S Mníškem pod Brdy jsou spojeni dva velcí literární hrdinové: hodný, zbožný a všemi oblíbený budoucí lesní inženýr Kája Mařík a divoký, sprostě mluvící a výstředně se chovající básník a filozof Egon Bondy.
Jsou to postavy tak protikladné, že se musely dialekticky někde setkat. A to právě v Mníšku, malém městě na jih od Prahy, na nějž je tento pohled, když vylezete na vrch Skalka, o němž bude ještě řeč.
Ovšem Kája Mařík je fiktivní plod dobré katolické didaktičky Marie Černé-Wagnerové, která používala pseudonym Felix Háj. Egon Bondy je produktem sebe sama, Zbyňka Fišera, s nímž splynul v jedno tělo i duši. V době, kdy už byl Fišer Egonem Bondym - tedy od roku 1949, kdy přijal židovské jméno na protest proti nové vlně antisemitismu a kdy sám sebe popsal jako „individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák" - prožil divoký podzim 49 tady v tomto domě. Je to Sokolovna stojící pár kroku nad svažujícím se mníšeckým náměstím, jakýmsi velkým rynkem s kostelem sv. Václava uprostřed.
Tahle hospoda byla svědkem jedné z velkých romancí české poválečné literatury, vášnivého, ba šíleného vztahu tehdy devatenáctiletého Egona Bondyho se stejně tak starou Honzou (Janou) Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Honza byla femme fatale těžké váhy, osoba zřejmě napůl duševně nemocná (vedle jiných diagnóz byla zcela jistě kleptomanka), napůl geniálně nadaná (její erotický cyklus V zahrádce otce mého je hard core české lyriky), naprosto nespoutaný živel, nymfomanka, elektrizující svým fluidem každého, kdo měl tu smůlu či štěstí a ocitl se vedle ní. A asi především byla, jak napsal Bondy, „nevyčerpatelným pramenem srandy, srandy nejtvrdšího kalibru".
Bondy ve svém strhujícím autobiografickém textu Prvních deset let (napsán byl v roce 1981, vyšel 2002) píše, že už si nepamatuje, jak a proč se právě v Mníšku ocitli, v Praze už neměli u koho přespávat, museli se zdejchnout někam na venkov, padlo to na Mníšek. Ubytovali se v Sokolovně v pokoji pod střechou, neměli korunu v kapse, museli tedy jezdit do Prahy, kde se nejdřív snažili pumpnout všechny známé a když už to u nich nešlo, začali žebrat čili somrovat po obchodech, pak po ulicích. Večer se stopem nebo autobusem vraceli sem, „utahaní a vyplivnutí, s hrůzou z příštího dne". Je nutné si představit, co to bylo za dobu, diktatura tuhla den po dni, masová perzekuce všech, kdo se zdáli režimu nepohodlní, se rozjížděla plnou parou, fízláctví a udavačství se stalo normou, do toho zněly z ampliónů agitky a bojové písně, všude plakáty s dělníkem a kolchoznicí, vlajkosláva a kníratý Stalin a úderníci a permanentní boj s reakcí, úchylkáři, titoisty, trockisty, sionisty... a v tom všem tihle dva mladí vágusové z dobrých rodin (Bondyho otec byl prvorepublikový oficír, s původem Krejcarové to bylo ještě složitější, neboť bůhví, jak by to s Jesenskou dopadlo, kdyby se vrátila z Ravensbrücku, třeba jako s Horákovou... a otec Krejcar po únoru 48 emigroval). Bondy - který sice měl sklon k mýtománii, ale tohle bych mu věřil - sebe a svou milou popisuje jako „dva šílence, živící se žebrotou, žijící tak, že o málo pozdější američtí beatníci by hrůzou utekli."
Koncem října je ze Sokolovny vyhodili, chvíli žili v blízké Dobříši, tam Krejcarovou sbalili esenbáci a zavřeli do šatlavy na náměstí (to ještě bylo), to už byl jejich vztah v rozvratu, Bondy žárlil, Honza se mu chystala zahnout, on na to přišel, pak zase scény, no peklo. Ale těch pár týdnů asi stálo za to. Třeba by tam mohla viset malá cedulka, taková alternativa ke šprtovi Kájovi Maříkovi, který tady má nejen velkou ceduli na náměstí, ale rovnou celou hospodu jak hrom. Bondyho sokolovna.
