Divadelní Nitra, to nejsou jen představení hlavního programu, to je i výstava dvorního fotografa festivalu Ctibora Bachratého v nedaleké Trafačce, to jsou instalace studentů intermediálního umění v automobilech na hlavním náměstí, jsou to členové organizačního štábu pobíhající s vysílačkami, je to i horečné shánění "wifiny", radostné zapomínání na to, že tam za hranicemi je prohibice, a jako všechno tady - je to i Janez Janša.
Maďarsko vládne současnému (středo)evropskému divadlu. Povtrzují to mnohé festivaly, inscenace různých souborů a různých režisérů: je to prostě nářez. Nitranský příspěvek se jmeuje Anamnéza, režíroval jej Viktor Bodó a ve společné koprodukci inscenaci vytvořila divadla Sputnik a známé Divadlo Józsefa Katony.
O co šlo: Monty Pythoni říznutí východoevropským sentimentem a maďarským precizním herectvím, spolu s mixem nejrůznějších hitů posledních dekád, částečně zpívaných a hraných živě. Na materiálu neradostných poměrů v (maďarském) zdravotnictví, kdy nejsou na nic peníze ani čas, se rozehrávala bláznivá a trochu černá komedie, v níž jeden pacient ztrácel stále a další a další prsty (velmi brutálním způsobem), doktoři spěchali souložit se sestřičkami, jistý návštěvník se marně domáhal práva vidět svou mrtvou matku a pan vrátný si ze všech dělal legraci. Bylo to ostré, humorné a místy dojemné, a zejména cynické - nejen ve videodotáčkách, ve kterých vystupovali příjemně relaxovaní skuteční lékaři, kteří dokazovali, že boj za lidské zdraví nelze brát zase tak vážně. Smrt prostupovala všechno a plynul z toho úlevný smích. Inscenace byla perfektně zahraná a technicky dokonale zpracovaná. A k tomu muzikálově estrádní závěr - prostě radost pohledět. V kontextu českého a slovenského divadla nezbývá než se s klasikem zeptat: umí tohle váš kečup?
Dalším bodem zahraničního programu bylo taneční sólo vlámské performerky Lisbeth Gruwez Bude to jenom horší a horší, příteli. Soustředěná tanečnice se pohybovala na pomezí mezi pohlavími, respektive jak pohyby, tak kostýmem popírala své ženství. Název byl převzat od jakéhosi amerického televizního kazatele, jehož remixované vstupy dodávaly genderově nekorektnímu vystoupení ironický rámec.
Populární Forced Entertainement z Velké Británie, mapující možnosti vyprávění v divadle a různých hraničních forem, předvedli ústy a těly svých dvou performerů zábavné vyprávění o tom, co všechno se stane a nestane v blízké budoucnosti. Zítřejší večírky se to jmenovalo. Bylo to o něco méně ztřeštěné než loni předvedený komiksovo-rozhlasový Prázdný příběh, ale i tak šlo o příjemný závěr jednoho z festivalových dní.
Ale ta bomba měla teprve přijít. Slovinská performance Čím víc nás bude, tím rychleji dosáhenme svého cíle nebyla divadlem v pravém slova smyslu (anebo, vzato do důsledku, jediným skutečným divadelm předvedeným na festivalu). Na rozdíl od jiných, více či méně podobně laděných dokumentárních pokusů šlo o fenomenální zážitek přinášející neuvěřitelné pocity. Trojice slovinských performerů si změnila jméno na Janez Janša, podle známého politika. Řekněme, jako kdyby si u nás někdo změnil jméno na Václav Klaus nebo Erik Tabery. Kromě řady vtipných situací, které taková změna v politickém a běžném životě i v uměleckých akcích přináší, se tvůrci a performeři soustředili v dokumentárním filmu na reakce z rodiny (děti, rodiče) a i na mediální ohlasy. Kladli si samozřejmě i filozofické otázky ohledně identity a jména. Nejasnost, jde-li o protest proti Janšovi, nebo naopak jeho podporu (Neue Slowenische Kunst, vzpomínáte?), či o prostou legraci tomu dodávala napětí. Bylo o čem přemýšlet, bylo čím se bavit.
Druhý den na diskusi s jedním z Janezů Janšů padly samozřejmě četné otázky směřující na vztah k systému a politice. V dokumentu se mimo jiné ukazuje, že Janez Janša (politik) se ve skutečnosti úředně jmenuje Ivan Janša a Janez je jeho přezdívka z dětství. Janez Janša (umělec) položil otázku: "Není to tedy tak, že on svým jménem odkazuje k nám, že parazituje na nás, že chce vstoupit do světa umění? Otázky, které pokládáte nám, byste měli položit jemu?" A jak zaznělo na závěr představení, plného poťouchlých otázek a rozostřených odpovědí: Seděli byste tady, kdybyste se nejmenovali Janez Janša?
