Po irské výpravě se poutník s pokorou vrací do lůna vlasti. Zajel si tedy jen kousek za humna, do míst každým coulem českých, poklidných, mírných, jen lehce zvlněných, na pohled obyčejných, do krajů po našem trochu ušmudlaných, ba i trochu zívání budících, ale veskrze milých a snesitelně hezkých, zkrátka do středu naší země, jež se podobá lavóru, v němž špuntem je Praha.
Prostě sedl jsem na Smíchově na autobus a odjel do Dobříše, odkud jsem měl v úmyslu jít pěšky směrem východním do Knína Nového i Starého, kudy jsem ještě nikdy nešel. A to jsem také vykonal, nic zvláštního se přitom nestalo, ani to nemusíte číst, dokonce jsem během oné asi desetikilometrové cesty ani jednou nezmokl, to až ve Starém Kníně, kde mě chvíli chránila mohutná lípa, ale pak cedilo i pod a z ní, ale k tomu se ještě dostanu a přidám výklad.
Tak tedy Dobříš: ani jsem nešel do města, chtěl jsem se jen podívat do zámecké zahrady, jak jsou tam daleko s opravou fontány, která se jmenuje podle toho, co se tam děje, tedy Napájení Heliových koní, kteří pijí z oné fontány, a přihlíží tomu po jedné straně Poseidon neboli Neptun a z druhé Nereus čili „stařec z moře" a jiné vodní či spíš mořské příšery.
Tohle majestátní barokní sousoší pochází z doby kolem roku 1760 a je dílem sochařské firmy Ignáce Františka Platzera, o kterém jsem se zmínil ve smíchovském Fotoblogu č. 10 v souvislosti se sochou Diany, která leží polonahá v parku na Santošce a někdo ji snad před časem ukradl, tak je tam teď jen kopie. Dobříšské kamenné koně nikdo naštěstí neukradl, ale před pár lety, kdy jsem tam byl naposledy, tam nebyly, protože se od roku 2002 až do loňského roku sousoší opravovalo, neboť bylo zchátralé. Z větší části bylo z pískovce vytesáno znovu, originály jsou uloženy v takové ohradě kousek odtud, a když jsem tam byl před dvěma roky naposledy, nebylo ještě hotové, teď už je.
Je odtamtud krásný pohled na zámecký park, který je vybudován ve francouzském stylu à la Ludvík XIV. a je to asi nejhezčí zahrada tohoto druhu v Čechách. I ten zámek je rozkoš sama, rokoko jak ze škatulky, taky si na to Colloredové, kteří se od roku 1775 rozšířili o Mannsfeldy, pozvali Francouze Julese Roberta de Cotta (1683-1767), který byl u toho, když se stavěly Versailles.
Teď se to tam hemžilo nevěstami a ženichy, které jsem ovšem nefotografoval, aby si nemysleli. Ještě před takovými dvaceti třiceti lety, natož pak padesáti lety, však ty pískem sypané cestičky brázdily pantofle spisovatelů režimního založení, neboť, jak známo, Dobříš patřila spisovatelům, kterým poskytl stát zámek, aby je měl ochočené. V listopadu 1989 byl na Národní třídě před vchodem do redakce nakladatelství Čs. spisovatel transparent s nápisem: „Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši", čímž se chtělo říct, že oficiální spisovatelé jsou umrtveni dobříšskou letargiií, a byla to pravda, „Dobříš" byla tehdy už dávno synonymem intelektuální zkorumpovanosti, konformismu, ochoty za pohodlí a zámeckou apanáž sloužit jako stafáž režimu a smolit ve zdejších pokojích (interiér byl upraven na jakýsi penzion či sanatorium) cosi, co jim zase zaručí další „tvůrčí stipendium" a další břichopasení na Dobříši.
Já vím, že to třeba není úplně tak od věci, mít pro spisovatele nějaké klidné místo, kam by se mohli uchýlit a nerušeně tam psát, ostatně existují taková zařízení v Německu, ve Francii, v Holandsku..., ale Dobříš v Čechách na dlouhá léta zdiskreditovala samo „povolání" spisovatele, ubrala mu z jeho váhy a poznamenala jeho čest - a to možná i těch, kteří by na Dobříš nikdy nevlezli. Byl jsem tam kdysi v roce 1990, snad to mohlo být předjaří, na jakési konferenci, tehdy se narychlo snažila nová Obec spisovatelů (vedl ji Milan Jungmann) najít pro Dobříš nějaký nový smysl, tak se tam konala jedna konference za druhou. Pamatuju si, že mi pak kdosi (to už si ale nepamatuju, kdo) ukazoval ty komůrky, kde bydlel Jan Drda (ten na Dobříši chudák umřel - a v nemilosti, Eva Kantůrková o tom napsala román Pán věže), kde Otčenášek, Jariš a kde režimisté jako Kozák, Pilař, pak mladší režimní bohémové Sýs a Žáček a já už nevím kdo a taky bych nechtěl křivdit. A bylo to takové spíš truchlivé a zatuchlé a nevím tedy, jestli tu na ně spíš nešla deprese a mnozí se tu dali na pití a karban, jak ostatně na to nejeden pamětník vzpomínal, já si vzpomínám na paměti Karla Ptáčníka, jež jsou z velké části o tom (Život, spisovatelé a já, 1993).
