Celkem jedenáctkrát se dokumentarista Saša Dlouhý vypravil do Číny, než se mu podařilo dokončit snímek Je nám spolu dobře. Portrét rodiny svérázného sinologa Tomáše Jirsáka alias Havrana, který se vydává naplnit své sny do čínského maloměsta s bizarním názvem Statek čínsko-československého přátelství, bude k vidění na festivalu Jeden svět. Z okolností natáčení snímku podpořeného Institutem dokumentárního filmu je zřejmé, že Čína má k demokracii hodně daleko; slovy režiséra tento fakt nezmění ani "prezident komik", ani krteček.
Jaké byly hlavní důvody, kvůli kterým jste se vypravil natáčet do daleké Číny?
Dokument Je nám spolu dobře je v první řadě o mladé české rodině, jejíž hlava rozhodla, že se všichni, a to včetně novorozence, na nějakou dobu přestěhují do Číny. Původně to mělo být na půl roku nebo maximálně na rok. Zajímalo mě, jestli důvody, které měly ospravedlnit přesun na takové místo, budou dostatečně silné i po uplynutí nějaké doby. Samozřejmě zejména v konfrontaci s častými nemocemi dětí nebo s vytržením z jejich dosavadního prostředí.
Zvědavost ve mně pochopitelně vyvolávala i samotná existence městečka, kam se naše rodina přemístila. Jeho poetický název Statek čínsko-československého přátelství dokáže zaujmout. Myslím, že nejen mě.
Jak jste se seznámil s hlavní postavou vašeho filmu Havranem a co vás vedlo k přesvědčení, že jeho čínské dobrodružství vydá na celovečerní dokument?
Seznámil jsem se s ním v roce 2010 v Šanghaji, když jsem natáčel dokument o městě v době konání Světové výstavy Expo 2010. Dělal tlumočníka české výpravě. Hlavní hrdina je zajímavý sám o sobě. O něm bych možná točil i bez Číny, ale právě Čína mi pomohla v rozhodnutí pustit se do delšího formátu. Statek a jeho okolí vypadají jako výjev z nějakého apokalyptického filmu, vévodí mu sousoší čínských a československých soudruhů s traktory, kulturák na náměstí Družby má rozměry Kongresového centra v Praze, staví se zde jakási replika Staroměstského náměstí, do toho máme soudružskou družbu mezi národy táhnoucí se od padesátých let... To už je na seriál! Díky stopáži, která nebyla určena televizním formátem, jsem si mohl dovolit delší záběry i si užít větší plochy s hudbou Ondřeje Skaly. Na to jsem se těšil. Navíc rád dělám věci pro plátno. Vypadá to jinak než v televizi nebo na počítači.
Snímek jste natáčel přes dva roky. Kolikrát jste s kamerou navštívil Čínu? A jak obtížné bylo natáčet v zemi, kde se bez povolení nesmí ve veřejném prostoru pořizovat jakýkoliv záznam?
Čínu jsem v rámci natáčení navštívil jedenáctkrát. Novinářské vízum jsem ze Šanghaje už nedostal, takže natáčet jsem vůbec nesměl. Jezdil jsem jako běžný turista s kamerou rozebranou v kufru a před každou cestou jsem podepisoval prohlášení, že jsem si vědom následků, pokud budu vykonávat novinářskou činnost. Na druhou stranu Čína není Severní Korea. Když natáčíte, tak vás většinou někdo uniformovaný nebo i bez uniformy upozorní, že se to nesmí, nebo vás zadrží a seženou někoho, kdo umí anglicky, aby vám s úsměvem vysvětlil, že oni sami vědí lépe, jak svoji zemi propagovat, a proto si nepřejí, abyste o nich točil vy. Alespoň tak to dříve probíhalo u mě. Tentokrát mi však hrozilo zabavení techniky a vyhoštění. To bych nedodělal film, který jsem musel odevzdat České televizi. Nic horšího by se asi nestalo.
