Je vášnivým cestovatelem, dvakrát byl vyhlášen blogerem roku, vydal několik knih a nyní natočil svůj druhý film. Pohádky pro Emu s Ondřejem Vetchým, Aňou Geislerovou, Vilmou Cibulkovou a Annou Polívkovou. Jak se povedlo Rudolfu Havlíkovi splnit si sen, jaké placebo mu dělá dobře a co ho inspirovalo k natáčení jeho nejnovějšího filmu?
Jste režisér, scenárista, cestovatel, fotograf, grafik, podnikatel, bloger... Vybíráte si své aktuální profese čistě nahodile, nebo třeba podle dní v týdnu?
Také jsem byl barman, grafik, dělal jsem bungee jumping, tiskaře a plavčíka. Lidé přece dělají různá zaměstnání, než se dostanou k tomu, co chtějí dělat. Jsem scenárista a režisér. To je práce, která mě živí už několik let. Na blogy už nemám čas a veškerý svůj čas jsem podřídil filmu, protože to je práce, kterou dělat chci a která mě naplňuje.
Proč jste se tedy stal režisérem až na prahu čtyřicítky?
Filmem jsem žil už odmala. Maloval jsem si doma komiksy, četl jsem a sledoval všechno, co se dalo. Byl to takový sen, na který se ale nedá dosáhnout. Jsem z malého města... Musel jsem si počkat na svou příležitost a ta přišla právě díky tomu, že jsem psal blogy, vydával knihy. Když se objevila šance natáčení zkusit, neváhal jsem.
Sen, na který se nedá dosáhnout, se tedy nakonec proměnil ve skutečnost.
Jednoho dne jsem získal dostatek sebedůvěry a odvahy k tomu, abych to zkusil. Každou noc lidé usínají s tím, že změní svůj život. Já jsem se jednoho dne ráno prostě probudil a udělal to. Řekl jsem si, buď to teď zkusím, nebo to neudělám a budu toho do smrti litovat. A tak vznikl můj první film Zejtra napořád.
Ohlasy na tento film, ve kterém hráli Pavel Batěk, Vica Kerekes, Filip Blažek nebo Jiří Lábus, byly různorodé. Jak ho hodnotíte zpětně vy?
Pravda je, že u Zejtra napořád se lidé rozdělili na dva tábory. Buď byli schopní jít s hlavním hrdinou, nebo prostě nebyli. Znám lidi, kteří ten film nenávidí, a také znám lidi, kteří díky němu ve svém životě něco změnili a mají ho rádi. Pro nás všechny, co jsme na něm pracovali, to byl ohromný úspěch, protože jsme získali největšího distributora, Karel Och vzal film na festival do Karlových Varů, byli jsme v Belgii, ve Phoenixu, v San Francisku dostali ocenění a snímek si vzalo do nabídky HBO. Neumím si lepší debut představit. Teda umím, ale to bych chtěl pro začátek příliš mnoho. Byl to debut - se všemi klady a zápory.
Na mezinárodním filmovém festivalu Tiburon v Americe jste za scénář dokonce získal prestižní ocenění Golden Reel Awards.
Toho si moc vážím. Je to možná i tím, že v Americe se na cizí filmy dívají trochu jinak a jsou v hodnocení často tolerantnější. Na stejném festivalu kdysi ocenili Příběh kmotra a asi tam mají Čechy rádi, tak jsem měl prostě štěstí. Pro každého tvůrce je ale moc fajn, když získá ocenění, i kdyby to bylo na jarmarku v Hořovicích. Jsou to takové drobnosti, které zahřejí u srdce a trochu vás pohánějí kupředu. Je to sice trochu placebo, ale ten pocit je rozhodně příjemný.
Co si vlastně myslíte o současném českém filmu?
