Fotoblog 16: Na Hanžburek! Sexuální scéna v Libochovicích

To psal Karel Hynek Mácha z Litoměřic svému příteli Eduardu Hindlovi v dopise z 18. října 1836. Zbývalo mu pár týdnů života, jehož absurdně náhlého konec bude Hanžburek - Házmburk svědkem. Do oken bude na umírajícího Máchu hledět tento hrad jím několikrát "spatřený", jím vymalovaný a dalo by se říct, spolu s Bezdězem nejvíce máchovský.

My jsme s přáteli v sobotu 16. května směřovali k onomu čedičovém kopci (418 metrů), který - spolu s tlustším Řípem, jenž se odvalil ještě o kus dál - odskákal od masivu Českého středohoří a zůstal jako obrovský klobouček v rovině dolní Ohře. Vystoupili jsme z vlaku na zastávce Slatina a blížili se ke vsi. Házmburk se jevil z nezvyklé východní strany, jako by měl věž jen jednu. Bylo po dešti, vylezly žížaly, a my, snažíce se jim vyhnout, si říkali, jaký dobrý chodník vede od zastávky.

Naše hovory byly různé a často se stáčely k Evropské unii a Lisabonské smlouvě, k nimž jsme měli vztah spíše příznivý, ale nikoli úplně bez výhradný. Zde se komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček podivuje nad tím, proč onen kámen, jenž nese ceduli informující o tom, že chodník zaplatila EU, a to dokonce ještě před vstupem ČR do onoho spolku, je žulový, když přece celé České středohoří je bazaltické čili čedičové. Podezření, že by šlo nějaký bruselský diktát nařizující, že pamětní kameny musí být z žuly (Zbyněk navrhoval žulu z belgických Arden), jsme zavrhli jako pomluvu euroskeptiků. Ale stejně jsme se trochu divili. Zbyněk, který je vystudovaný geolog, pak vedl krátkou přednášku o původu zdejší líbezné krajiny, jejíž tvářnost vznikla v mladších třetihorách, kdy byly celé severní Čechy pod mořem a jeho dnem proráželo žhavé magma, jež pak ve vodě ztuhlo v sopečné kužely, díky čemuž to tu vypadá jako scenérie z Cesty do pravěku.

V docela pěkné vesnici Slatina pod Házmburkem jsem navštívili místní konzum, stojící naproti kostelu s bytelnou renesanční věží, a doplnili zásoby na výpravu. Ekonomický analytik a kytarista Garáže Jan Macháček koupil nakládané okurky, které se mu po ránu hodily. Pak se s nimi ale nechtěl táhnout a každému je vnucoval. Obec je stavěná do kruhu, obvod tvoří velké statky se dvory směrem ven. Uprostřed návsi je travnaté fotbalové hřiště. V jeho rohu stála máje a u ní stan, protože máji je nutné hlídat, její pokácení je potupa, rovnající se symbolické kastraci. Macháček vyprávěl a o svých známých z undergroundu, kteří kdysi vzali motorovou pilu a objeli v noci asi pět vesnic a ve všech se jim podařilo rychlou akcí máji pokácet. Život na venkově bývá drsný, ale ne každé undergroundové historce je nutné věřit.

Hospoda U Nováků byla zatím zavřená, a tak jsme si mohli jen přečíst na pamětní desce, že z této hospody pocházel podplukovník in memoriam Josef Novák, příslušník 511. bombardovací perutě RAF, střelec a radista, který se zúčastnil osmnácti bojových letů a při posledním, 18. 11. 1943, tři dny před třiadvacátými narozeninami, byl sestřelen nad Biskajským zálivem. Doma jsem si pak přečetl, že syn hospodského Josef se toužil stát číšníkem v nějakém lepším podniku, za čímž šel tak usilovně, že se mu ještě před válkou podařilo dostat na "stáž" do Londýna. Tam se, to už za války, v hotelu Jordans seznámil s Janem Masarykem, který mu zařídil prodloužení pobytu, a Josef se posléze přihlásil do československé jednotky, v níž statečně bojoval. Hospoda ve Slatině tak nese název po válečném hrdinovi, aniž by se musela přejmenovat.

Vystoupat na hrad nám nečinilo žádné velké potíže. I Jan Macháček, který se musel táhnout s okurkami, byl na vrcholu docela v dobrém stavu. Na počest toho jsem ho vyfotografoval s obrysem Řípu na lebce.