Ovšem tenhle zámek za to nemohl, ten byl prostě rodu Colloredo-Mannsfeld zkonfiskován v revolučním roce 1945, přestože poslednímu majiteli, knížeti Vikardovi Colloredo-Mannsfeldovi, ho už předtím, v roce 1942, zabavili nacisté, protože se odmítl přihlásit k říšskému občanství (bydlel tu pak Kurt Daluege, který nastoupil po Heydrichovi), což však pak nebránilo Čechům zámek mu vzít, neboť byl „objektivně" Němec. Běžný případ. Vikard pak v roce 1946 umřel jako bezdětný, bylo mu jen 32 let, jeho mladší bratr Jeroným (zemřel 1998) požádal v roce 1992 o restituci, soud se vlekl šest let, od roku 1998 je zámek v rukou Jeronýma mladšího, nábytek zůstal státní, prohlídky jsou každou půlhodinu, páry se tam vdávají a žení jak o život, v restauraci mají plno, ale pinglové sebou házejí, pávy jsem tam neviděl, a tak jsem šel.
Směrem východním, na ten Knín, jdete nejdřív po silnici a pak podejdete pod strakonickou dálnicí a za chvíli jste ve Staré Huti, kde to není nijak zvláštní, ale vyfotografoval jsem tu tento „Dům služeb", což je typ betonového bunkru obecně socialistického typu, kterým je zaflákána celá naše země, a jakkoli jsem coby estét nepřítelem těch plechových hypermarketů, zvláště v malých městech, kde likvidují trh a svéráz, nevím věru, co je lepší. Tohle je také hnus a možná hůře odstranitelný, protože ty sarkofágy snad měly čelit jadernému výbuchu, aspoň to tak vypadá. Jak může na takové obludě být nápis Dům služeb, když si takový dům neumí posloužit ani sám? Tedy ti, co ho užívají.
Tak to byla povinná pasáž angažované komunální kritiky a pak se dojde k rybníku, kde se dalo teď o víkendu koupat, což jsem udělal, vždyť v tomto rybníku prý plaval i Hugo Haas a Jiřina Šejbalová a Bohuš Záhorský a třeba ještě někdo, kdo jezdil do domu, který stojí kousek odsud. Ti herci sem přijížděli za Olgou Scheinpflugovou, která tu bydlela s kým? S Karlem Čapkem, samozřejmě, neboť jsme došli na Strž.
Já jsem tady byl poprvé v roce 1982, vlastně vím přesně i den, bylo to 10. listopadu, a vím to proto, neboť tehdy umřel Brežněv, což vyšlo najevo až o pár hodin později, když jsme přijeli do Prahy, kde už rychle začali cpát do výkladů černé hadry a do zamaštěných výkladů řeznictví, v nichž viselo pár buřtů na niti a nějaký točený kabanos, řezník rychle strčil obraz s jeho opileckou tváří. A nás tehdy narychlo vyhnali z výstavy Vladimíra Renčína na Staroměstské radnici, což byl tehdy - a právem - velký hit. My jsme tam totiž byli na školním výletě, s venkovským gymplem, víte. Naše třídní češtinářka, paní profesorka Anna Vondráčková (kdyby to četla, tak srdečně zdravím), byla pozoruhodná a rafinovaná žena, která vybrala Čapkovu Strž zcela jistě promyšleně a s účelem diverzním, neboť tady, v tomto relativně zastrčeném místě, zůstalo přece jenom něco čapkovského, tedy liberálního, svobodomyslného a prvorepublikánského, i když o tehdejší expozici si nedělám iluze.