V případě tohoto filmu mi trvalo dvě nebo tři cesty, než jsem místní vedoucí soudruhy přesvědčil, že je nechci shazovat a jde mi opravdu jen o příběh té české rodiny. Pomohlo tomu pár pijatik s provoláváním slávy čínsko-české družbě. Teprve potom jsem mohl vytáhnout kameru na ulici. Recipročně jsem musel slíbit, že nikdo z "odpovědných" se neobjeví v záběru, nebude jmenován nebo se o něj postarám, když přijede do Česka.
Pomohla vám během natáčení nějak skutečnost, že místem pobytu vašich postav byl Statek čínsko-československého přátelství a vy máte český pas?
Nevím, jestli mi pomohl český pas. Pomohlo mi, že jsem znal Havrana, že jsem točil jeho a že jsem párkrát chlastal s místními kádry. Ale ani tak nebylo moje natáčení oficiální. Bylo mlčky trpěno. Vedení statku mi zakázalo film dělat a doporučilo mi dokument z jejich vlastní produkce. Mimochodem moc vtipný. Čistá koncentrace štěstí a lásky k vlasti.
V listopadu loňského roku proběhla s drobnými komplikacemi projekce v Číně. Jak složité bylo ji uskutečnit a co na film říkali místní?
Na statku projekce proběhla a byl to majstrštyk Havrana. V Číně veřejně zahraniční film bez několikastupňové cenzury vůbec nemáte šanci pustit. To Havran zorganizoval promítání v Domě úspěchů čínských pionýrů, či jak se ten objekt jmenuje, a to v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Obrovský kinosál pro stovky lidí ale neměl projektor a plátno. Dva dny jsme techniku sháněli po celém okrese, aby nám ji nakonec za drobnou pozornost půjčila státní Čínská pošta, která ji získala v rámci akce Kino do každé vesnice. Místní po projekci film chválili, ale nevím, co byla upřímnost a co jejich vrozená slušnost. Netuším, jak film pochopili. A kdyby se jim cokoliv nelíbilo, stejně by mi to neřekli. Navíc na projekci bylo pečlivě vybrané publikum. Půl hodiny před filmem bylo náměstí před kinem plné zájemců o promítání, nicméně těsně před projekcí do kina napochodovali ve dvoustupu pionýři v teplákových soupravách. Celé to byl hodně bizarní zážitek a hodně lituji, že jsem to podstoupil. Bylo to moje největší chyba v rámci tohoto dokumentu. Celou dobu během natáčení jsem si řešil to, co jsem chtěl já. Pochopitelně, když pominu přípitky se soudruhy. Ale tady jsem si uvědomil, že sloužím něčemu špatnému. A to před mým filmem ještě pustili nějaká propagandistická dílka...
Příběh vašich postav především věcně zaznamenáváte a soudy ohledně názorů a počínání Havrana necháváte na divácích. V čem s ním vy osobně zásadně nesouhlasíte?
Je pravda, že jsem Je nám spolu dobře udělal jinak než předchozí filmy. Tam bylo jasné, co hájím nebo kde stojím. Tady jsem nechtěl dávat žádná vodítka. Chtěl jsem, aby si to divák přebral sám. Také mám teď zdaleka nejostřejší kritiky a hodně lidí jsem naštval. Buď chtěli znát můj názor, nebo to berou i jako propagandu. Chtěl jsem ale jít touto cestou a stojím si za ní. Ten dokument mě pořád baví. Asi se nedá říct, že bych s hlavním hrdinou měl v něčem zásadně nesouhlasit. Vidím spíš plno věcí jinak a v některých situacích bych se jinak zachoval. V žádném případě bych svoje děti nebral do takového prostředí. Také mi víc vyhovuje model rodiny odpovídající našemu století a zřejmě i mé manželce. To ale neznamená, že to má jeden z nás špatně. Máme to prostě jinak a nějak to funguje u obou.
Neměl jste potřebu ve filmu aspoň trochu poukázat na porušování lidských práv, k němuž v Číně stále dochází a které se nová česká zahraniční politika a prezident Zeman snaží nevidět?
