"Není správné vynechávat a oklešťovat historii o černé momenty, protože pro národ je důležité přijmout svou historickou zodpovědnost a vyrovnat se s chybami, které udělal." S takovým postojem se slovenská dokumentaristka Vladislava Plančíková vydala na horkou půdu poválečného přesídlování Slováků a Maďarů.
Ve svém dokumentárním debutu však rozhodně nechtěla prvoplánově jitřit dlouhodobě napjaté vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem. Spíše jí zaráží, že se dodnes o tomto tabuizovaném tématu na slovenských školách téměř neučí; a navíc tehdejší události zasáhly i do života její rodiny. Hravý dokument s řadou animovaných pasáží podpořený Institutem dokumentárního filmu získal ocenění na festivalu v Budapešti a k vidění bude na březnovém Jednom světě.
Co vás přivedlo k tématu vašeho filmu?
Pocházím ze smíšeného území, kde spolu žijí Slováci a Maďaři, takže se mě přirozeně dotýkaly problémy, které se mezi lidmi řešily nebo naopak tabuizovaly. K těm patří identita, nacionalismus, národnostní politika a historické události ve smyslu "pravdy" a "křivdy"... Asi člověk potřebuje dospět do určitého věku, aby se nad určitými věcmi zamyslel. A také já jsem se začala ptát své babičky na rodinou minulost, a dozvídat se tak současně více o dějinách přesídlování v poválečném Československu. Tehdy jsem se také rozhodla, že musím natočit tento film, dokud ještě žijí pamětníci. Je totiž nutné poznat svou minulost, pokud chceme rozumět přítomnosti a udělat kroky do budoucnosti. Věřím ve vzájemné pochopení a odpuštění.
Jak živá je tato problematika v současné slovenské a maďarské společnosti ve srovnání s českou? Tady je téma odsunu sudetských Němců stále velmi problematickou a hodně temnou kapitolou našich dějin...
V české společnosti došlo k otevření a zpracování tématu poválečného odsunu Němců mnohem dříve než u nás, ať už v dokumentárních, či hraných filmech. Nám Slovákům se do toho moc nechtělo a možná na to nebyla doteď ani vhodná doba. Dodnes jsou slovensko-maďarské vztahy a otázky Benešových dekretů předmětem politického prostředku, jako odpoutat pozornost od jiných témat anebo her, jejichž účelem je zase jen destabilizovat a rozpoutat vášně mezi lidmi. Dnes jsou ale už všichni otrávení z tendence politiků neustále vyrábět národnostní rozbroje.
Počítala jste už od začátku s tím, že váš celovečerní debut bude zčásti animovaný a navýsost hravý, anebo to vyplynulo v průběhu natáčení?
Od začátku jsem chtěla pracovat s animacemi, ale je pravdou, že jsem nejdříve neuvažovala vysloveně o "animovaném dokumentu". Postupně se však forma krystalizovala celkem přirozeně do této podoby. Nejde však jen o formu, ale spíše o způsob, jak pomocí metafory hovořit o věcech, které slovy nelze vyjádřit. Prostřednictvím animace jsem chtěla otevřít cestu k vnímání u těch, kteří jsou ochotni akceptovat trochu jiný názor, než je jejich "pravda".
Váš snímek je velmi invenční po formální stránce a není to zdaleka jen užitím animovaných postupů. Chtěla jste se odlišit od standardních formátů, kdy se často v nudném duchu střídají archivy a "mluvící hlavy" pamětníků, anebo je pro vás tento způsob práce přirozený?
Když mám být upřímná, jsem asi tak trochu věčné dítě, které baví tvořit a hrát si. V tomto pohádkově humorném stylu jsem se našla a napadá mě hodně projektů, které bych podobným způsobem ráda realizovala. Nikdy ale nekladu formu před obsah. Každá idea si nachází svůj ideální tvar, stejně jako každá skála v sobě skrývá budoucí sochu. Tak přistupuji ke všem tématům, snažím se je jen správně uchopit a dát jim tvar, o nějž si sama žádají.
Jak složité bylo získat ke spolupráci Janu Kirschner, jejíž hudba film provází?
