Festival íránských filmů
Jedna rodina, dva světy. Jeden rituál. Fascinující dokument

S přibývajícím islámským radikalismem by se zdálo, že mezi naším a jejich světem zeje stále se rozšiřující civilizační propast. Íránská dokumentaristka Firouzeh Khosrovani ji dokáže překlenout jako málokdo jiný. V brilantním snímku Slavnost povinnosti zaměřeném na postoje k nošení hidžábu ukazuje, že jsme si blíž, než si umíme připustit.

Melice a Maryam je devět let, když se v Teheránu účastní oslav zvaných Slavnost povinnosti. Podle islámu se v tomto věku dívky stávají ženami a musejí začít nosit hidžáb - pokrývku hlavy. Obě sestřenice kamera v časosběrném snímku o ženském dozrávání nejprve zachycuje na školní slavnosti uprostřed davu stejně starých dívek oděných od hlavy až po paty do bílého slavnostního hábitu.

Malá Melika a Maryam se kření do kamery, je to jejich velký den. Pamětníkům by to mohlo s trochou nostalgie připomenout vzrušení před složením pionýrského slibu, jen dekor je jiný. Maryam je dojatá a říká, že nejvíc na světě ji baví modlit se spolu s rodiči. Melika se stydlivě ošívá, snaží se vyloudit ze sebe modlitbu, plete si u toho slova a pak s dětsky odzbrojujícím gestem ukončí seanci slovy: "Já to moc neumím."

Fascinující je pohlédnout spolu s filmařkou do zákulisí příprav na dospívání a jeho průběhu. Zpočátku zahalené holčičky sedí s učitelkou u stolu a hrají hru na hidžáb, která je evidentně baví. V duchu dětské říkanky typu "Domečku, domečku, kdo v tobě bydlí..." skandují říkanku, jejíž pointou je "klepy klep, kdo je to za dveřmi. Je to strýc! Vezmeme si hidžáb? Ne! Klepy klep, kdo je za dveřmi, je to bratranec! Vezmeme si hidžáb? Ano!"

Stejně fascinující je ovšem sledovat, jak se postoje i zvyky dívek mění během dospívání. V dalších záběrech je těm samým holčičkám patnáct let a jsou z nich slečny. Maryam stále nosí hidžáb, po vzoru své matky, která v přítomnosti filmařů doma pobíhá zahalená od hlavy až k patě do něčeho, co připomíná cejchu po babičce.

"Hidžáb si nikdy nesundám," svěřuje se věřící Maryam do kamery, připadala by si prý divně. Když však při chůzi po teheránských ulicích za ní vlaje černý čádor - baloňák, který kryje ženu od hlavy až k patě -, neodpustí si poznámku: "Stejně mi to trochu uniká. Nosím to proto, že si to tak přeje máma, ale k čemu to je dobré, to fakt nevím. Je pod tím hrozné horko".



Ačkoliv ze stejné přízně a ve stejném městě, její sestřenice Melika žije v úplně jiném světě. Bujnou hřívu si šátkem kryje akorát tak, aby to ještě vyhovovalo povinnosti zahalovat se na veřejnosti - má ho spadlý za temenem hlavy, trošku nakřivo, v různých barvách. Vypadá šmrncovně jako patnáctiletá slečna, co se chce líbit a která by svým způsobem odívání bez problémů zapadla mezi evropskou mládež.

I jí sleduje kamera v soukromí - až do překvapivých detailů. Mezi ně patří třeba záběry ze soukromého mejdanu, který jí matka vystrojí k narozeninám. Spoře odění se v ní v pološeru rozlehlého teheránského bytu jednoho z nejpřísnějších islámských států světa do rytmu západní hudby pohybují Meličini vrstevníci, kluci i holky, tělo na tělo. Íránka Firouzeh Khosrovani, která studovala umění na Accademia di Belle Arti v Brere v Itálii a na svém kontě má několik oceňovaných dokumentů, opět ilustruje, že nic není, jak se zdá, a že naše představy o náboženském zanícení islámského světa mohou být více zkreslené, než si jsme ochotni připustit.

Jako protijed na klišé a předsudky přitom působí i upřímné výpovědi dospělých. Jsou opravdu starosti rodičů na druhém konci světa tak civilizačně odlišné od těch našich? Je to dnes jiná doba, než když jste vyrůstali vy? ptá se dokumentaristika zbožných rodičů Maryam. Matka i otec přitakávají u kuchyňského stolu. "Je to jiné, bojíme se o ně. Když běhají venku, tak chceme, aby se nám děti hlásily po telefonu." Ne, nebrání dceři v kontaktu s nevěřícími ze strachu, že by přestala věřit, říká otec. Mnohem více se prý bojí špatných příkladů v mešitě, které by ji mohly odradit tak, jako se to stalo jejímu strýci.

A co leží na srdci moderně oblečené a prostovlasé matce svobodomyslné Meliky? "Hlavně aby byla šťastná, aby byly všechny mé dcery šťastné, to je to nejdůležitější," říká prostě. Finále dokumentu žádnou civilizační propast nenabízí. Firouzeh Khosrovani ji naopak bourá lépe než jakákoliv politicko-vědní analýza. Snímek je k vidění na Festivalu íránských filmů, který aktuálně probíhá v Praze a poté se stěhuje do Brna a Bratislavy.