Zlatá éra to tedy bohužel není, ale myslím si, že se to zlepšuje. Přišli mladí kluci, pomalu se rozhlížejí a začíná to být podle mého názoru lepší. Je hrozně důležité, aby tihle mladí tvůrci vydrželi, dokázali bojovat za své projekty a nevzdali to. Je to někdy strašně těžké, protože dotáhnout film do konce i za ideálních podmínek je šílená práce. A pokaždé, když tu někdo něco dokáže a vypadá to skvěle, tak jsem rád a motivuje mě to, abych se zlepšoval a udělal také něco takového nebo ještě lepšího. Tahle zdravá konkurence je způsob, jak se může naše filmová tvorba zlepšovat. A dát šanci lidem, kteří tvořit chtějí a jsou ochotni pro to něco udělat.
Na začátku listopadu přijde do kin váš druhý celovečerní film Pohádky pro Emu. Co vás inspirovalo?
Děti. Ale ne moje. Vlastně úplně cizí děti, ke kterým jsem přišel čirou náhodou na nádraží v Číně.
To zní dost zajímavě.
Poměrně dost času trávím v Asii. A jednou jsem takhle čekal na čínský nový rok v Číně na nádraží, kde zastavil vlak, ze kterého omylem vystoupily dvě malé děti, které měly vystoupit někde úplně jinde. Jejich američtí rodiče si je posílali z jednoho koutu Číny do druhého, ale logistika selhala. A já jsem se k tomu nachomýtl. Zavolal jsem jejich matce, která se samozřejmě úplně nervově zhroutila, a domluvil se s ní, že děti pohlídám. Vzal sem je k sobě na noc do hotelu a tam to celé začalo.
Začalo co?
Odehrál se tam příběh, který mě později inspiroval ke scénáři filmu Pohádky pro Emu. Představte si, že dostanete na starost dvě úplně cizí vystrašené děti. Pětiletou holčičku a desetiletého kluka. A vás nenapadne nic lepšího než to, že jim slíbíte, že jim budete vyprávět pohádku. Jenže jakkoliv je to skvělý nápad, zjistíte, že to vlastně není vůbec žádná legrace a že vám to teda moc nejde.
Jak to dopadlo?
Výborně. Děti nakonec odpadly a milostivě usnuly, ráno jsem je naložil do vlaku, odvezl k mámě a zazvonil zvonec. Hlavní linka toho příběhu, který mě inspiroval pro Pohádky pro Emu, spočívá v tom, co se stane člověku, který dostane na starost dítě a vůbec neví, co si s ním počít, protože žádné předchozí zkušenosti nemá.
Inspiruje vaši tvorbu i jindy váš vlastní život?
Naprosto. Všechno, co jsem kdy napsal, ať už na blog nebo do scénářů, vychází nějakým způsobem z reality. Vlastně si občas říkám, že ty věci popisuju až moc pravdivě. Realita totiž někdy bývá mnohem zajímavější a nepravděpodobnější než fikce, tak co bych se namáhal s nějakým vymýšlením si. Ale je fakt, že teď začínám pracovat na věcech, které jsou čistě vymyšlené a je to ohromná zábava. A také je to mnohem těžší, protože musím přemýšlet jinak.
Nadhodil jste, že trávíte hodně času v Asii. Co tam děláte?
Mám to tam rád. Rád surfuju a také tam jezdím pracovat. Jednou z mých profesních tváří je totiž pořád podnikání. Před lety jsem začal pracovat pro oděvní firmy a nějak mi to už zůstalo. Asi mě baví ten adrenalin anebo je prostě ze zvyku. Z těchhle zážitků jsem se hodně vypisoval na svém blogu a v knížkách. Obchodní jednání s Indy nebo Číňany, to je nevyčerpatelná studnice zážitků a inspirace na několik životů dopředu.
Máte tady zajímavou práci, přátele, fanoušky, přesto zase odjedete. Proč?
Odjíždím, protože mě to baví. Cestování mi dává svobodu, dovoluje mi se nadechnout a získat potřebný odstup. Vypnu hlavu a dívám se kolem sebe. Každý máme jiného koníčka. Někdo má zahrádku, někdo cestuje a někdo cvičí v posilovně. Já odmala tíhl k cestování. Ležel jsem v knihách Hemingwaye, Londona, Stingla a Zikmunda a Hanzelky. Neměl jsem vlastně na výběr.
