Na jejich Ženy v pokušení přišlo do kin přes 1, 25 milionu diváků a byl z toho jeden z nejnavštěvovanějších filmů v české historii. V novém snímku Bezva ženská na krku si producent Tomáš Hoffman a režisér Jiří Vejdělek prohodili role. Co je k tomu vedlo a co z toho vzniklo?
Máte za sebou divácké superhity, komedie Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení, Muži v naději nebo Něžné vlny. Jak mezi ně zapadá novinka Bezva ženská na krku?
Jiří Vejdělek: Je to další komedie. Měl jsem při psaní scénáře před očima ženu, která je zvyklá žít si na vysoké noze a pak se náhle musí postavit na vlastní nohy. Dáma, již hraje Petra Hřebíčková, byla navyklá, že se o ni někdo stará a hýčká ji, ale najednou je vystavena situaci, kdy se o sebe musí postarat sama. Začne od nuly jako učitelka v malé vesničce. Rázovitý starosta ji nastěhuje do domu s nerudným Božíčkem, který díky svým vlastním neblahým zkušenostem s "ženskejma definitivně skončil".
Tomáš Hoffman: Bezva ženská původně nebyla komedie, postupně ji ale Jirka přepsal do komediálního tvaru. Tak kýčovitého a harmonického, že byl přesně pro mě. Jsem z rozvrácené rodiny, to neříkám, abych si stěžoval, u mě se to projevilo potřebou harmonizovat. Mám rád filmy, kde je zlo potrestáno a všechno na konci dobře dopadne. Potřebuju to k životu. Občas se setkávám s názorem, že jako vychytralý producent točím schválně komedie, abych měl na doutníky. To není pravda.
Dokážete si představit, že byste udělali něco, co by necílilo na největší počty diváků?
Vejdělek: Ano. Ale filmy, které točíme, nejsou nějaký kalkul. Nás to takhle baví. Pokud bych cítil potřebu sdělit něco jiného, tak bych za tím šel. Věřím, že jakýkoli film, který je srostlý s tvůrcem, bude divácký. A je jedno, o jaký žánr se jedná.
Hoffman: Ještě chci říct, že když lidé přijdou do kina na českou komedii, která se jim nelíbí, tak si pak dobře rozmyslí, jestli půjdou podruhé.
Jak vás vůbec napadlo, že si režisér s producentem vymění role?
Vejdělek: To bylo na dohodě, ale vlastně hledáme nečekaná řešení, která jsou drzá. Hoffman: Druhý postrk k režii jsem dostal od manželky, kterou nebavilo, že si po večerech stěžuji na režiséry.
A nelitujete toho šťouchu?
Hoffman: V žádném případě, člověk na vlastní kůži pozná, zač je toho loket. Obohatilo mě to jako producenta, teď je moje zkušenost naprosto komplexní a mohu být Jirkovi lepším producentem.
Jak vám to šlo?
Hoffman: Ať je člověk sebevíc připravený, nějaké věci prostě neovlivní. Neustále se musíte za běhu potýkat s nepříjemnými drobnostmi a nezbývá tolik energie na vlastní tvorbu. Vejdělek: Zvlášť u komedií je důležité, že veškerý pot a svízele nesmějí být vidět. Musí to vypadat hrozně lehce - že by to udělal každý. Když točíte drama a všichni se tam tváří jako kakabus, je to ku prospěchu věci, u komedie musí být všechno v růžových barvách.
Na place Bezva ženské jste byli oba?
Vejdělek: Ne, to nejde. Já jsem tam skoro nebyl, Tomáš byl velmi dobře připraven a já jsem věděl, že ví, co dělá. Byl jsem jen takový přítel na telefonu.
Hoffman: Ten důvod, že spolu tak vycházíme a nehádáme se, je, že si dáváme prostor. Když někdy vidím nepodloženou jistotu některých režisérů, tak najednou chápu, že režie je trochu psychická úchylka, nějaká egomaniakální porucha. Že režiséři mají pocit, že jsou k něčemu povolaní. To jsou ale i politici, manažeři. Vlastně jsme v rukou šílenců. Když se tedy stanete režisérem, musíte o sobě přestat pochybovat. A rozhodovat jako na běžícím páse.
Znova byste si to nechtěl zkusit?
Hoffman: Myslím, že ne, protože je to neuvěřitelně tvrdá práce, a nechápu, jak to může někdo dělat opakovaně. Musíte se neustále soustřeďovat dvanáct až šestnáct hodin a to já nemám moc rád.
Vejdělek: Režisér často musí být na place, ať se děje, co se děje. V určitý moment vás má štáb za boha a myslí si, že zařídíte věci, které nelze zařídit. "Jiří, na moři v Polsku je bouře, žádná loď nevypluje. Co budeš dělat?" ptají se. Museli jsme to v případě Něžných vln na tom rozbouřeném moři natočit, protože jinak by to ve filmu prostě nebylo. I když jsem se o všechny hrozně bál. Jako člověk bych dal celému štábu volno, ale jako režisér nemohu. Tomáš ve mně má ultramagora, který to na plátno dostane za každou cenu.
