Je to silná rodinná konstelace: Radim Kratochvíl je nevlastním bratrem Petra a Matěje, synů režiséra Miloše Formana. Zároveň je synem vynikající herečky Věry Křesadlové a režiséra a dramaturga Jana V. Kratochvíla. Jeho dědečkem byl Miloš V. Kratochvíl, jenž Formana kdysi učil na pražské FAMU. Jak Radim vzpomíná na chvíle strávené s režisérem filmů jako Amadeus nebo Hoří, má panenko, který 18. února oslaví 85 let? A jak vnímá jeho přístup k práci a k životu?
Jak coby vystudovaný filmový vědec vidíte Formanovu pozici v české a světové kinematografii?
Miloš Forman se už stal významnou součástí dějin světové kinematografie a o jeho díle a osobnosti bylo sepsáno mnoho knih a odborných textů. Takže jak na takovou otázku odpovědět v několika větách? Druhý problém je, že pana Formana vnímám jako osobu mi velmi blízkou, takřka jako člena své rodiny, což k potřebnému odstupu k takové odpovědi také nepřispívá. Mé odpovědi tedy budou spíše osobní než odborné, ale i taková odpověď má třeba svůj smysl.
Miloš Forman je pro mě jeden z nejvýznamnějších filmařů z hlediska dějin světového filmu, českou kinematografii nevyjímaje. Čelný představitel jednoho směru české nové vlny spolu s Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem, který se byl schopen zadaptovat do amerického prostředí při zachování vlastních kořenů - to je samozřejmě naprosto výjimečná kombinace. Podle mého názoru jsou nejzajímavějšími filmaři právě takoví lidé, kteří rozvíjejí evropskou tradici či rafinovanost evropského myšlení v produkčních možnostech a šíři americké kinematografie. Vedle Miloše Formana lze uvést i několik dalších filmařů, kteří se tímto způsobem prosadili, i když každý svým osobitým způsobem. Například Billy Wilder, Elia Kazan, Frank Capra, William Wyler... Své evropské kořeny si nesou v sobě i někteří filmaři, kteří se už narodili v Americe, jako Francis Ford Coppola či Martin Scorsese atd. Přičemž pochopitelně platí, že i mezi režiséry spíše evropského či spíše amerického typu se najde mnoho vynikajících tvůrců.
Čím je podle vás výjimečný?
O výjimečnosti už řeč byla. Řekl bych, že Formanova výjimečnost tkví především v jeho osobnosti, s jakou pohlíží na svět, který ho obklopuje, a na život obecně. Je to pohled přímý a bez příkras, často kritický, vnímající absurdity, nespravedlnosti a křivdy. Je to pohled syrový a zároveň velmi jemný, místy až poeticky něžný. Zároveň jeho schopnost přiblížit se lidem v jejich prosté či geniální přirozenosti do té míry, že člověk nabývá dojmu ze sledování skutečných lidí a jejich životů, nikoliv herců či neherců na plátně, je naprosto výjimečná. Vidění Formanova světa je mi blízké a cítím se v něm dobře. Jeho osobní téma střetu výjimečného či jiného jedince s masou či institucí průměrnosti, které samozřejmě hluboce souvisí i s jeho vlastním životem, je samozřejmě věčné a mělo, má a bude mít co říct společnosti i nadále.
Druhou výjimečností je Formanova schopnost komunikace s lidmi, kteří ho obklopují jak při práci, tak v soukromém životě. Budeme-li se držet jeho profese, vždy jsem obdivoval a můžu říct, že pro mě vlastně až bylo vzorem, jakým způsobem pracuje. V jednom rozhovoru zmiňuje herecký představitel postavy Salieriho ve filmu Amadeus Francis Murray Abrahams Miloše Formana jako člověka, který udělá vždy všechno pro to, aby film dopadl co nejlépe. A to je přesně i můj pocit. Kromě toho, že má svou představu, za kterou houževnatě racionálně či instinktivně jde, se jedná i o jeho schopnost pro tuto představu nadchnout či jí inspirovat i své kolegy. Jde o stoprocentní soustředění na výsledek. Kdysi mi řekl: "Všechno na světě zvládneš, když se budeš umět soustředit," a já si tuto větu opakuju každý den.