Režie a psaní scénářů je ale taky zábava a adrenalin. Proč neděláte už jen tohle?
Protože díky tomu nemusím dělat věci, které dělat nechci. Nemusím točit nekonečné seriály, nemám potřebu škemrat, abych mohl natočit nějakou reklamu, kde se debilně pitvoří někdo u pracího prášku. Mohu se díky tomu soustředit na to, abych se zlepšoval, mohu pracovat jen na projektech, na kterých pracovat chci. A kromě toho mě baví pracovat a dělat chvíli něco jiného, protože to člověku dává odstup a pokoru. A když musím makat, tak mi to režisérské ego neleze tolik do hlavy.
Vaše tempo je docela zběsilé. Jak se to dá všechno zvládnout?
Mám rád příběhy. A snažím se tvořit věci, které mohou lidi bavit. Díky Zejtra napořád jsem dostal možnost točit pak s Ondřejem Vetchým a Annou Geislerovou. Natočili jsme romantický film Pohádky pro Emu, který jde právě do kina, a já jsem na něj pyšný. Potkal jsem se s paní Zdenkou Fantlovou, která přežila Osvětim a pochod smrti, a pracujeme spolu na scénáři podle její knihy. Je to projekt, který má ohromný potenciál a teď pracuju společně se svou kamarádkou Radkou Třeštíkovou na scénáři k její knize Bábovky, která je výborně napsaná. Každá z těch prací je jiná, potřebuje jiný přístup a pořád se mám co učit a nad čím přemýšlet, abych to dokázal udělat správně. Jsou to příběhy. A mě ty příběhy baví vyprávět.
Jak se vám spolupracuje s Radkou Třeštíkovou? Netřískají se ve vás dvě autorská ega?
Radka je silná osobnost, a protože se známe už pár let, víme, že máme podobný smysl pro humor. Ona zvládá tvořit a vychovávat děti, což je obdivuhodné, protože je na ni v poslední době vyvíjen poměrně velký a nesmyslný tlak. Naše ega se netřískají. Každý máme jiné motivace i cíle a to, co děláme, nás baví. Radka je velký cynik, takže si navzájem svá ega pravidelně zesměšňujeme, což hodně pomáhá. Je skvělé, když máte k sobě někoho, kdo vám pomáhá, diskutuje s vámi a dokáže zabrat ve chvíli, kdy vy zrovna nemůžete. Při psaní poměrně často narazíte na slepé uličky a je dobré, když se v tom bludišti nemusíte motat sami.
Myslíte, že se váš život někdy změní? Že se víc usadíte?
Změnit se může všechno, ale pokud to nebude nutné, nehodlám to udělat, protože bych se nerad vzdával věcí, které na životě miluji. Tvrdě jsem pracoval na tom, abych mohl žít tak, jak žiji. A usazený jsem. Tady je moje doma a pokaždé se sem vracím a vracím se rád, i když mě tu některé věci štvou. Je to domov se vším všudy. Někdy vám leze na nervy a někdy se ho nemůžete dočkat. Pracoval jsem jako každý jiný člověk. Nebylo to zadarmo, nároky jsou enormní a každá sranda něco stojí. Ale ten pocit, když můžete dělat práci, kterou chcete dělat, za tu dřinu stojí. Nadávám na to, vztekám se, ale to jsou jen takové řeči, protože uvnitř jsem dokonale šťastný.
Co by se muselo stát, aby se váš život změnil?
Nevím, co stane. Člověk si může plánovat, co chce, ale život je zajímavý v tom, že mu do toho pokaždé hodí na poslední chvíli vidle. Momentálně se snažím se Zdenkou Fantlovou prosadit náš společný projekt do světa, protože je to téma, které může zaujmout a já to chci zkusit venku. Je to takový sen, nad kterým se asi zamýšlí každý filmař a já chci zkusit tuhle cestu prozkoumat. S největší pravděpodobností to nevyjde, ale když to nezkusím, asi bych toho do smrti litoval.