Já tady ale nepíšu ani náhodou epizody z undegroundové klasiky, tohle je zápisník z výletu do Mníšku a ta bájná sokolovna byla jen jedním z cílů. Vešel jsem dovnitř, pěkná lidová ratejna, zevnitř celá vyzdobená fotbalovými vlajkami a plakáty s fotbalisty, u stolu vedle pípy jeden mladík s pivem, ve vedlejší místnosti, nejspíš sále, seděla tahle společnost, v níž nebylo těžko poznat rodinu, která má za sebou právě pohřeb někoho blízkého. A jak to tak bývá, už to z nich asi spadlo, život jde dál, teď je dobře, že jsou všichni chvíli spolu, vždyť kdy se zase sejdou, možná někdy na příštím pohřbu. Když jsem tam s foťákem nahlídnul, jedna z těch mladých žen začala volat, jé, pan fotograf, vyfoťte nás!, načež jsem se tedy pokusil, a ony říkaly, že jim to mám poslat a já že rád a ať mi dají mailovou adresu, jenže to se smály, že nic takového nemají a já jsem říkal, že to nevadí, že to je sympatické a že jestli jim nebude vadit, když to dám na internet a ony volaly, ať to dám do Blesku a já, že to asi těžko, ale do Týdne, a ony, dejte to tam třeba do měsíce, my počkáme, a zase se smály a já taky. Muži mlčeli. (Všimli jste si, že v Čechách jsou mnohem vtipnější ženy než muži, zvláště na venkově to platí jistě. To bude tím pivem.)
Kostel sv. Václava v Mníšku zvenku nevypadá nijak zvláštně, uvnitř je krásně pozdně barokní a rokokový a zvláště nádherné je tohle sousoší nalevo od oltáře, jedno z nejlepších děl Václava Prachnera (1784 - 1832), nejdůležitějšího českého (pražského) sochaře 20. a kraje 30. let 19. století. Od něho zná každý Pražák, nebo by znát měl, monumentální náhrobek se sochou klečícího knížete-biskupa Thuna-Hohensteina, protože, kdo jel někdy tramvají ze Smíchova do Košíř, tak to musel vidět, protože je hned za železnou mříží, oddělující Plzeňskou ulici od Malostranského hřbitova, jehož je krásná socha dominantou a středem. Nejlépe je vidět, je-li opadané listí a jen věčně tmavě zelený břečťan se plazí po rovech.
Tohle je náhrobek hraběcí rodiny von Unwerthů (česky Unvertů), vlastníků mníšeckého panství a zámku v letech 1743 až 1827. Pochází z roku 1820 a jak tomu dobový styl chtěl, zachycuje je v ideálních postojích a rouchách římské patricijské familie, jejíž členové se drží velebně a se vší důstojností za ruce, neb se provázejí na cestu na onen svět. Připouštím, že fotografie není nejlepší kvality, já to fotil zdálky skrz mříž kostela, který byl zpola otevřený, aspoň že to. Navíc ono se v kostele moc fotit nehodí, ale tohle z něj snad nikdo neodnese, takže tím doufám nedávám ani avízo případným vykradačům chrámů a hrobek, kteří jistě tenhle blog znají a čtou.
Barokní zámek v Mníšku je dobře vidět ze silnice, vedoucí z Prahy na jih, do Příbrami, Písku, Strakonic, na Šumavu. Já ho pozoroval z dálky léta, věděl jsem, že je tam nějaký velmi střežený archiv, pak jsem se byl na něj dvakrát podívat, to byl stále zavřený, omšelý, mohutný sice, ale jaksi zpuchřelý a bezprizorní. Před desíti lety se začal opravovat, snad před dvěma byl otevřen. Není to ještě zcela hotové, pracuje se na zahradě a v parku, který dostal tvrdě zabrat, ale i tak skutečně doporučuji, udělejte si tam výlet.