Na jižní straně zříceniny jsme si našli místo, odkud byl krásný výhled do krajiny. Stáhli jsme se tam také proto, že právě přijela skupina cyklistů, kteří hlučeli a svými křiklavými pestrobarevnými dresy narušovali důstojný ráz hradu. K Macháčkově radosti jsme snědli okurky a zkoušeli se z vlastivědy. Vyhlídka byla překrásná. Oko na této straně přehlíželo mírně se vlnící rovinu, kterou se od Lovosic přes Terezín, Budyni, Libochovice, Peruc a Louny táhne Ohře, za Máchových časů také Oharka zvaná. Říp je tam posazený jak obrácený nočník, což dojme každého Čecha. Překladatel a politolog Ludva Bednář se nezdržel infantilního nadšení z praotce Čecha, který to tak dobře vymyslel, že svůj houfec přivedl právě sem. Já jsem s ním v podstatě souhlasil, protože zůstat v nějakých těch pripjaťských bažinách by se mi také právě nechtělo a řekl jsem, že je to možná nejlepší věc v dějinách, co Češi udělali, že vlezli právě sem, protože aspoň máme kam jezdit na výlety.

Pak jsme vylezli na Bílou věž, která je ovšem černá, v níž je schodiště ve vyšších patrech poněkud podělané trusem ptactva. Opět jsme byli omámeni vyhlídkou. Předháněli jsme se, kdo pojmenuje více kopců: přímo před námi čněl Košťál se zříceninou Košťálov, za ním nejvyšší kopec Středohoří Milešovka, na jejímž vrcholu je observatoř, kde básník Petr Kabeš hlídal teploměry, napravo je Kletečná, pak Boreč, z které vycházejí jakési teplé plyny, takže v zimě se tam nedrží sníh, a potom samozřejmě bájný kopec Lovoš s chajdou na vrcholu a pod ním dlouhé Lovosice a v dálce za nimi pak východní hřeben Krušných hor neboli Rudohoří čili Erzgebirge. Před námi se pak rozkládala obec Třebenice, kde leží na hřbitově poslední platonická láska J. W. von Goetheho Ulrike von Levetzow (1804 - 1899), která tu dožila jako pamětihodnost téměř už stoletá, na kterou se jezdili dívat turisté. A také jsme zahlédli vesnici Podsedice, kde v roce 1995 padla slavná facka na sále, po níž došlo k nezadržitelné buranizaci ČSSD, jejíž konce nejsou v dohledu. My, jako pamětníci, víme, že tam, nikoli na Říp, by měl Jiří Paroubek vést své příznivce na výroční poutě. Připomínám ovšem, že ta facka, uštědřená poslancem Wagnerem poslanci Grulichovi, jenž dal najevo, že se mu nelíbí židovský původ jeho stranického soudruha, byla na místě.

Pak jsme si rekapitulovali dějiny hradu, jehož historie je podstatně mladší než okolí, které bylo osídleno od pravěku, ale na kopci, který se nejdříve jmenoval podle osady na jeho úpatí Klapý, se cosi jako hradiště objevilo až na konci 13. nebo snad až na začátku 14. století, zato během dalších dvou set let z něj mocný rod Zajíců učinil strategické centrum, z kterého šlo ovládat kus Čech. Prvním majitelem z toho rodu byla osoba blízká Karlu IV., Zbyněk Zajíc z Valdeka, který se začal psát z Hasenburgu, neboť tak i pojmenoval právě od krále Jana nabytý kopec; jak každý ví, der Hase jest zajíc. No a tento Zbyněk nechal postavit solidní hrad se dvěma věžemi, hranatou Bílou a kulatou Černou, které stojí doposud, na rozdíl od všeho ostatního. A tento Zbyněk, který byl nejvyšším královským číšníkem, což bylo něco jako vicepremier, měl syna Viléma, a ten měl šest synů a mezi nimi taky Zbyňka, který se stal roku 1403 pražským arcibiskupem a zprvu vystupoval jako příznivec Jan Husa, protože podobně jako on chtěl vnést trochu kázně do církevních poměrů, takže zakazoval kněžím, aby nosili pestré nohavice a aby chodili do krčem a tam hráli karban a kostky a měli souložnice a vůbec a Hus mu to měl hlásit. Když však přestalo jít jen o tyhle věci a šlo do tuhého, milý arcibiskup se s Husem rozešel a v červenci 1410 nechal spálit Wyclifovy spisy, což nám zrovna neimponuje, však taky za několik let začnou v Čechách ve velkém hořet lidé, a to věru na obou stranách, ba ta, která se odvolávala na Mistra Jana Husa, se činila víc než vydatně. Arcibiskup si za to od Husových radikálních studentů vysloužil hanlivou přezdívku Abeceda a v obecném povědomí pomluvu, že byl negramotný, což zcela jistě nebyl. Zemřel pak v září 1411 v Bratislavě (to jméno samozřejmě neexistovalo, takže asi v Pressburgu či Poszony) na útěku k svému někdejšímu příznivci Zikmundovi do Uher. Protivníkem husitů pak byl i jeho bratr Vilém i bratranec Mikuláš z větve na nedaleké Budyni, oba stáli po celou dobu války věrně na straně Zikmundově a Házmburk statečně odolal trojímu obléhání, naposledy na vánoce 1431, kdy se na něj vrhli Sirotci, ale obránci jej uhájili.