Čapek v zemi tehdy už samozřejmě vycházel a byl klasik, ale nešlo ho úplně napasovat do mustru „pokrokového", natož socialistického spisovatele, vždy bylo nutné kolem něj nějak něco kroutit a zamlčovat, tu jeho vztah s Masarykem, tu s Peroutkou (který byl úplně tabu), tu jeho slavnou odpověď Proč nejsem komunistou etc. Takže tehdy paní učitelka (myslím, že jsme jí neříkali soudružko) přivezla nás, mladé blbečky do Strže, přičemž jsme měli zastávku na svačinu v Příbrami, pod Svatou horou... ale to už bych možná přeháněl, a říkala si, že se třeba něco u někoho ujme.
Čapek se k tomuto domu dostal díky svému švagrovi Josefu Palivcovi (básník, diplomat, politický vězeň, manžel sestry Heleny), který měl bratra Václava a to byl správce osovského panství, které je nedaleko, a k němu patřil tento empirový dům. A když se Karel v roce 1935 po dlouholeté známosti přece jen oženil s Olgou Scheinpflugovou (něco jako když si Arthur Miller vzal Marylin Monroe, ehm...), dostal ten dům jako svatební dar. A pravděpodobně si to tu oblíbil, protože jednak zvelebil dům, ale především zahradu, kde to, co dosud podnikal na vinohradské skalce v malém, mohl činit ve velkém. A tak to tu osázel stromy a okrasnými dřevinami a ryl tady na zahradě a kypřil a přesazoval a pachtil se a pak si utřel pot z čela a šel psát, třeba Válku s mloky, Bílou nemoc, rozepsal tady Život a dílo skladatele Foltýna... Pokud za paní Olgou zrovna nepřijeli herci, byl tu klid, lze předpokládat, že ticho tu bylo, i když tu byl Peroutka, který byl spíš diskutér než kumpán, nebo když tu zajel bratr Josef, který toho, jak známo, moc nenamluvil, když tak jen ucedil skrz viržínko něco jako „robot". A byla z toho světová sláva.
Já jsem byl tady nyní potřetí, asi před devíti léty jsme tu byli s dětmi, a pokaždé, snad už tehdy v tom roce 1982 tu myslím byla stejná paní průvodkyně, která jako by vůbec nestárla nebo se aspoň neměnila. A ta pokaždé stejným důvěrným hlasem odvyprávěla historii toho domu a potom, když přišla ke konci Čapkových dní, zase její hlas zesmutněl a zvážněl a mně, i když jsem na to mezitím zapomněl, se mi hned zase vybavil. Říkala asi tohle: V srpnu 1938 dlouho a vydatně pršelo, takže se blízký rybník vylil z břehů a voda z říčky Kocáby, která z něj vytéká, zaplavila kus zahrady. Jedné noci probudil obyvatele domu hluk. Vyběhli ven a viděli, že se zřítila stará vrba u podemletého břehu. To bylo pro Karla Čapka zlé znamení. Karel se pak nastydnul, přišly mnichovské události, pokašlával, trpěl stále mírnou horečkou, ale nešetřil se a dál pracoval. Jeho tělo to nakonec nevydrželo a Karel Čapek na Boží hod vánoční zemřel...
A znovu to ta paní řekla na konci tak smutně a procítěně, že jsem měl pocit, že byla tehdy u Čapkova lože ve vile v ulici Bratří Čapků na Vinohradech a spolu s Olgou mu utírala pot z vyklenutého čela. A na všechny ten smutek v tom domě trochu padne, protože i když každá smrt je smutná, ta Karla Čapka je z nejsmutnějších.
Tady v tomhle „domě u potoka" napsal Čapek asi poslední delší veřejný text, dopis, který pak vyšel v Lidových novin pod názvem Jak to bylo (LN, 26. 11. 1938), v kterém rekapituloval, co se v tom roce seběhlo, oč se snažil, o co mu šlo. A je to jedna porážka za druhou, i když čestná, jedno borcení naděje, kterých už moc nezůstalo. „Hlásí se beze všeho k poraženým a bere na sebe všechny důsledky; ale prosím vás, kdo v našem národě se může vydávat za vítěze? Též český spisovatel musel mnoho postoupit: řekněme tomu, své mravní území. Zbývá ho jen kousek pod nohama, a to ještě o samotě." Za měsíc zemřel.