Jak vnímáte Miloše Formana coby nevlastní bratr jeho synů? Jaký máte spolu vztah?
Můj vztah s Milošem Formanem je velmi blízký. Zatímco moji bratři jsou jeho synové, mým otcem byl Jan V. Kratochvíl. Na druhou stranu v době, kdy už pan Forman delší dobu pracoval a prakticky nastálo žil v Americe, stal se můj vlastní otec jakýmsi náhradním otcem, vychovávajícím mé dva bratry v době jejich dospívání, protože začal žít s naší společnou matkou Věrou Křesadlovou-Formanovou.
A aby to nebylo příliš jednoduché, zajímavostí je i souvislost s otcem mého otce, spisovatelem a scenáristou Milošem V. Kratochvílem, který Miloše Formana učil na katedře scenáristiky na FAMU. Když chtěli komunisté z FAMU vyhodit Miloše Formana a některého jeho spolužáka za to, že "holdují zakázaným dekadentním básníkům Baudelairovi, Rimbaudovi a spol.", můj dědeček, tehdejší děkan, pozval komisi, která měla rozhodnout o dalším osudu studentů a skládala se z představitelů "dělného lidu", do luxusní restaurace na Pražský hrad. Tam se dědečkovi za účasti Miloše a jeho spolužáka podařilo díky jeho noblesní diplomacii a chytrosti změnit názor činovníků komise v tom smyslu, "že by ti mladí lidé ještě měli dostat šanci". V krásném prostředí s dobrým jídlem a pitím přišli oni prostí lidé, v tu chvíli ale s mocí rozhodnout o dalším osudu jiných lidí, pod dědečkovým vlivem na to, že by se opravdu mohli smilovat. Vše dobře dopadlo. Okolnost, že Forman mohl FAMU dodělat, mu pak značně usnadnila přechod na Barrandov, kde pokračovala jeho profesionální kariéra.
Naše rodinné vztahy jsou složitě propletené, ale myslím, že to úplně nejdůležitější je, že se máme rádi a fandíme si. A to, myslím, platí v rodině mezi námi všemi. Co se týká mě, mám Miloše moc rád, vážím si vždycky času, kdy s ním můžu pobýt a povídat si o věcech, naslouchat jeho názorům a pohledům na různé otázky. Často se ho také ptám na věci týkající se filmu, ale s ním se můžete bavit o čemkoliv a je to vždy zajímavé a zábavné. To vše je možné hlavně díky mým bratrům Petrovi a Matějovi, kteří jsou tak hodní, že mě při svých cestách za svým tátou občas přiberou do party. A také za to vděčím jeho současné ženě Martině, která o Miloše nejen neúnavně a obětavě pečuje, ale je zároveň laskavá k občasným návštěvám mým či zbytku rodiny. Za to jsem jim opravdu všem moc vděčný.
Dívali jste se s Milošem Formanem spolu na jeho filmy? Který máte nejradši?
V poslední době, když se mi dostalo možnosti s Milošem Formanem pobýt, jsme zhlédli mnoho filmů. Má velkou televizi, díky níž má člověk pocit, že sedí v kině. Většinou se ale nedíváme na jeho filmy, nýbrž na filmy buď nové, které mu jako členovi a voliteli americké Akademie filmového umění a věd zasílají distributoři, nebo na filmy klasické, které má moc rád stejně jako já.
Co se týče jeho děl, nejsem objektivní. Líbí se mi všechny, i když každý jinak. Je to, jako když si oblíbíte rukopis nějakého spisovatele, jeho styl a přístup k věcem, a víte bez ohledu na žánr, že vás ho bude bavit zase číst. Tak to mám i s Formanovými filmy. Zároveň mě baví sledovat i jeho oblíbené tituly, které mě zajímaly už na filmové vědě - například od Marcela Carného, Jeana Renoira, Vittoria De Sicy a dalších. Vím, že mezi Milošovy oblíbené kusy patří například Carného Děti ráje, Zázrak v Miláně od De Sicy, z amerických Coppolův Kmotr či Kazanovo V přístavu...