Plakát Bezva ženskéna krku nápadně připomíná plakát filmu Pretty Woman. To je záměr?
Hoffman: To je schválně. Teď mi to předhazuje kdekdo. Když se podíváte na plakáty tohoto typu, jsou jich desítky. Nechá se nachytat hodně chytráků, kteří to poznají a budou to dávat do spojitosti s Pretty Woman, čímž nám udělají službu. Marketingově nás to spojuje s klasikou žánru.
Natočili jste spolu šest filmů. Co vás vlastně spojuje?
Vejdělek: Podobný světonázor, v některých ohledech rozdílný, to je důležité. Shodneme se, že máme rádi podobné věci, filmy, životní hodnoty, postoje. Tomáš je racionálnější, ode mě se čeká, že budu přinášet nápady, on mi dává možnosti. Můj šestý smysl je jeden z našich nejdůležitějších pracovních nástrojů.
Bylo takovým nečekaným nápadem i obsazení Elišky Balzerové do Žen v pokušení?
Vejdělek: My jsme o Elišce mluvili, probírali všechny další věkové kategorie. Chceme, aby byl nápad i v tom obsazení. Když jsem se s ní poprvé sešel, byl jsem úplně nadšený, přišla už na tu schůzku s energií své postavy, tedy Vilmy. Volal jsem Tomášovi, že je to stoprocentní trefa. Kdyby tohle neklaplo, šel by celý film ke dnu.
Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé potkali?
Vejdělek: Já stoprocentně. Co ty, Tomáši?
Hoffman: Já taky. Moje sestra Jana Gospičová pracovala jako produkční na seriálu Redakce a tam jsem viděl Jirku poprvé. Říkal: "Ježišmarjá, co to je za kakabuse naštvanýho." A Jana říkala, že to je Jirka Vejdělek, hrozně vtipný a milý člověk, že by se mi moc líbil. Ten určitě, myslel jsem si. Vejdělek: No vidíš, já jsem ani netušil, že jsem pozorován nebo doptáván. Pravděpodobně jsme probírali nějaké pracovní věci, a když jsem zamyšlený, vypadám jako kakabus. Pak jsme samozřejmě řešili Účastníky zájezdu, řekl jsem, že ten scénář se mi nezdá správný. Producenti vrátili úder: "No tak dobře, běž za Vieweghem a řekni mu to." A Michal řekl, že jestli vím, jak to adaptovat, tak se mám ukázat.
Takže Jiří přepsal scénář a to vás, Tomáši, přesvědčilo, že je správnou volbou?
Hoffman: Věděli jsme, že ten scénář není úplně dobrý, že ho bude třeba předělat. A Jiří ho přepsal do čtrnácti dnů, geniálně.
A vznikl váš první hit, Účastníci zájezdu.
Vejdělek: On to tehdy u pánů producentů byl riskantní krok, svěřit film debutantovi, nebylo to tak časté jako dnes. Na mnohých postech za mě museli bojovat, dokazovat, že se nespletli. Hoffman: Oba se snažíme na život dívat jako na komedii. S nadhledem. Život je pytel protivenství, a ještě se na to dívat v televizi, ve filmu, to není pravý ořechový. Vejdělek: Ani jeden z nás se nenarodil do filmového světa a museli jsme překonávat hodně překážek, abychom mohli ve filmu pracovat. Tak teď možná ta lidská trápení a protivenství nemáme potřebu ukazovat na plátně.
Hoffman: Jirkův táta dělá v zemědělství, můj tatínek pracoval na stavbě... Když to člověk vidí zblízka, jako dítě, pak si váží toho, že může přinést lidem nějakou pozitivní emoci, naději nebo třeba jenom dvě hodiny zábavy. Je to dar, že něco takového můžeme dělat.
Není v českém prostředí problém v tom, že se do kin dostává až moc dramaturgicky nedovařených komedií? V poslední době třeba Prázdniny v Provence nebo Muzikál?
Hoffman: Je to o penězích. Na komediích z Francie nebo z Itálie je vidět, že jsou financované třeba z regionálních fondů. Nemyslím si, že by u nás byl problém v nedostatku talentovaných lidí, důležité jsou ty peníze. A když se nebudou točit komerční filmy, na které budou chodit lidi, kinematografie umře nebo bude žít v nepřirozeném skleníkovém prostředí.
Vejdělek: Je důležité rozhodnout, zda chceme diváky v kině. Pokud chceme, musíme podporovat filmy mající takové ambice. Životodárná kinematografie bez diváků není možná, protože když si diváci zvyknou chodit do kina na české věci, budou na ně chodit opakovaně. A vrátí se i na žánry, které nejsou tak divácké, což bude prospěšné celku. Když se mě v cizině zeptali, zda jsou nějaká specifika české kinematografie, nezmínil jsem novou vlnu, ale českého diváka, který má rád český film. Moje velká obava je, že tuhle jeho lásku ztrácíme. Je tady řada tvůrců, kteří umějí dělat festivalové filmy, ale pokud třeba já mám schopnost přivést diváky do kina, cítím zodpovědnost, abych v tom pokračoval.