Od Čapkova domu se pak jde do Knína po modré, která se pak mění ve žlutou. Cesta je to pěkná, lesem a podél Kocáby, která je tu ještě lesním potokem, takže kolem ní nejsou chaty a trampské osady. Přečetl jsem si, že tudy někdy tak kolem roku 1857 několikrát šel pěšky mladý Jan Neruda, který vykračoval z Dobříše za Annou Holinovou, která byla o trochu mladší a jezdila na prázdniny k babičce do Nového Knína. Jak ví každý, ti dva se nikdy nevzali, bůhví, co v tom stálo, Neruda se s ní možná trochu nudil a nejspíš k ní měl vztah jaksi mentorský a přezíravý, vždyť jí opravoval dopisy, vracel jí je s červeně podtrženými pravopisnými chybami. Skončila to Anna, která zjistila, že si Neruda začal s Karolinou Světlou čili s paní Mužákovou, což byl intelektuálně jiný kalibr, ale pravděpodobně na něj celý zbytek života jaksi čekala, nikdy už se neprovdala, když Neruda umřel, šla mu do otevřeného okna hodit květiny. Takové smutné gesto... Ale tehdy si mladík a štramák a vyhlášený tanečník Neruda vyšlapoval, přitahován jako magnetem erotickou vidinou Anny, z čehož asi nic nebylo, protože mravy byly přísné a sex před svatbou, to prostě ve slušných rodinách neexistovalo, mladý muž si to musel vybít jinde, což samozřejmě vesele činil, lues nelues.
Já jsem se zaobíral poněkud jinými myšlenkami, ale kráčel jsem rovněž svižně a křepce. Když jsem vyšel z letního lesa, otevřel se na mírném návrší přede mnou kus krajiny s velmi vlhkými mraky. Pohledem do mapy jsem zjistil, že vesnice před mnou se jmenuje Mokrovraty, což mě příliš neuklidnilo. Ale zatím to vydrželo.
Před Novým Knínem cesta klesá ke Kozím horám, kde se kdysi snad dolovalo zlato, ale asi ho tam moc nebylo. Vtom z příkopu přede mnou vystartovala srna a skočila skoro na mě. Předložený snímek je vrcholem mé fotografické pohotovosti. Víc ze sebe a z mého fotoaparátu nedostanu. Snad je tam ta skvrna vidět.
Knín se dělí na Nový a Starý, větší je Nový, který je naproti. Mezi nimi teče Kocába, kterou letošní náhlé zrádné vody zatím nechávají klidnou, aspoň se mi to tak zdálo. Nový Knín se rozkládá na kopci, stejně jako Starý. V Novém Kníně je několik hospod, já jsem přišel do jedné, která se podobala boudě a kde toho neměli moc k jídlu a záchody také nebyly nejlepší. Z lepších časů tam zůstalo náměstí, které bylo středověké, což se pozná, že je založené do čtverce. Nový Knín měl své časy rozkvětu umístěné do 14. století, na což už si málokdo vzpomíná. Tehdy se tu našlo zlato, ale bylo brzo vytěženo, i když se čas od času objeví zpráva, že by se v tom mohlo někde pokračovat. Každopádně tu zůstalo Muzeum zlata, které však zavírá v pět hodin a to už bylo.
Je tu pěkný velký barokní kostel sv. Mikuláše a kašna s Immaculatou (vpravo za stromem) čili Neposkvrněnou, u které se možná scházel Neruda s Holinovou a snažil se ji přemluvit, ale ona, posílena pohledem na sochu, odolala.
Barokní radnice je hezká, ale nemuseli za ní postavit tu ohyzdnou krabici. Vlastně museli, aby se dokumentoval úpadek.
Protože autobus mi jel za hodinu, šel jsem se podívat na druhou stranu, do Knína Starého. To je důležité místo v českých a moravských dějinách, nevím, zda to moravští nacionalisté vědí, ale kdyby ano, možná by sem chodili protestovat. Tady se totiž roku 1186 sešel kníže Bedřich s rivalem a příbuzným (u Přemyslovců bylo pravidlem, že na sebe byli jako kati) Konrádem Otou Znojemským, čímž se skončilo asi deset let ustavičných zmatků a krvavých bitek, v čemž se vyzná jen skutečně znalec, protože třeba tehdy došlo ke dvěma bitvám u Loděnice, ale jedna je na Moravě a druhá u Berouna a v obou se mydlili Češi s Moravany, které střídavě podporovala Říše, jež z toho mohla mít legraci. Když už bylo nejhůř a jak Moravané, tak Češi mleli z posledního, sešel se tady ve Starém Kníně český kníže Bedřich s markrabětem moravským Konrádem Otou a dohodli se, že toho nechají a že zůstanou v jednom státě a že se navzájem budou uznávat. Dokonce se snad stali přáteli, píše kronikář Jarloch a historik Josef Žemlička.
A možná, že se na takzvaných Knínských ujednáních dohodli pod stejnou lípou, pod kterou já jsem se schoval, když se nejdřív strašně zatáhlo a pak se otevřela nebesa a zdálo se, že z těhotných mraků se vylila všechna plodová voda. Stál jsem tam asi dvacet minut. Pak už to bylo jedno.