Zažil jste Miloše Formana někdy při práci?
Měl jsem to štěstí. Moje občasné návštěvy USA, které se až donedávna vždy konaly s odstupem deseti let, byly vždy motivované mojí touhou vidět Miloše při práci. I když se mi to bohužel nepodařilo přímo při natáčení, měl jsem možnost s ním pobýt vždy asi čtrnáct dní ve střižně při dokončovacích pracích na filmu Lid versus Larry Flynt, to mi bylo osmnáct, a na filmu Goyovy přízraky, kdy už mi bylo osmadvacet let. To byla škola k nezaplacení. Nejen, co se týká samotného střihu, ale i prostého přístupu k věcem. Všiml jsem si navíc faktu, že poté, co profesionální střihač pospojuje záběry tak, že srozumitelně i efektně navazují jeden na druhý, Miloš pak svými dalšími návrhy dotáhne osobně střih do podoby, která je vždy lepší a zajímavější než střihačova. Jedná se třeba někdy jen o detaily v řádu několika filmových oken, ale znění scény se změní a náhle se do ní zázračným způsobem dostane život. Tohle pro mě byla filmová magie v přímém přenosu. Miloš Forman se s úctou zmínil, že ho naučil střihat legendární střihač filmů české nové vlny Miroslav Hájek. I když jsem toho pána nepoznal, nezbývá mi než před ním hluboce smeknout.
Jaké bylo vyrůstat za normalizace s vědomím, že patříte do rodiny téhle persony non grata (u nás) a slavného filmaře (ve světě)?
Narodil jsem se v roce 1977, a tak mi v té době bylo jen pár let, než abych vůbec něco pořádně vnímal. O situaci, že se o Miloši Formanovi na naší veřejnosti nemluví a v cizině ano, jsem se tehdy ani nedozvěděl. Nicméně Miloš se v té době v naší rodině vznášel jako takový duch pobývající kdesi daleko, jakoby na obláčku. Mluvilo se o něm, ale on sám se nikdy nezjevil. A mluvilo se o něm s úctou, se zájmem a s jakýmsi tajemstvím, které ho obestíralo. Asi mi chvíli trvalo, než jsem se zorientoval, kdo je čí táta, ale vlastně to nehrálo roli. Já a bráchové jsme tu byli na jedné lodi a Miloš byl tam někde daleko, ale byl tam - a to svým způsobem působilo uklidňujícím dojmem.
Co panu Formanovi popřejete k narozeninám?
Já bych chtěl Miloši Formanovi popřát hlavně hodně zdraví. Zbožňuju generaci šedesátých let. 
Připadá mi, že se prosadila ve všech oblastech lidské činnosti, umění a film samotný samozřejmě nevyjímaje, a že v nich dosáhla světových úspěchů. Patří k ní i moji rodiče. Když se podíváte, jak tihle lidé žili a co dokázali, je to dobrý příklad pro naši mladou generaci: byli odvážní, originální a uměli si život užívat. A nešli hned jen za penězi: uměli bojovat za své ideály. Duch těchhle osobností je v dnešním světě, prolezlém komerční globalizací či podnikatelskou politikou, velmi důležitý. A proto bych přál nejen Miloši Formanovi vše nejlepší, ale také nám všem, abychom mohli v jeho silové sféře setrvat nejlépe napořád. A dovolím si ještě zavolat hlasitě přes oceán až do Connecticutu: "Miloši, máme tě rádi, tak se drž, protože je to pro nás velice důležité."
O SLAVNÉM REŽISÉROVI SE DOČTETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE V PRODEJI OD PONDĚLÍ 6. ÚNORA 2017.
