"Dneska v noci umřel Magor," pípla mi strohá esemeska. Důvod si zavzpomínat. Ivan Martin Jirous byl člověk, který celý život nejen inspiroval i provokoval, ale hlavně rozděloval - a nejspíš i nadále bude rozdělovat - národ na dvě skupiny.
Ta první ho obdivovala, ta druhá – díky propagandě předchozího režimu i důsledné práci bulváru v časech polistopadových nejspíš početnější - jím opovrhovala. Odráželo se to docela hezky v jeho nesmrtelné přezdívce Magor: zatímco pro jedny byla úsměvnou charakteristikou jeho zarputilosti a umanutosti, ale veskrze ji nechápali jako něco pejorativního, pro ty druhé byla jakýmsi zadostiučiněním, zcela vážně míněnou nálepkou, spojenou navíc se zcela mylnou představou, že mu ji dali jeho odpůrci a nepřátelé, či že snad má dokonce něco společného s jeho psychickým zdravím.
Pro první, zdaleka ne tak nepočetnou skupinu, jak by se na první pohled mohlo zdát, byl moudrým historikem umění, mužem zcela příkladných názorů a zásadových postojů, člověkem, který popsal a zformuloval myšlenku tzv. druhé kultury, zcela nezávislé na politickém směřování státu, a především výsostným básníkem, jedním z nejlepších tuzemských básníků druhé poloviny dvacátého století. Člověkem, který má samozřejmě své slabosti, jež mu ale odpouštějí nejen jeho nejbližší a přátelé, ale skoro všichni, kteří ho alespoň trochu blíže znali.
Pro druhou skupinu pak byl zlem. Opilcem a výtržníkem. A především černým svědomím, živoucím důkazem, že vládnoucímu režimu není třeba jen přikyvovat a že se dá žít zcela svobodně – nejen v předlistopadovém režimu. Také dokladem toho, že za nepohodlné názory je občas potřeba něco zaplatit. Právě proto se jeho odpůrci občas tvářili, že je jediný pod sluncem, kdo má problémy s nadměrným pitím, jediný, kdo občas reaguje podrážděněji, než bývá obvyklé, a jediný, kdo používá i jiné než salonní výrazy. I proto tito lidé samozřejmě zpochybňují jeho zásluhy a zlehčují jeho umělecké schopnosti. Je to však marné – o většině z nich si totiž zástupci zmíněné první skupiny myslí mnohem horší věci, než si oni kdy pomyslili o Magorovi.
Asi před dvěma lety jsem se nachomýtl v Českých Budějovicích k jednomu literárnímu večeru. Klukům, kteří ho pořádali, bylo asi tak pětadvacet a rozhodně nešlo o nějakou sešlost pamětníků, kamarádů z undergroundu či letitých "mániček". V sále rockového klubu bylo plno, z velké části to byli teenageři a dvacátníci. Zahrály nějaké kapely, mladí četli ze zápisníčků své básničky. Pak jako host večera vystoupil právě Magor. Byl trochu posmutnělý, ale zcela střízlivý. Recitoval svou poezii, dlouhé pasáže textů, jako obvykle zcela zpaměti. Protože slibovaná písničkářka Dáša Vokatá nemohla přijet, v pauzách mezi texty hrál na kytaru básníkův přítel, kněz Ladislav Heryán. Postupné hovory ustávaly a po chvíli recitace se v rockovém klubu utvořila atmosféra spíš podobná kostelu. Do naprostého ticha k mladým posluchačům, kteří k básníkovi vzhlíželi téměř jak ke svatému, zněly verše, které měly sílu nevšednosti, sílu zastavit čas.
Mám takové tušení, že ti, kteří tam byli přítomni, na to nikdy nezapomenou.
