Všechny důležité věci, které se týkají lidského života, by se daly shrnout do tří slov: láska, čas a smrt. Je v nich všechno. Kvůli lásce všichni ráno vstáváme z postele, všichni se bojíme smrti a všichni si tak trochu nevážíme vyměřeného času, abychom pak litovali, že jsme ho měli málo. Právě tak to na firemním večírku nastíní šéf reklamní agentury Howard, jenž je také hlavním aktérem dojímavého filmu Collateral Beauty, který tento týden vstupuje do českých kin.
Jestli se něčím může Collateral Beauty pochlubit skutečně bez zábran, je to parádně hvězdná sestava, která jinak celkem jednoduchý příběh vyzdvihuje o trochu výš. Will Smith, Edward Norton, Kate Winsletová, Helen Mirrenová, Keira Knightleyová, Naomie Harrisová, Michael Peña - star vedle star, každá má svůj prostor a bez výjimky hraje skvěle. Škoda jen, že jim to už tolik neladí dohromady - asi jako když postavíte all star tým ve fotbale. Individuálně skvělí, výsledky budou, ale úplně na vrchol se neproderou, protože postrádají týmový duch.
Vyrovnat se se smrtí
Celá magie snímku se točí kolem klíčového čísla tři. Tři jsou hlavní hodnoty, které Howard (Will Smith) vyzdvihuje, tři roky od té doby uplynou - a je z něj zlomený muž, jenž se nedokázal vyrovnat se ztrátou své dcery a třeba o práci v agentuře nejeví naprosto žádný zájem. Tři jsou jeho přátelé a kolegové z vedení společnosti, kteří se mu rozhodnou pomoci, každý z nich přitom řeší vlastní závažné trable, ať už to je bonviván Whit (Edward Norton), spořádaný otec rodiny Simon (Michael Peña), nebo workoholička zanedbávající soukromý život Claire (Kate Winsletová). Tři jsou také neznámí chudí herci, které si najmou, aby v terapeutických rolích konečně Howarda někam posunuli - trošku sebestředná šéfka souboru Brigitte (Helen Mirrenová), krásná a étericky jemná Amy (Keira Knightleyová) a sebevědomý floutek z ghetta Raffi (Jacob Latimore).
O tom, jak celý příběh v základních konturách dopadne, dává tušit český podtitul filmu Druhá šance. V tomto případě však nejde o to, jak to dopadne, ale jak k tomu dojde. Nebude to jednoduchá cesta ani pro Howarda, ani pro jeho tři přátele, z nichž každý si na starost bere jednoho z herců, přičemž nevědomky pomáhá nejen Howardovi, ale i sám sobě. V těchto chvílích je Collateral Beauty nejsilnější, protože nejde o scény, které mají diváky přimět k proudu slz, ale spíš o vzájemnou interakci ve stylu, že je mnohem těžší svěřit se blízkému člověku než někomu náhodnému, cizímu. Herci tak poskytují terapeutické služby vlastně všem.
Herecká elita
O tom, jak skvěle obsazený film Collateral Beauty je, už byla řeč. A prakticky všichni se předhánějí, kdo bude hrát lépe a uvěřitelněji. Všechny je přesto na hlavu poráží představitel hlavní role Will Smith, jehož utrpení a zoufalství jsou až strašidelně reálné a přitom nejde o žádnou křeč ani nesklouzne k lacinému přehrávání. V jeho případě - i vzhledem k loňské bouři ve sklenici vody s názvem #OscarsSoWhite - lze o nominaci na Oscara uvažovat prakticky s jistotou, a to rozhodně nejen kvůli tomu, že letos budou akademici s nominacemi Afroameričanů opatrnější a budou si hodně dávat záležet, aby jich tam bylo dostatečné zastoupení.
Z ženských rolí asi nejvíc zaujme Helen Mirrenová, jejíž postava herečce dává příležitost ukázat hned několik poloh (na rozdíl od Kate Winsletové, která je sice taky skvělá, ale přece jenom ve škatulce "žena po čtyřicítce, ustaraná o kamaráda i vlastní osud". Mirrenové také nahrává jistá nejednoznačnost trojice herců, jak to s nimi a jejich rolemi smrti, lásky a času vlastně je a že asi není úplně náhodné, kdo z firmy se o kterého herce stará. Byla by škoda cokoli prozrazovat, ale tato linie rozhodně patří k těm nejzajímavějším.
Možná moc chladné
Když pročítáte recenze na Collaretal Beauty na internetu, ve výtkách k filmu se dočtete o vykalkulované dojemnosti a přílišné doslovnosti. S tím prvním lze polemizovat, s druhým přece jenom už méně, přesto chybí třetí a za mě asi ta největší výtka - že to herecké partě spolu neladí. Jako sólisté jsou skvělí, ale interakce mezi nimi je natolik špatná, až jednoho napadá, jestli náhodou hvězdy v hlavách neměly zakódovanou obavu, aby jim ten druhý neukradl jejich díl slávy. Například dvojice Will Smith a Edward Norton. Má jít o nejlepší přátele, společné vlastníky firmy, ale kdyby to Nortonova postava Whita několikrát nezopakovala, ani by si toho člověk nevšiml...
Podobně to nefunguje mezi Nortonem a Knightleyovou, kde by se alespoň z Whitovy strany mělo jiskřit - ale jestli byl jenom uštvaně unavený výraz Edwarda Nortona záměrem, určitě nešlo o šťastné rozhodnutí. A úplně stejně - například - to neladí mezi Michaelem Peñou a jeho sudičkou Helen Mirrenovou. Proč by se kdokoli měl po rolích trošku lačné herečce, která by si vedle smrti troufla na role lásky a času a trochu moc se chválí, i jenom v náznacích svěřovat, není úplně jasné. Právě chlad mezi postavami a z něj vyplývající emocionální rezervovanost jsou pohříchu jediné výtky jinak dobrého filmu.
Vánoční pozastavení
Přestože se Collateral Beauty odehrává uprostřed vánočního New Yorku, nejsou v něm Vánoce nijak podstatné a tvoří spíš kulisu a skrytou symboliku (znovu)zrození. Přesto se na něj vyplatí právě v období Vánoc zajít. Připomene vám i další složky života, na které se během nejkrásnějších svátků trošku zapomíná, a donutí vás se zamyslet nad svým životem. Že máte přemýšlet o Vánocích? Zní to divně, ale proč vlastně ne?
