Nahořklá komediální senzace z letošního festivalu v Cannes, německý snímek Toni Erdmann, ovládl Evropské filmové ceny. Zvítězil v kategoriích nejlepší film, režie, scénář, herec i herečka. Proč?
Film Toni Erdmann provázel už od května takzvaný hype. Tedy šum nebo šeptanda, že jde o něco zásadního, co tady možná ještě nebylo, a co si okamžitě zamilovali všichni, co to viděli. Na festivalu v Cannes, kde Toni soutěžil, avšak překvapivě nezískal žádnou hlavní cenu, se během projekce několikrát spontánně tleskalo. Stejně tak ve Varech, kde Erdmann "zbořil Velký sál". Takový "hype" s sebou občas nese přemrštěná očekávání, která ani sebelepší díla nemohou naplnit. U Toni Erdmanna je tomu spíše naopak.
Třetí celovečerní snímek devětatřicetileté Němky Maren Adeové má přitom nenápadnou, až předvídatelnou premisu. Stárnoucí učitel Winfried (Peter Simonischek) má daleko - a to ve všech smyslech toho slova - ke své úspěšné dceři Ines (Sandra Hüllerová), která pracuje na vysoké pozici v Bukurešti. Po smrti psa se proto Winfried rozhodne, že Ines neplánovaně navštíví.
Co by však mohl být jeden přiměřeně trapný víkend z povinnosti, se rychle změní v nepředvídatelnou přehlídku neuvěřitelných situací. A to hlavně proto, že se Winfried pokouší najít cestu k Ines přes svou zálibu v bizarních převlecích. Její rutinu byznys schůzek a večírků tak bez dovolení nabourává jako životní kouč či německý ambasador Toni Erdmann, postavička s šílenou parukou a falešnými zuby.
Nic extra, že? Toni Erdmann je ale samozřejmě úplně jiný na plátně než na papíře. Režisérce se totiž podařilo vytvořit bezprecedentní, těžko zařaditelný tvar, který vyvolává nejen nahořklý smích, o nějž se nikdy nežebrá, ale hlavně překvapuje tím, jak přesně a komplexně vyhmátl tolik podstatného z mezilidských vztahů a reality světa, v němž právě žijeme. V geniálně zahrané postavě Ines se střetávají všechny generační strachy a slabosti, kdy si od rodičů nesmyslně udržujeme odstup a snažíme se předstírat, jak šťastnými pány našich životů jsme. "Jsi šťastná?" ptá se poťouchle Winfried dcery mezi křečovitými objetími a ona mu přesně ve stylu své odměřené koženosti odpovídá, že "štěstí je silné slovo". Když se pak notorická skrývačka emocí při pohledu na otce opakovaně rozpláče, má to o to větší "grády", zejména když tyhle chvíle znáte z vlastního života.
Winfriedova intervence, v níž se rychle přizpůsobuje dceřině korporátní realitě, v sobě zase koncentruje trapnost, tak vlastní postarším rodičům. Převleky tuhle dojemnou trapnost samozřejmě ještě akcentují, ostatně osvěžující humor celého filmu z ní vlastně vychází. Celou dvouapůlhodinovou stopáž totiž zaplňují scénky, kdy Winfried doprovází Ines na drinky s kolegy, za pracovníky ropného vrtu či na neplánované návštěvy. Všechny tyhle situace končí naprosto nečekaně, tudíž se Adeové daří držet pozornost i přes tak mamutí stopáž. Posledních čtyřicet minut odehrávajících se na bytovém brunchi se pak překlopí do fyzické komedie, v níž se odhaluje vše, a kterou si nejlépe užijete právě v zaplněném kině.
Ahoj, jak se doma máte?
Jak už jsem ale uvedl, unikavý Toni Erdmann jde ještě dál v tom, na jak nevyzpytatelnou emocionální houpačku vás usazuje. Opravdu to není žádný slzopudný kousek typu Všichni jsou v pohodě, kdy se za odcizenými dětmi vydává tatík Roberta de Nira. Toni Erdmann vládne celou škálou emocí a stejně tak jsou i komplexní jeho postavy. Když Winfried donutí dceru zazpívat song od Whitney Houston The Greatest Love of All před cizími lidmi, dojme vás to k slzám a zároveň se smějete (a v Cannes tleskáte), což je prostě malý zázrak.
Erdmann navíc jde až na dřeň korporátní kultury, role žen v byznyse a dalších témat, až ve vás na konci snímku vyvolá neodbytný pocit, že jste viděli něco výjimečného. Něco, co vám dokáže, že je třeba občas nasadit umělé zuby a falešnou paruku, abychom nezapomněli, co skutečně znamená být člověkem. Toni Erdmann možná tvrdě zaútočí na Zlaté glóby i na Oscary, tím nejlepším bonusem ale je, že po jeho konci nejspíše zavoláte domů, a prostě se zeptáte, jak se tam mají.
