Starý bručoun, pedant a zahořklý dědek. A taky okouzlující společník se smyslem pro humor a až příliš velkým srdcem. To všechno je Ove, hrdina švédského snímku Muž jménem Ove, který se od tohoto týdne podívá i do českých kinosálů. Takové klišé, jako je postupné rozkrývání mrzoutského hrdiny v člověka na správném místě, přetavili švédští tvůrci na základě knihy Fredrika Backmana v okouzlující film.
Sice se asi letos už nestane, že nějaký film překoná německého Toniho Erdmanna, ale to může být Ovemu srdečně jedno. Někoho při sledování možná napadne, že jde o variaci Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel, ale přes určité podobnosti zejména v první půli jde o snímek jiný. Mnoha flashbacky se sice vrací do minulosti a odhaluje minulost titulního hrdiny, ale důrazem na to, co se děje "tady a teď", se od Allana Karlssona významně odlišuje.
Hodit si mašli
Je mu devětapadesát, je to nabručený starý paprika, který po mnoha peripetiích zahořkl a nemá moc pro co žít. Manželka zemřela, ztratil místo předsedy sousedské komunity, nakonec přišel i o práci, již dělal třiačtyřicet let. Co misantropickému Ovemu (Rolf Lassgård) zbývá jiného, než aby si hodil mašli? Jenže ani spáchat sebevraždu není tak moc jednoduché, jak by se zdálo. Navíc když se do sousedství zčerstva přistěhuje smíšená rodinka, kde těhotná maminka dvou malých dětí Parvaneh (Bahar Parsová) je družná a srdečná až moc a nedá mu pokoj. Ove se tak bude muset postarat o její dcerky, naučit ji řídit auto, až v něm živelná íránská žena zase probudí chuť do života.
Do toho se postupně dozvídáme, jak se z Oveho stalo to, co se z něj stalo. Jak to bylo s jeho milovanou Sonjou (Ida Engvollová), proč neměli děti a proč se vlastně rozkmotřil se sousedem Runem, nejlepším kamarádem a stejným pedantem jako on. Nevtíravě a civilně tak režisér Hannes Holm (autor podobně laděných snímků Adam a Eva nebo Setkání) ukazuje v sérii epizodických mikropříběhů z předměstí Oveho charakter, minulost a nejdůležitější skutečnost - že za nepříjemnou slupkou se skrývá v jádru dobrák, který neumí vyjadřovat své city.
Všude samí idioti
Snad každý, kdo se v Oveho přítomnosti ocitne, ho dokáže naštvat a vysloužit si nelichotivé označení idiot. Noví sousedé, kteří mu při couvání zdemolují poštovní schránku. Klaun v nemocnici. Mladý kluk, který brigádničí jako pošťák. Člověk, co v autě dlouze troubí na řidiče-začátečníka. Prostě všichni. Přitom se ale nevtíravě naznačuje, že když jsou všichni takoví, ve skutečnosti to není tak žhavé: když mladíka, kterého Ove ani nezná, otec vyhodí z domu pro přiznanou homosexualitu, Ove ho u sebe nechá přenocovat. Parvaneh se zděsí, když se ho Ove ptá: "Takže ty jsi teplouš?", protože to se přece neříká, ale Ove to jenom konstatuje a jeho orientaci bere jako fakt. Stejně tak se zarazí nad smíšeným manželstvím Švéda a Íránky, ale nevadí mu skutečnost jako taková, spíš že do rýže přidávají šafrán (takové novoty!) a že onen soused je zoufale neschopný lempl.
Humor je v Muži jménem Ove velmi jemný, decentní, ale propuká v nečekaných momentech. Když Ove učí Parvaneh řídit, dá se to ještě očekávat, ale neustálé špičkování mezi volvem a saabem je jednoduše neodolatelné. Právě saab je hlavním symbolem starého Švédska, které Ove reprezentuje. Jemu je jedno, že někdo je homosexuál, ale nemůže pochopit, jak si kdokoli může chtít pořídit renault. A pokud si někdo koupí BMW, je to klidně důvod s ním přestat mluvit.
Dojetí nechybí
Leitmotivem celého filmu je hlavně to, jak moc Ovemu chybí manželka a jak se za ní už těší. Na tom staví i dojemné scény, které jsou chytře dávkovány, aby se nezvrhly za hranu patosu, ale dokázaly diváka chytit za srdce. Proto jsou nejpůsobivější ani ne tak závěrečné minuty jako spíš průběžné Oveho návštěvy hřbitova, kde si se Sonjou povídá, dotýká se náhrobku, klidně si lehne vedle ní, stále se cítí být její součástí. Z flashbacků taky jasně vyplyne, jak pro něj byla důležitá a jak v něm dokázala probudit to nejlepší.
Chyby se na Muži jménem Ove určitě najdou, ale je škoda je hledat. Třeba retrospektivní záběry se podle datace mají odehrávat koncem sedmdesátých let, ale nasnímány jsou jako takové bezčasí, kterému mnohem víc sluší léta padesátá nebo i starší; podobně sousedské sepětí při záchraně jednoho z nich je do filmu naroubováno trochu moc násilně. Ale to jsou detaily. Mnohem víc v paměti utkví tragikomické chvilky, v nichž kverulant Ove bojuje za správnou věc proti celému světu sám.
Na Muže jménem Ove se zajít určitě vyplatí. Uvěřitelně lidský příběh, civilní, nevtíravý, prostý, mnohokrát viděný, ale určitě ne omšelý, se zábavnými i dojemnými chvilkami. Na letní sezonu by to nebylo. Ale na podzim zahřeje víc než všichni superhrdinové dohromady.
