou polohu tvůrce, který dokáže mít vůči sobě i ostatním ironický odstup. Mikulášek spolu s výtvarníkem Markem Cpinem opět malují krásné obrazy; už samotný nápad, vytvořit scénu jako omšelý, téměř opuštěný mešťanský byt s charakteristicky pozlacenými stěnami, které však už dávno nezáří, je geniální.
Přesto však platí, že se při sledování této intimní inscenace vkrádají pochybnosti. V mnoha ohledech setimentální Zlatá šedesátá byly pro festivalového diváka zvláštním kontrastem s Višňovým sadem téhož režiséra, který běžel krátce poté: břitce výsměšný pohled na v zásadě stejná lidská trápení jako by pocházel z jiné duše.
Podobně jako ve zmiňované Korespondenci V+W je potíž v tom, že divák se musí nechat unést a dojmout; pak to sežere i s navijákem. Při zachování jistého odstupu vidí krásné, do detailu propracované a skvělě sehrané představení, s jehož obsahem, postojem ke světu i vyzněním má potřebu polemizovat. Ale i to je známka silné inscenace.
