Filmová recenze
Deepwater Horizon: Moře v plamenech

Po Sullym, filmu inspirovaném skutečnými událostmi z nedávné doby, míří tento týden do českých kin další snímek na motivy reálného příběhu z posledních let. Heroický výkon pilota tentokrát vystřídali naftaři, letadlo ropná plošina a newyorskou řeku Hudson širé moře v Mexickém zálivu. Při výbuchu na plošině Deepwater Horizon v roce 2010 zahynulo 11 lidí a jejím nejhorším důsledkem vedle zmařených životů bylo největší ropné zamoření v historii Spojených států.

Ropa unikala do volného moře po dobu čtyř měsíců a odhaduje se, že celkem se jí do okolního prostředí dostalo 71 až 147 milionů litrů. Tyto důsledky však filmaře pro tentokrát nezajímaly, omezili se pouze na vykreslení havárie a její dopady na zaměstnance, kteří měli tu smůlu, že v inkriminovanou dobu na plošině pobývali. Samotným zobrazením výbuchu navázali na slavné katastrofické filmy, ale bohužel sklouzli po nejjednodušší příběhové rovině.

Pod tlakem korporace

Režisér Clint Eastwood (zůstanu-li ještě chvilku u srovnávání Deepwater Horizon se Sullym) totiž děj svého filmu nepojal lineárně, ale vykreslil ho jako soudní drama s častými flashbacky, které postupně odkryly, co se vlastně na Hudsonu v inkriminovanou chvíli odehrálo. Jasně, jelikož let samotný trval stěží několik minut a záchranářské práce pak ani ne půl hodiny, moc jiných postupů k dispozici neměl, přesto vystavěl napínavé drama od začátku do konce. Režisér Moře v plamenech Peter Berg (autor válečných thrillerů Na život a na smrt nebo Království) vsadil na klasicky vyprávěný příběh, čímž odhalil jeho největší slabiny - včetně nekonečně dlouhé expozice.

Hlavnímu hrdinovi Mikeu Williamsovi (Mark Wahlberg) skončilo volno a čeká ho další několikatýdenní směna na ropné plošině Deepwater Horizon, kde pracuje jako hlavní bezpečnostní technik. Spolu s ním na moře míří i jeho šéf Jimmy Harrell, přezdívaný Mr. Jimmy (Kurt Russell), nebo Andrea Fleytasová (Gina Rodriguezová). Na plošině na Jimmyho čeká nepříjemné překvapení, když zjistí, že zástupci společnosti Kaluza a Vidrine (Brad Leland a John Malkovich) z důvodu úspor neprovedli kontrolu zpevňování vrtu betonem. Posádka Deepwater Horizon je totiž ve více než měsíčním skluzu a investorům dochází trpělivost. Zběžné testy neodhalí žádný zádrhel - než začne stoupat přetlak v potrubí. Pak už následuje jen exploze a boj o život.

Ohnivé peklo

Jestli režisér Berg něco zvládl, je to zhruba hodinové nasnímání katastrofy, které místo připomíná třeba i slavné Skleněné peklo (1974). Výbuchy a následný požár působí nepříjemně reálně a tato pasáž má strhující tempo, podpořené výbornou kamerou. Některé střihy sice působí trošku lacině, když mají zvýšit obavy o osud hlavních postav, ale celkově snímek představuje bravurní podívanou. Pro technicky méně zdatné diváky jsou pak po celou stopáž všechny technické náležitosti opatřeny dovysvětlujícími titulky, co vlastně který pojem znamená, a usnadňují orientaci v ději.

Za docela povedenou pasáž lze považovat i okamžiky na plošině předcházející tragédii. Všichni zaměstnanci jsou zkušení rutinéři, baví se o úplně běžných věcech, což pomáhá vybudovat si k nim vztah. Ovšem u hlavních postav je to přehnané - pokud za zbytečně zdržující lze považovat i momenty s Mikeovou dcerou, na tatínka samozřejmě řádně hrdou, a manželkou (v podání trestuhodně nevyužité Kate Hudsonové, která si mimochodem poprvé v kariéře zahrála v jednom filmu se svým nevlastním otcem Kurtem Russellem, byť nemají jedinou společnou scénu), rodinné chvilkách předcházejících nalodění Andrey Fleytasové, jejíž úloha ve filmu je minimální, už nemají smysl vůbec.

Vymačkat slzy

Na pilu tlačený vztah k hlavním hrdinům - navíc neúměrně protahovaný - dává tušit, co přijde v závěru. A zkušenější divák se nezklame. Že přijde snaha o dojemný závěr, je celkem jasné, ale v Deepwater Horizon dojde k vyslovenému přestřelení. Hromadná modlitba přeživších by ještě byla v pořádku, ale že se závěrečnými titulky přijdou na řadu nejen oblíbené autentické záběry z tragédie a následného vyšetřování včetně skutečné podoby předobrazů hrdinů, ale i pomalé zobrazování všech zemřelých při kytarové odrhovačce Take Me Down od Garyho Clarka Jr., která se do filmu vůbec nehodí, působí rušivě a neskutečně násilně, je mnohem horší. Dá se pochopit, že film chtěl uctít jejich památku, ale vydal se cestou, kterou publikum musí nutně odmítnout.

A to je prostě obrovská škoda. Při snaze držet se maximálního realismu a vykreslení všedních prací na vrtné plošině, což se daří výborně, a zobrazení postav, jež mají do hrdinů daleko, a když už se jimi stávají, je to spíš z nutnosti než z nějaké přehršle odvahy, se při takovém závěru dojem neskutečně kazí. Dalo se to vytušit už z toho, že si Berg nehraje s pyrotechnikou na efekt, ale jen účelně s cílem vyvolat obavy o hrdiny. Daří se mu to dobře, proto by to stačilo - ale ne. Vyčítavé pohledy zraněných na viníky tragédie bolí diváka mnohem víc než tragédie samotná.

Herci jednoho výrazu

Plochý scénář navíc hercům neumožňuje se nijak na plátně předvést. Hrají dobře, civilně a uvěřitelně, ale třeba Mark Wahlberg se tváří pořád vyjukaně (samozřejmě, vzhledem ke katastrofě, která plošinu postihla, se tomu nelze moc divit), Kurta Russella zase neopustí ustaraný výraz - i ve chvíli, kdy je vážně zraněný -, John Malkovich si svého padoucha střihl s gustem, ale na minimu prostoru. Snímek se totiž snaží představit širokou škálu postav, na úkor hlavních hereckých es ale mají minimum prostoru, v unifikovaných pracovních oděvech a ochranných přilbách jsou zaměnitelní, a tak když dojde na sčítání, kdo přežil a kdo ne, divák ani nedostane šanci se emocionálně zapojit.

Nemá smysl se ovšem tvářit, že Deepwater Horizon je špatný film. Není, je výborně nasnímaný, civilně pojatý a nevytváří zbytečná hrdinství. Jen škoda tlačení na slzopudnou pilu a opravdu předlouhé expozice. Pokud však entrée překonáte, dočkáte se zajímavého katastrofického filmu. Když vybuchující vrtná plošina plápolá jako obří ohnivá past, je to opravdu působivý pohled.