V jedné scéně nového filmu Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel to vypadá, že český turista okradl bohatou diabetičku v bezvědomí. Byl by to nejzábavnější a nejrealističtější moment celého snímku. Naděje se bohužel ukáže býti lichou a Líbáš jako ďábel pokračuje v nevzrušivé linii filmu pro pamětníky.
"Trochu staromódní repertoár, že?" pronese jedna z (nadbytečných) postav snímku ke konci na margo hudební produkce a přesně, byť nechtěně tak popíše jeho hlavní problém: Poledňákové novinka je zoufale stará. Působí, jako by režisérka a scenáristka byla v kině naposledy v roce 1964 a teď se rozhodla vzdát poctu filmům svého mládí.
Záclony povlávající ve vánku? Stránky rukopisu rozfoukané větrem? To působilo svěže možná v prvorepublikovém melodramatu. Vypelichaná hudba hrozí co chvíli přeskočit jako ohraná gramodeska. Vtipy? Padání ze žebříků, jízdních kol, do popelnice nebo prostě jen tak, kufr se sám od sebe otevře a vysype, trable s práškovým cukrem (co takhle hodit někomu dort do obličeje?). Exemplární starobu pak představuje linie únosu jedné z postav v Maroku. Únos sám je zoufale naivní, za unesenou se má zaplatit "penězi" v podobě rozstříhaných novin, zajatkyně je tak otravná, že jsou z ní únosci na prášky, výkupcům dodají mapu kreslenou pastelkou... Něco podobného bylo vtipné třeba v kresleném seriálu o rodině Smolíkových z roku 1978 - a už tam šlo o parodii motivů z šestákových románů.
Poledňáková je zkrátka zakonzervovaná v alternativní "realitě" sestávající způli z žánrových klišé, způli z měšťáckých přestav o vkusu. V Líbáš jako bůh, na něž Líbáš jako ďábel navazuje, byla vrcholem romantiky Paříž; tentokrát Maroko představuje vrchol exotiky. Maroko i Praha jsou zachyceny beznadějně turisticko-romantickou optikou: máme tu orientální tržiště a křivolaké uličky, kluky kopající do meruny, obrovský měsíc vedle petřínské rozhledny... Stejně barvotiskově se chovají i hrdinové: lidé se v očekávání sexu svlékají do rytmu hudby, český turista vyhrává v Maroku na piano k nadšení místních i přespolních, řidiči neparkují, ale prostě zastavují auta v historických centrech měst... Taková "realita" je vlastně neškodná: zmínění únosci nekňubové žádnou hrozbu nepředstavují.
Že je Líbáš jako ďábel neškodné, je nicméně pokrok. Líbáš jako bůh bylo otřesnou zkušeností proto, že se pokoušelo něco vypovídat o mezilidských vztazích a o podmínkách, v jakých žijí dnešní Češi, ale přitom se jako všechny filmy Poledňákové odehrávalo v až zločinecky vylhaných kulisách. Líbáš jako ďábel se o žádné poselství naštěstí nesnaží, má být jen "řachandou": postavy z předchozího dílu se poměrně náhodně hemží po střední Evropě a severní Africe a dostávají se do situací, jež mají generovat smích. Negenerují, ale snad s výjimkou těch s afektovanou semetrikou v podání Evy Holubové aspoň neurážejí.
Líbáš jako ďábel sestává z dějových linií bez souvislostí a scén bez větší návaznosti, mnohým výstupům chybí důvod k existenci ("honička" s policistou na motorce). Poledňáková nikdy nehrábne pod povrch, nikdy nic nezpochybní, nerýpne do bolavého místa, nedodá obsah, jen obšlehnutou formu. Je to pomalé, otravné, v nejlepším případě snesitelné. I na ten product placement si divák nakonec zvykne, což je možná rezignace smutná: i v tomhle filmu se totiž ke kameře obrací logem všechno, co logo má - namátkou víno, bulvár, pojišťovna, kreditky, auta, časopisy, restaurace, kávovar, čisticí prostředek, notebook... Závěrečné titulky jsou potom plné sponzorů. Jde o oslavu průměrnosti ve vkusu, v hodnotách, ve všem, oslavu ani ne bezostyšnou, protože neuvědomělou. Ale díky bohu za ni: za Líbáš jako bůh se jeden musel stydět, Líbáš jako ďábel může prostě ignorovat.
