Točil do posledního dechu. Premiéry svého filmu Vlk z Královských Vinohrad v Karlových Varech se však režisér Jan Němec nedožil. Během natáčení si s TÝDNEM vyměnil sérii e-mailů, na jejichž základě měl vzniknout rozhovor. Bohužel nevznikl, přinášíme proto alespoň úryvky z této korespondence.
Dokončení Vlka bude zkompletováno v dubnu, do té doby nechci o ničem hovořit, nezlobte se, napsal Jan Němec 3. prosince 2015 TÝDNU. Zbývaly mu tři měsíce života.
O necelý rok dříve z Jana Němce sršela zdánlivě nezničitelná energie. Psal se červenec roku 2015, do zahájení natáčení Vlka z Královských Vinohrad zbývalo několik týdnů a filmař měl plné ruce příprav. Přesto na žádost o rozhovor po chvíli váhání kývl.
A ihned se projevil jako režisér, který chce mít věci pod kontrolou: "Musíme vybrat daleko menší okruh otázek a zejména takový, který jsem již mnohokrát nevyprávěl," odepsal na první e-mail, v němž jsme si domlouvali datum a místo, kde se sejdeme. Jenže ve smluvený den pouze zatelefonoval: "Dostal jsem špatné zprávy, bohužel budu muset své plány změnit a dnešní schůzku zrušit," omlouval se Němec.
V obdobném duchu se nesly všechny následující telefonáty a e-maily. Vážně nemocný režisér si přitom stále držel nadhled a výrazovou eleganci: "Mám coby vetchý stařec již omezené množství energie, s níž mohu pracovat a nechci ji tříštit," vysvětloval o dva měsíce později. "Chci ji věnovat teď pouze svému filmu."
Útěk z Cannes
Pro Jana Němce totiž Vlk hodně znamenal. Jak v jednom z e-mailů napsal, šlo o "stylizovanou celoživotní bilanci, a to filmařskou i osobní". Vrátil se v ní o několik dekád nazpět - do doby své největší slávy, na festival v Cannes, kde byly v roce 1968 v hlavní soutěži uvedeny rovnou tři filmy z Československa. A to od tří prominentních tvůrců české nové vlny - Jiřího Menzela, Miloše Formana a právě Jana Němce. Všeobecně se očekávalo, že jeden z nich získá hlavní cenu.
Do rozhodování ale zasáhly dějiny. V Paříži zrovna v té době propukly studentské nepokoje levicové mládeže proti establishmentu a vládě prezidenta Charlese de Gaulla. Nečekaně dolehly až na Francouzskou riviéru. Předseda soutěžní poroty a Němcův režijní idol Jean-Luc Godard tehdy vyzval další revolučně naladěné kolegy, aby se spolu s ním k protestu studentů veřejně připojili. A aby sabotovali něco tak přízemního, jako je filmový festival. Většina se k němu přidala a festival tím pro onen rok de facto skončil. S ním i jakékoli naděje českých filmařů. Zlatou palmu si neodnesl nikdo. A Jan Němec, který mezitím udělal v hotelu obrovskou sekeru za pití, musel z Cannes zmizet inkognito a bez slávy.
Na černé listině
Doma ale nečekalo Němce nic milého. Film O slavnosti a hostech, s nímž jel do Cannes, jej totiž zařadil na černou listinu. Vyprávěl alegorický příběh o hostech, kteří zabloudili na narozeninovou oslavu charismatického oslavence, vizuálně velice podobného Vladimíru Iljiči Leninovi, který hosty nutil na podivném mejdanu zůstat, i když chtěli dávno odejít.
Aparátčíci v příběhu viděli jasnou metaforu a kritiku komunistického systému. Společně se Sedmikráskami od Věry Chytilové se Němcův film dočkal od vedení strany zuřivé kritiky. "Tyto filmy nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného," hřímal poslanec Jaroslav Pružinec a požádal o stažení filmů z oběhu. Následně Němcův film osobně zakázal prezident Antonín Novotný.
Němec přitom tvrdil, že o žádnou alegorii na komunismus nešlo. A to i v závěru života, kdy měl šanci naopak dávat na odiv, jak byl vlastně zamlada odvážný: "Film O slavnosti a hostech byl vytvořen jako bajka, pohled do nepříliš vznešené části lidské povahy a ani v nejmenším nebyl zamýšlen jako nějaký útok na komunismus. To, že si to bolševik vztáhnul na sebe, šlo zcela mimo mě a byl jsem tím překvapen a zaskočen," napsal TÝDNU loni v červenci.
Italský floutek
V době, kdy se Němec vracel z Cannes, platil za "zlobivé dítě" československé nové vlny. Byl už tři roky vyhozen z Barrandova a živil se hudebními šoty pro televizi, jakýmisi pravěkými klipy pro Karla Gotta nebo pro svou druhou ženu Martu Kubišovou.
Zlom přišel s příjezdem sovětských tanků. Němec hned v první den okupace vyběhl s malým televizním štábem natáčet před Československý rozhlas. Podle jeho vzpomínek zasáhla kulka do obličeje dokonce jednoho z členů štábu. Němec své mise ale nelitoval, protože natočil několik hodin unikátního filmového materiálu.
Zbývalo ale vymyslet, jak jej propašovat za hranice, aniž by si toho úřady všimly. Němec vymyslel rafi novaný plán. Rozhodl se vyrazit k rakouským hranicím v půjčeném luxusním ferrari s krásnou dívkou a italským kamarádem a vydával se za cizokrajného turistu. Před pohraničníky pak Němec vykřikoval repliky z Felliniho filmů, aby bylo jasné, že je skutečně Ital. Hranice se mu podařilo zdárně překročit.
Drsné výjevy z prvních hodin okupace dostal do rakouské televize, odkud se rozletěly dále do světa. A potvrdily, že sovětská invaze byla jednostranným aktem agrese, a nikoli mírovou misí, jak se ji snažila vylíčit sovětská propaganda. Většina dnes známých záběrů z okupace je právě od Jana Němce. Což pro autora mělo jasné konsekvence. Po návratu už nesměl pracovat ani v televizi, na filmy mohl zapomenout. V roce 1974 jej pak režim donutil opustit Československo.
* Proč vyznamenání, jež Jan Němec v roce 2002 dostal od svého vzdáleného
bratrance Václava Havla, osobně vrátil na hradní vrátnici?
* Jak nahlížel na revoluci v roce 1989, kterou sledoval ze vzdálené Kalifornie na CNN?
* A proč podle něho bylo snadnější natočit nezávislý autorský film za bolševika než dnes?
ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NAJDETE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE NYNÍ PRÁVĚ V PRODEJI.