Potřebu jsem měl. Velkou a nejen u tohoto filmu. Čína má k demokracii hodně daleko. To je fakt, který nezmění prezident komik a ani krteček. Ale kdybych cokoliv z této oblasti do filmu zařadil, působilo by to trapně a bylo by to jenom kvůli tomu, aby Saša Dlouhý měl čisté svědomí, že něco dělá pro demokracii. Já k tomu nemám materiál a ani nevím, jak ho sehnat. Kdysi jsem v Šanghaji točil jednoho umělce, co se tvářil jako největší disident, protože vytvořil sochu podobnou Soše svobody. Nakonec se ukázalo, že žije za státní peníze, stát mu vydává katalogy a platí mu cesty do světa na výstavy. Prostě si ho hýčká, aby pomáhal režimu vytvářet dojem svobody tvorby a názorů. Myslím, že to bylo podobné jako setkání Zemana s "opozicí" v Číně. Pokud bych se snažil dostat k lidem, jako je Aj Wej-wej, tak by to byl jiný příběh a hlavně bych nenatočil ani to, co ve filmu mám. Jsem opravdu rád, že se mi podařilo zaznamenat Čínu bez skryté kamery a tak, aby to nebyl cestopis.
Odvážil se některý z místních říci vám alespoň mimo kameru otevřeně svůj kritický názor na tamní režim?
V Číně moc ne. Obecně jsou Číňani velcí patrioti a jsou hrdí na Říši středu. Nebudou mluvit proti své zemi a navíc před cizincem. To, co s vámi bez problémů řeší, je všudypřítomná korupce, která k tamnímu systému neodmyslitelně patří, a znečištěné prostředí. Oboje se probírá i v médiích. Za úplatky občas někoho demonstrativně zavřou nebo i popraví, ale to už musí jít hodně přes čáru. Znečištění berou místní jako fakt, který je daní za to, že se Čína dostává z rozvojového světa mezi nejvýznamnější ekonomiky a na životní úrovni je to skutečně znát. Víc se Číňani rozpovídali, když byli na návštěvě v Praze. To si stěžovali, jak je strana hlídá, že jim sice umožňuje profitovat z pozice státního zaměstnance, ale na druhou stranu své západní auto nemůžou parkovat před svým domem. Byli to lidé, kteří těží z jejich současného systému. Zajímala by mě třeba jejich debata s aktivistou Šao Ťiangem. Ten by zřejmě pár věcí viděl jinak.
Co byste naopak po svém pobytu v Číně na jejích obyvatelích vyzdvihl a jaké vlastnosti jste na Číňanech nejvíce ocenil?
Vypadá to, že Čínu jenom kritizuji a ukazuji zdevastované prostředí. Tak to není. Můj film je o určitém tématu a místě, ale taková není celá Čína. Ta je krásnou, rozmanitou a bezpečnou zemí, kde je pořád ještě dost hezké přírody, plno památek, výborná kuchyně a hlavně příjemní lidé. Přestože se jedná o totalitní stát, tak cestu do Číny rozhodně doporučuji. Třeba místní uvidí a uslyší, jak se dá žít jinde, a povede to i u nich ke změně.
Divák se po zhlédnutí filmu jistě neubrání otázkám, jak žijí hlavní protagonisté dnes a co jim jejich čínská zkušenost přinesla či zda se nějak nepokročilo se stavbou replik pražských ulic...
Protagonisté jsou v Číně už třetím rokem. Co jim ten pobyt přinesl, možná jednou poznají na svém zdravotním stavu. Havran naučil desítky studentů základům češtiny a naopak jeho synové se už dorozumějí čínsky. Pražské náměstí je dokončeno a úspěšně se začíná rozpadat. To je problém většiny čínských staveb. Špatná kvalita výstavby způsobuje, že domy po chvíli vypadají, jako kdyby stály desítky let. Jak bude Pražské náměstí využito, nevím a pochybuji, že to přesně ví vedení města. Prostě chtěli mít něco, co připomíná Česko. Krásně to zazní ve filmu, když mi místní říkají, že se nedostanou k nám, ale aspoň si malou Prahu postavili u sebe.