Jak ví každý, kdo občas do nějakého zámku nebo na hrad vleze, někdy se ti průvodci nedají vydržet. Drmolí, mají nemožnou intonaci, kvákají fráze a banality, nic o tom neví, člověk trpí a stydí se. A nejhorší je, když blbě vtipkují „jako pro lid", třeba o tom, kolik kdo měl dětí a jak byl jaký šlechtic tlustý a že chodili na záchod a tak. Ale já měl tady štěstí a se mnou třeba Luboš Dobrovský, bývalý ministr a kancléř a velvyslanec v Moskvě (odkud se známe, byl jsem tam kdysi na jakýchsi literních dnech), se kterým - a jeho paní - jsem se ocitnul ve skupině a byli jsme oba nadšeni z té malé slečny, která nás provázela. Byla milá, její hlas byl příjemný a byla vtipná. Legračně komentovala rozkradení zámku v pětačtyřicátém, kdy ho obsadila Rudá armáda a lidé, to víte, ti sem chodili jak o návštěvních dnech a odnášeli si všechno, co se jim hodilo nebo líbilo, takže bychom spoustu nábytku a jiných věcí našli po domech v okolí, všechno ale neodnesli, třeba tato kachlová kamna, ta by se jim asi špatně nakládala... To jsme se s Lubošem Dobrovským zasmáli a pak když třeba líčila, co se stalo s posledním vlastníkem Llevelynem Kastem z Ebelsbergu, kterého „revoluční gardy" naložily do náklaďáku a vyklopily ho na rakouských hranicích... To jsme si řekli, že to udělali jako s Pavlem Kohoutem, i když opačným směrem. A pak u jakéhosi čajového servisu, když ta slečna mluvila o pěkných časech napoleonských, Luboš Dobrovský doplnil: které my starší pamatujeme... Chvíli jsme si pak s panem Dobrovským povídali, říkal, jak je rád, že cenu Litera Magnesia dostala Bohumila Grögerová a že teď četl Miloše Urbana a Jáchyma Topola, a že mu vůbec připadá současná česká literatura dobrá a že by se ale měla více propagovat, že to málo lidí ví, pak jsme rychle přešli na politiku, ještě stačil říct, že vůbec nechápe, jak řekl, „Jirku" Dienstsbiera, že se tak dal dohromady s Paroubkem, ale to už se šlo na druhý okruh, který jsem si já nekoupil, protože jsem si ho nechal někdy na příště.
Fotit se tam samozřejmě nesmělo, tak si tu malou slečnu jen představujte. Nebo tam jeďte.
Pak moje cesta nutně vedla příkře vzhůru na vrch Skalka (553 metru), kterým se na severozápadní straně zvedá nad Mníškem brdský hřeben. A podobně jako já se po několik staletí nahoru škrabali poutníci, jejich cílem byla kaple svaté kajícnice Máří Magdaleny a vůbec celý barokní poutní areál s kapličkami, klášterem, poustevnou, rybníčkem a také hospodou, která k tomu patřila. Autorem návrhu kaple z let 1693-94 má být Kryštof Dienzenhofer, tedy otec, a jak to u magdalenských kaplí bývá, interiér napodobuje jeskyni - grottu, v níž dle legendy Máří žila druhou polovinu svého života, poté, co ji větry a úradek Boží zavály do jižní Francie, do Provence, kde pak oděna v houni rusých vlasů zemřela... S kaplí a vůbec celým areálem to vypadalo před rokem 1989 bledě. U Mníšku se těžila do 60. let nekvalitní železná ruda, která se tavila v místních hrudkovnách (stavba socialismu, zahájená právě, když tam pobýval Bondy s Krejcarovou), takže kopec je doslova vylágrován, uvnitř tam přes třicet pater chodeb. Už v 50. letech se kaple začala propadat, snad se celá sesula o pár metrů, vypadalo to, že se rozpadne a bude po ní veta, stejně jako po klášteře vedle. Navíc, komu to tehdy vadilo, že, nějaké zbytky po církevních tmářích... Asi se ji podařilo zachránit, z vnitřní výbavy sice nic nezbylo, krápníky pokrokový lid omlátil a podlahu používal jako záchod, ale kaple stojí, opravená v rámci možností, září do krajiny jako růžová perla zasazená na okraj zeleného věnce lesů, ehm...
Vedle kaple stojí nevelká budova kláštera, kam měli dle záměrů tehdejšího vlastníka mníšeckého panství a donátora poutního místa Serváce Ignáce Engelela z Engelsflussu přijít benediktini, ale z nějakých důvodů nepřišli, přišlo až pár františkánů, a to o sedmdesát let později. A ti tady byli až do druhé světové války. Dnes sem jezdí kardinál Miroslav Vlk, který to tu zná z dob, kdy byl farářem v Rožmitále pod Třemšínem než mu vzali souhlas, a který v domku více v lese má jakési refugium čili útočiště a samotu. Byl tu naposledy o Velikonocích, říkal mi pan správce. No a v tom klášteře byla nejcennější nástropní malba v refektáři od samého Petra Brandla, který ji tu namaloval když mu bylo pětadvacet, tedy v roce 1694, a to mládí je myslím na hrudi té kajícnice znát. Když se stavby začaly propadat, byla freska sejmuta a je nyní v kostele, kde však, jak už jsem napsal, nebyla vidět. Já jsem ji tam znovu na ten strop tímto způsobem umístil.
