On je český režisér, ona slovenská herečka s maďarskými kořeny. On je katolík, ona ateistka. On v dětství věřil na Ježíška, ona ne. Přesto si Jiří Strach s Vicou Kerekes dobře rozumějí, ostatně režisér ji obsadil do své nejnovější filmové pohádky Anděl Páně 2. Jaký mají vztah k Vánocům? Zpívají koledy? A dívají se na pohádky?
Nakolik je pro vás sledování pohádek součástí Vánoc?
Vica: Maďarské pohádky neexistují. Ani nevím proč. Máme filmy historické, romantické i pro mládež, ale pohádky žádné. Takže já se celé dětství, které jsem trávila na Slovensku, dívala na československé pohádky - například na S čerty nejsou žerty.
Jiří: To mě televizní pohádky nikdy moc nebavily. Už jako dítě, když jsem srovnal studiovou pohádku Československé televize třeba z konce sedmdesátých let s filmovou klasikou, jako jsou Pyšná princezna nebo Tři oříšky pro Popelku, jsem vnímal rozdíl ligy. Navíc pro mě musela být pohádka zábavná, jinak mě nikdy nebavila. A takové byly dvě - S čerty nejsou žerty a Císařův pekař a pekařův císař, což je zásluhou postavy golema jednoznačně žánr pohádky. A zejména od chvíle, kdy už jsem měl tolik rozumu, aby mi došel význam věty, že hraběnka Stradová spí na nebesích, jsem si tenhle velkofilm zamiloval. No, a dneska se podobným způsobem humoru snažím vybavovat své pohádky.
Vaše nová pohádka Anděl Páně 2 se odehrává na Mikuláše. Šli jste někdy za čerta nebo anděla?
Jiří: Otázka je, jestli v Maďarsku mají mikulášskou tradici...
Vica: Samozřejmě že máme! Ale já jsem nikdy za anděla, ani za čerta nešla. Na Mikuláše jsem vždycky čistila boty - to jsem měla naordinované. Pokud krásně vyčistím boty a dám je do okna, dostanu dáreček. Většinou to bylo nějaké ovoce nebo sladkosti.
Jiří: Tak to my jsme jeden rok uspořádali v klubu kina MAT mikulášskou pro naše kamarády, kteří měli stejně staré děti. V rohu klubu byl velký kotel na zlé děti, v němž plavaly dětské botičky, k tomu jsme jako správní filmaři vyrobili předtáčky, které jsme promítali na plátno umístěné pod schody - čerti na nich vylezli z děr, nasedli do auta a jeli ke kinu, sestoupili po schodech a nakonec za strašného řevu protrhli plátno a skočili před děti, které se strachy málem počuraly. Krásné to bylo!
Vy jste se jako malý čertů taky bál?
Jiří: Příšerně! A o to víc, že já jsem v principu hrozně důvěřivý člověk - mně když někdo řekne, že je to tak a tak, ani mě nenapadne o tom pochybovat. Jak bych tehdy mohl předpokládat, že by mi rodiče kecali a čert byl ve skutečnosti jen převlečený soused? Tím pádem jsem byl pokaždé na Mikuláše psychicky tak rozsekaný, že i když jsem věděl, že jsem byl celý rok hodný, tak jakmile se u nás doma zjevil, okamžitě jsem se rozbulel, padl na kolena a začal se modlit Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. A samozřejmě jsem recitoval básničky a zpíval písničky, jen aby si mě neodnesl s sebou.
Vica: Tak to já si nepamatuji, že bych se čertů v dětství bála. Věděla jsem, že když něco zarecituji, tak za to budu oceněná, takže strach jsem neměla. Asi jsem se to naučila, když jsem chodívala recitovat na pohřby. Za to jsem taky dostávala odměny. Ale je zajímavé, že navzdory tomu jsem nikdy nechtěla být komediantkou - a takhle to dopadlo!
Věříte na Ježíška?
Vica: Já ne.
Jiří: Já ano. Nevěřím už sice, že mi nosí pod stromeček dárky jako kolo, hračky, lyže nebo ponožky, ale dodnes mi naděluje do života úplně jiné dary - třeba že v mé generaci jsou takoví herci, jako jsou Ivan Trojan a Jiří Dvořák, že když potřebuji obsadit hlavní dětskou roli, tak mi sešle Andulu Čtvrtníčkovou, stejně jako třeba krásnou Vicu Kerekes. Copak to není dar? Samozřejmě, někdo tomu může říkat náhoda nebo klika, ale podle mého je to nějaká vyšší moc, která nás přesahuje. To přece není moje zásluha, to je obrovský dar shůry!
Vica: Tak takhle jo. I já totiž věřím v něco, co nás přesahuje. Věřím na to něco, co funguje mezi dvěma lidmi, co si vzájemně předávají. To pro mě v životě znamená asi nejvíc... Jenom tomu neříkám Ježíšek. Možná mluvíme o tomtéž, jen to pojmenováváme každý jinak.
Jiří: S tím souhlasím. Vlastně nás obklopuje jisté transcendentno. Jenže transcendentno je na čtyři slabiky, takže my, abychom si zjednodušili komunikaci, říkáme jednoslabičné slovo - Bůh. Ale znamená to pořád to samé.
Vica: Takže rozdíl je jenom v tom, že ty máš potřebu jít do kostela, a já nikoli.
Jiří: I tak by se to dalo říct...
Zjišťovali jste u rodičů jako děti, jak je možné, že je malý Ježíšek z jesliček schopen nadělit dárky tolika dětem najednou?
