Režisér Wes Anderson vypráví o své novince Grandhotel Budapešť, která se odehrává ve fiktivní zemi v meziválečné střední Evropě. Proč skončil Harvey Keitel při natáčení ve vězení? K čemu je chaos na place? A co má spisovatel Stefan Zweig společného se Zubrowkou? Vysvětluje to autor filmů jako Život pod vodou nebo Fantastický pan Lišák.
Grandhotel Budapešť se odehrává ve fantaskních lokacích. Jak moc jste museli reálná místa - titulní hotel je například bývalý obchodní dům v německém Zhořelci - přizpůsobovat pomocí digitálních triků, abyste dosáhli toho středoevropského meziválečného "feelingu"?
Nevytváříme v počítači ta místa z gruntu. Vycházíme ze skutečných míst, stavíme miniaturní modely, fotografujeme detaily odjinud a digitálně to kombinujeme dohromady, jsou v tom i animace. Většinu toho, co je na plátně k vidění, jsme postavili přímo na place.
Vaše filmy bývají plné bizarních postaviček, tentokrát jim vévodí pan Gustave, vedoucí hotelového personálu. Kde pro figury hledáte inspiraci?
Pan Gustave je v první řadě laskavý. Největší inspirací pro něj byl náš společný kamarád se spoluscenáristou Hugem Guinnessem. Je to velmi inteligentní a zajímavý člověk, kterého známe roky a už dávno jsme o něm chtěli natočit film. Je velmi výmluvný... Dále jsme se při psaní pana Gustava inspirovali spisovatelem Stefanem Zweigem, kterému je film věnovaný. Jiné postavy jsou taky spojením různých vzorů. Při psaní Grandhotelu Budapešť jsem hodně myslel na lehce přepísklé postavy z Dickensových románů.
Jste rodák z Texasu, co vás umělecky přivedlo do Evropy?
Strávil jsem tu během posledních patnácti let hodně času. Mám to tu rád, vlastně jsem tu prožil polovinu života. A než jsem začat pracovat na Grandhotelu, hodně jsem četl právě Zweiga. Přečetl jsem většinu jeho beletrie i jeho memoáry, ohromil mě. Pak mě oslovila Suite française od Irène Némirovské, tlustá kniha francouzské spisovatelky židovského původu z Kyjeva, která zemřela v Osvětimi... A taky hodně různých filmů. Geografické a historické zasazení příběhu do období mezi válkami vyplynulo z toho, co jsem četl, sledoval a na co jsem v té době myslel.
Film se odehrává ve fiktivní republice Zubrowka, která je amalgámem různých evropských zemí. Jak vznikla?
Když jsme vystavěli základní příběh, vyrazili jsme na cesty. Jezdili jsme po Evropě, všímali si architektury, která často odrážela různé ideologie a jejich proměny v čase. Potkávali jsme lidi a poslouchali jejich příběhy. A když jsme pomalu začínali natáčet, zapracovávali jsme do pracovních plánů místa, věci a scenérie, které jsme viděli. Zubrowka je Maďarsko, Česká republika, Polsko, Rakousko, Německo, všechno dohromady, máme tam i ruský hudební element.
Ve snímku je i dlouhá scéna útěku z vězení, což je samostatný filmový podžánr. Inspiroval jste se konkrétními "útěkářskými" filmy?
Když ve svých filmech na něco odkazuju, nedělám to proto, abych vytvořil nějaké pojítko. Prostě kradu cizí nápady, chci, aby díky nim bylo mé vlastní dílko lepší, zajímavější, zábavnější, vtipnější... Nebo i jasnější. Někdy si totiž od jiného režiséra půjčíte i to, jak předat určitou informaci. Co se filmů o útěcích z kriminálu týče, vždycky jsem miloval film Díra (1960) od Jacquese Beckera, na ten jsem u téhle scény hodně vzpomínal.
A ještě jedna věc. V té mé scéně, která se natáčela v Německu, hraje hlavní úlohu Harvey Keitel. Znám se s ním dlouho, a když souhlasil, že tuhle práci vezme, měl jednu podmínku: "Až přijedu do Německa, chci tam bydlet ve vězení. A chci, aby ti, kdo budou hrát moje spoluvězně, tam bydleli se mnou." Měli jsme kliku, že jsme sehnali dva skvělé německé herce a jednoho rakouského, kteří souhlasili: "Jasně, půjdeme s Harveym do lochu." To vězení už dávno nefunguje, ale i tak tam byla dost zima a oni bydleli na jedné cele jako jediní vězni v celém baráku. Vytvořila se mezi nimi pouta. Jejich společná scéna působí jako tanec kamarádů, jako výstup z muzikálu.
V Grandhotelu Budapešť dále hraje řada dalších velkých hereckých osobností: Ralph Fiennes, Adrien Brody, Bill Murray, Jude Law... Mezi hvězdami ale někdy existuje řevnivost. Jak fungovala chemie na place?
S většinou z nich jsem pracoval už předtím. Jen s několika jsem dělal poprvé, třeba právě s Judem Lawem. Ale podařilo se nám vytvořit herecký soubor, "company", kde se všichni zajímali o všechny ostatní. Nebyl tam nikdo, kdo by se držel od skupiny stranou. Žili jsme spolu v jednom domě, spolu jsme večeřeli, byli jsme si blízcí.
A jak se vám podařilo sladit diáře tak vytížených herců?
Měli jsme štěstí. Sehnali jsme herce, o které jsme stáli, což bývá těžké. Hrál pro nás fakt, že ten film je rozdělený na spoustu oddělených kapitol. Nejdřív svoje party natočili Jude Law, F. Murray Abraham a Jason Schwartzman a měli hotovo, mohli odjet. Pak dorazil Jeff Goldblum a zdržel se déle, ale jen představitelé hlavních hrdinů Ralph Fiennes a Tony Revolori museli zůstat na celou dobu. Vždycky jsme to museli nějak vymyslet. Neměli jsme peníze na to, abychom si většinu herců drželi na celou dobu, protože by jim mezitím utíkaly honoráře jinde. Přizpůsobovali jsme se jejich pracovním plánům a oni nám vycházeli vstříc.
V jednom rozhovoru jste říkal. že jako režisér nepotřebujete mít pod kontrolou každý detail, že vám jde hlavně o celkový obraz...
Pro mě zabírá metoda být fakt dobře připravený, mít jasný plán a vědět, co chci dělat. A mít i plán pro případ, kdyby se něco pokazilo. Zároveň být otevřený věcem, které se můžou stát samy od sebe. Přizpůsobit se jim, natočit třeba v ten který den jinou scénu, než jsme chtěli, jet jinam, dělat trochu chaos. Nevytvářím ho schválně, ale když už nastane, tak proč ne: dodává nám to energii, nakopne nás to.