Pak jsem šel po zelené přes hřeben Brd do Řevnice. Cesta stále klesala, protože ten hřeben už je vlastně ta Skalka. Les vypadal jak na obrazech Julia Mařáka (neplést s Kájou Maříkem), který uměl malovat lesy v Čechách nejlépe.
Když jsem scházel do Řevnice (nebo do Řevnic?), vzpomněl jsem si, že je odtud Martina Navrátilová a že jsem právě někde četl, že je nejslavnější českou ženou v zahraničí, což by mě nepřekvapilo, ale už víc mě zaujalo, že druhou nejznámější ženou je Milena Jesenská, matka Honzy Krejcarové, což bude díky Franzi Kafkovi. A tak jsem si říkal, jak je to všechno zajímavě spojeno, i když jen takovým jemným vláknem. A za chvíli jsem byl na okraji Řevnice, šel jsem kolem lesního divadla a pak ke kurtům, kde, říkal jsem si, možná začínala ta malá Martina. A v tom mě upoutal jakýsi zvuk, kterému jako by něco chybělo: byl to zcela jistě občasný zvuk míče dopadajícího na antuku, ale neozývaly se u toho běžné výkřiky. Stanul jsem u plotu a viděl jsem muže, jak hrají dovedně nohejbal, ale v okamžiku přerušení, což bylo často, se zastaví a domlouvají se znakovou řečí. A protože na každém špatně zahraném míči bylo nutné se domluvit a přijmout konsensus, trvalo (z mého pohledu) strašně dlouho, než zase mohli hrát. Obzvlášť složitě se museli domlouvat na nejistých míčích. To se různě obíhali dokola, dlouze si jeden po druhém vysvětlovali, jak to bylo, a snad celé minuty se nepohnuli dál. Fascinovaně jsem na to zíral - a obdivoval jsem jejich trpělivost, toleranci a zcela jistě vůli hrát fair play.
V Řevnicích mě dále zaujalo, jak je to tam docela pěkné. Hlavní náměstí, které se jmenuje pro mě překvapivě Jiřího z Poděbrad (měl něco se Řevnicemi?), spravené, uprostřed něj fontána, dokonce tam cákala voda. A protože jsem potřeboval zjistit, kdy mi jede vlak, zašel jsem sem do tohoto domku, který se jmenuje Modrý domeček a je to „sociální firma" a mají tam internet. Sociální firma znamená, že vás tam v kavárně obslouží lidé, kteří by měli jinde problém najít práci a kdybyste potřebovali vyžehlit nebo něco zkopírovat, což já jsem zrovna nepotřeboval, tak to zvládnou taky. Já jsem si tam dal zmrzlinu a chvíli se bavil s mladou hezkou ženou, co ji tam prodávala (vyfotografovat jsem ji styděl) a ta mi řekla, že to jede do Prahy každou půlhodinu, vždy v 09 a ve 39, takže jsem se ani nemusel dívat.
Tak jsem si ještě zašel ke kostelu, patronem je mouřenín sv. Mořic čili Mauritius a jemu zasvěcených kostelů není v Čechách hodně, vím o Olomouci, tam mají slavné varhany, a pak o šumavském sv. Mouřenci u Hartmanic. Kolem toho řevnického je klidný hřbitov, kde by se dalo pohodlně ležet.
A u vchodu ho stráží tento sv. Jan, podle kterého poznáte, že jste doma, protože, kde je Nepomuk, tam je barokní střední Evropa. A tedy se odhodlali k odvážnému kroku a nabarvili ho, neboť barokní sochy, stejně jako antické, byly polychromované čili zářily všemi barvami. Ovšem z pískovce barva lehce oprýská, takže my máme dojem, že baroko, to jsou ty zešedlé, nahnědlé sochy andělů. Ne, ti byli barevní jako pávi! Jako tenhle Johánek s andělíčkem, jenž si cudně dává prstík před pusu a šulínka si přikrývá lasturkou. Sweet, že?
A stejně jako Jan Nepomucký zářilo barvou i nádraží, které pamatuju omšelé a zbarvené jak vyzvracená špenátová polívka. Teď vypadá jak vanilková zmrzlina s čokoládovou tyčinkou. Vlak „city-elephant" přijel přesně, byl čistý a záchody takové, že i větší pedant než já byl by spokojen.