Vica: Vůbec si nevybavuji, že bych se nad tímhle někdy pozastavovala. Ve věku, kdy bych to nejspíš začala řešit, jsem už věděla, že dárky nenosí Ježíšek nebo Santa Claus, ale kupují mi je rodiče. A tím to pro mě bylo odbyté.
Jiří: Ani já jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, jak může Ježíšek stihnout rozdat všechny dárky, protože jsem byl odmalička vychováván ve víře, že je všemohoucí. Je vybaven schopnostmi milovat a odpouštět nekonečněkrát přesahujícími to, čeho jsou schopni lidé. Vidí do srdcí všech lidí, pozoruje, jak se každý z nás chová, jak jedná, jaké páchá hříchy. A když tohle všechno zvládá, tak proč by nestíhal roznést pár dárků? Mimochodem, tohle hodně souvisí i s pohádkou Anděl Páně 2. Ježíšek je totiž nejen vybaven schopností nekonečně milovat a odpouštět, ale on má i nekonečný smysl pro humor, protože každá dobrá lidská vlastnost je v Pánubohu nekonečněkrát vyšší. Takže já vím, že Anděla Páně 2 už v nebi viděli a ještě teď se tam válejí smíchy!
Jak u vás probíhá Štědrý den?
Jiří: Pro mě Vánoce nikdy nejsou o nakupování v supermarketu, ale vždycky je mám samozřejmě spojené s vírou. Prostě se narodil Spasitel, Bůh se stal člověkem. Takže pro mě jsou Vánoce obdobím zklidnění a nějakého přemítání o tom, co se tehdy v Betlémě stalo. Ale tím nechci nikomu radit, jak má kdo slavit Vánoce - v tomhle ohledu jsem člověk, který dává všem svobodu.
A jak tedy pojímáte vánoční dárky?
Jiří: Většinou úplně na poslední chvíli projdu Pařížskou a něco nakoupím.
Vica: To my si na dárky moc nepotrpíme. V rodině si dáváme jen symbolické dárečky a s mým milovaným vůbec žádné, protože my jsme jeden pro druhého tím největším dárkem. Podle mého je nejkrásnějším vánočním dárkem možnost být na Štědrý den se svou rodinou.
Jiří: Koukám, že v Maďarsku jsou v tomhle ohledu mnohem dál než my Češi - klobouk dolů!
Vica: Ale jinak je u nás Štědrý den naprostá klasika. Vstaneme, každému se nalije pálenka, protože 24. prosince má svátek Eva, což je křestní jméno mámy i moje, na což se zapomíná, protože většina lidí mě zná pod uměleckým jménem Evica. Naši pak začnou vařit kapustnicu, po vašem zelňačku, a já zdobím stromek. A protože babička byla Slovenka, držíme se národních tradic a před večeří jíme česnek, aby z nás vyšlo všechno zlo. Řízky a bramborový salát se u nás nevedou.
Jiří: Člověk se má na Štědrý den postit, tak je to v pořádku. U nás je to taky klasika - v poledne je právě z důvodů půstu zemlbába, večer ryba a salát.
Zpívají se u vás koledy?
Vica: U nás ano.
Jiří: Můžeš mi zazpívat nějakou maďarskou koledu?
Vica: To nechceš slyšet! Ale opravdu - mně je pětatřicet let a nedostanu zpod stromečku dárek, dokud nezazpívám koledu!
Jiří: Takže ty vlastně na Štědrý den děláš kašpara? To je nespravedlivé!
Vica: Ale u nás to tak bylo vždycky. Přišli hosti a já jim musela zazpívat nebo zatančit lambadu.
Jiří: Tak to my si koledy raději pouštíme. Chodil jsem sice jako malý do Kühnova dětského sboru, ale jakmile jsem v pubertě začal mutovat, moje pěvecké kvality zásadně poklesly, což dodnes mohou slyšet všichni diváci filmu Lotrando a Zubejda při písni Nám se stalo něco překrásného.
Vica: To jsem viděla! Když jsem totiž svému milovanému řekla, že budu točit s Jirkou, pustil mi tuhle pohádku, abych věděla, s kým mám tu čest. Tedy on mi přehrál především scénu, v níž se Jirka koupe - asi abych měla k panu režisérovi větší respekt.
Jiří: Tak to mi ten tvůj přítel pěkně podrazil nohy! On ti pustí scénu, kde jsem v kádi nahatý, jen aby se ujistil, že spolu nebudeme nic mít.
Vica: Bezpečnostní opatření, to musíš chápat. Ale jinak on tuhle pohádku miluje!
Jiří: Tak alespoň že má vkus!
Vraťme se od koupelí ke Štědrému dni. Končí pro vás tento den půlnoční mší?
Jiří: No samozřejmě!
Vica: U nás ne. Jednak jsem nebyla vychovaná ve víře, jednak si každoročně na Štědrý den dám alespoň tři talíře kapustnice, z čehož jsem naprosto mrtvá, takže nejpozději v deset večer už netoužím po ničem jiném než po posteli.
Jiří: Hele, já z tebe snad budu muset udělat katoličku!
Vica: Tak to těžko.
Jiří: Jen se neboj, ono to půjde.
Vica: To by byl těžký a předem marný boj!
Jiří: To záleží, jak se na to díváš. Já třeba věřím, že Bůh je tak milosrdný, že za ním nemusíš denně chodit do kostela. On vidí, jak jsi na lidi kolem sebe krásná, milá a laskavá. A to ty jsi. A proto jednou půjdeš rovnou do nebe!