Oslovení Jany Kirschner je velmi milý příběh. Když jsme připravovali trailer, zjistili jsme, že potřebujeme hudbu. Ve skutečnosti jsem do té doby moc o hudbě k mému filmu neuvažovala. Střihačka si vzpomněla, že když byla v Kanadě a stýskalo se jí po domově, tak poslouchala Krajinu rovinu. Zkusili jsme tedy spojit tuto skladbu s natočeným materiálem a bylo to kouzelné! Věděla jsem, že žádná jiná hudba k filmu není možná. A tak jsme s malou dušičkou zašli na její koncert, dala jsem Janě DVD s trailerem a čekala. No a zázrak, ozvala se, že se jí to velmi líbí. Myslím, že úplně pochopila záměr filmu a viděla sílu spojení její hudby s příběhem Felvidéku-Horní země. Všichni, kteří film doma i v zahraničí viděli, jsou její hudbou okouzleni. Jsem jí nesmírně vděčná.
Váš otec ve filmu říká, že se o tomto tématu se svými rodiči raději nebavil, protože věděl, kolik zla téma přesídlování Slováků a Maďarů nadělalo. Odmítl vás někdo právě z těchto důvodů?
Ano, velmi mnoho lidí odmítlo účinkovat ve filmu, protože měli především strach o tomto tématu hovořit, anebo to pro ně byla stále bolestná etapa jejich života. Anebo také měli svou představu, jak to všechno bylo, a nelíbil se jim můj záměr nenatočit jednostranný film o jedné jediné pravdě. Potkala jsem spoustu lidí, než se mi podařilo najít ty správné.
Jak je dnes toto téma vyučováno na slovenských školách?
O poválečné výměně obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem se na slovenských základních a středních školách neučí, vyjma čestných výjimek. Prý na maďarských školách tuto látku nepřeskakují. Já jsem se však na gymnáziu o této kapitole našich dějin nedozvěděla nic, takže to bylo pro mě jakoby odkrývání utajené minulosti. A podobné je to pro mnoho dalších lidí, kteří film viděli a byli překvapení, že se to opravdu událo, a ještě k tomu poměrně nedávno. A já jsem šťastná, že tuto lekci z naší historie přijímají s pochopením a lítostí nad tím, co se stalo. Není správné vynechávat a oklešťovat svou historii o černé momenty, protože pro národ je důležité přijmout svou historickou zodpovědnost a vyrovnat se s chybami, které udělal. V tom spočívá jeho síla.
Ve filmu zazní celá řada velmi silných svědectví, které z nich nejsilněji oslovilo vás?
To je Sofiina volba. V každém případě pro mě bylo vždy nejsilnějším a nejosobnějším svědectvím příběh mé babičky a prababičky.
Ve filmu hovoří nejen pamětníci, ale i současní mladí lidé řešící svou národnostní identitu. V čem vidíte rozdíl v jejich uvažování o národnostní identitě ve srovnání s pamětníky?
Rozdíl mezi generací, která to zažila na vlastní kůži, a tou, pro níž je to jen vyprávění a jakési dědictví křivdy, je především v tom, že vnuci a vnučky mají na své straně uplynulý čas, který jim dává odstup a sílu postavit se k problému. Mladí už nechtějí být svazováni hříchy minulosti, ale chtějí se pohnout dále a najít si své místo a domov tam, kde žijí.
Svůj film promítáte díky projektu mobilního kina na nejrůznějších místech. Jak to konkrétně funguje a kde všude jste již byli?
Projekt Mobilní kino měl svůj záměr dostat se k lidem, kteří by se těžko vypravili do kina, především tedy k pamětníkům. Promítalo se na různých místech převážně jižního Slovenska. Zazněly návrhy, abychom se s tímto projektem vypravili i do Maďarska, ale zatím se tam nenašel partner, který by nám tam s organizací pomohl.
Váš film získal ocenění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Budapešti. Jaké byly reakce maďarského publika po projekci?
Popravdě jsem se trochu obávala. Přeci jen pro nás bylo velmi důležité, jak náš film přijmou. Reagovali ale úplně stejně jako slovenské publikum, film je zasáhl, měli pocit, že je objektivní, některá fakta je překvapila a nakonec se sami otevřeli a vyprávěli své příběhy. Dodnes mi chodí emaily od lidí, kteří mi sdělují své příběhy, pocity a dojmy, anebo by film jen rádi promítali. Velmi mě to těší, energie všech lidí, kteří na filmu pracovali a pomáhali s ním, tak měla smysl a nám se podařila dobrá věc.
