Sarajevská rodačka Jasmila Žbanić už jednou prorazila mladému východoevropskému filmu cestu za festivalovými triumfy. S Grbavicou vyhrála Berlinale v roce 2006, až rok poté slavil Cristian Mungiu vítězství v Cannes se 4 měsíci, 3 týdny a 2 dny. Žbanić se nyní do Berlína vrátila s další poválečnou sarajevskou historkou Na cestě.
Na začátku je Luna (Zrinka Cvitešić) s Amarem (Leon Lučev) šťastná. Válka je už daleko, oba mají práci v letectví a mají se rádi. K úplnému nebi jim chybí jenom dítě. Jenže potom Amara vyhodí kvůli chlastu z kontrolní věže. Na výletu s kamarády pak Amar doslova narazí do polozapomenutého bracha z války Bahriji (Ermin Bravo), jenž se zatím stal zapáleným wahhábistou. Luna s nelibostí sleduje, jak Amar nachází v islámu nový smysl života. Přesto se pořád ještě snaží s ním mít dítě.
Všechny ingredience Na cestě znáte dobře odjinud, Žbanić ale přesto připravila zážitek, který se jenom těžko přebíjí. Nedělá ze svých postav monstra. Nenechává ale nikoho na pochybách, že její názor zastupuje Luna. Dává jí trpělivost, ale taky pádné argumenty. A zcela nekorektně nechává stát Amara nahého na dešti nově objeveného fanatismu. Zrinka Cvitešić dělá co může, aby se vyhnula hysterickým výstupům, Leon Lučev působí zatraceně zapáleně, všechen oheň si nechává v očích.
V obraze si Žbanić párkrát vypomůže jednoduchými fintami, které oživí jinak spíš zpravodajský obraz. Zatmění plátna zároveň působí jako začátek nové kapitoly.
Na cestě je dospělejší bráška Grbavici. Mohlo by působit divně, kdyby Jasmila Žbanić svými balkánskými příběhy okouzlila Berlín i napodruhé, ale já jsem jedině pro. Tenhle film si v mých očích medvěda zaslouží.
Foto: berlinale.de