Když jsme slezli z věže, šli jsme kolem této kameny obložené díry v zemi, jež by naivnější mysl považovala za studnu. Ale Zbyněk nás upozornil, že vykopat v takové čedičové skále studnu jest výkon na hranici možností a že taková vyvřelina je úplně bez vody a studna by musela sahat až pod úroveň okolí, kde by snad nějaká spodní voda být mohla. A že tedy do této díry se sbírala voda děšťová, takže správné je mluvit o cisterně, což jsme uznali.

Cestou dolů jsme dále hovořili o sympaticky reakční povaze tohoto hradu, jehož páni Hazmburkové si nedali pokoj ani po husitských válkách a nelíbil se jim ani Jiřík z Poděbrad, proti němuž založili oni a další katolické rody tzv. Jednotu zelenohorskou, která se jako symbol panské reakce hodila ještě Klementu Gottwaldovi, který se jí při projevech oháněl, což mohl mít od Zdeňka Nejedlého. Vzpomněl si na to filozof Zdeněk Vašíček, pravidelný účastník našich cest. Na této pak vzpomínal na školní výuku za protektorátu a zkoušel nás, jaká je nejvyšší hora české části protektorátu Böhmen und Mähren, což jsme nevěděli a on řekl vítězoslavně: Žákova hora, což někteří ani nevěděli, kde je (na Vysočině) a říkali, že si to Zdeněk vymyslel, protože byl jako žák jistě šprťácké povahy, tak si myslel, že je po něm pojmenovaná hora.

Scházeli jsme příjemnou cestou mezi lukami a jabloňovými sady, míjeli jsme zakrslé křoviny a orobince, viděli jsme i nějakou zvěř. Zbyněk říkal, že nedávno viděl užovku, což je vzácnost, já říkal, že pravidelně potkávám na Smíchově tchoře, který bydlí v popelnici, ostatní si nemohli vzpomenout, jaké divoké zvíře naposledy viděli oni. Občas jsme se ohlédli a ujistili se, že Házmburk je skutečně krasavec, i když od poloviny 16. století opuštěný.

Brzy jsme došli do Libochovic, docela pěkného městečka, které se ale plete, neboť ne tak daleko (u Mělníka) a také u řeky je Liběchov, pak jsou také Libějovice u Strakonic a také Libouchov, nemluvě o Liboci a Liblici. Ještě než bude řeč o nejslavnějším místním rodákovi, připomenu jiného, svého času docela populárního legionářského spisovatele Josefa Koptu (1894 - 1962), který se narodil tady v Libochovicích a kousek od Libochovic, do Chlumčan u Loun umístil děj svého nejznámějšího románu Hlídač č. 47, který byl dvakrát zfilmovaný, naposledy loni Filipem Renčem, a mě tehdy strašně rozčílil, protože z neznámých důvodů přemístil děj románu, který se odehrává pár let po první světové válce, do Krušných hor, čímž z toho udělal naprostý blábol a nonsens, neboť všichni jsou tam Češi jak polena, jen bydlí v poněkud nápadně velkých hrázděných chalupách. Renč prostě provedl odsun Němců už v roce 1920, čímž vyřešil mnohé v evropských dějinách. To by se Kopta divil.  

Nejkrásnější je v Libochovicích samozřejmě raně barokní zámek, který jsem vyfotil zezadu, protože na nádvoří se konala nějaká svatba a svítilo tam slunce do čočky. Ale tady je aspoň vidět fasáda, která je červená a střídmě sgrafitová, jak se to koncem 17. století ještě dělalo a nás může napadnout, že se tím trochu podobá zámku v Roudnici nad Labem a v Červeném Hrádku, což je správný postřeh, neboť architektem obou byl Ticiňan od Lugana Antonio della Porta (1631 - 1702), který působil od šedesátých let v Čechách a pro knížete Gundakara z Dietrichštejna nechal postavit tenhle zámek, který byl zrovna zavřený kvůli té svatbě.

Ve znaku Dietrichštejnů jsou dva vinařské nože. Takhle hezky se všemi klenoty a šelmami a anděly a ovčím rounem a maskaronem je vyveden nad zámeckým portálem. Z tohoto původně korutanského rodu byl významný olomoucký arcibiskup František, zprostředkovatel jednání mezi hádajícími se bratry Rudolfem a Matyášem, a také jim patřil Mikulov, který se díky nim stal nejhezčím městem jižní Moravy, a taky měli palác na Zelném trhu v Brně, kde je teď Moravské muzeum. Prostě feudálové.

Zatímco přátelé se rozprchli po městečku, někdo šel do cukrárny, jiný hleděl na řeku, Jan Macháček si lehl mezi záhony do parku, já jsem pozoroval páva. Nejdříve jsem si ho jen tak chtěl vyfotit, jak stojí na odpadkovém koši v krásném zákoutí.

Pak povyskočil na balustrádu před portálem, jako by mě chtěl obejít a zároveň před mnou pózovat.

Musel jsem uznat, že vypadá dobře a že to není jen tak obyčejná slepice, tedy kohout.

Náhle se událo cosi, co jsem nečekal, i když samozřejmě od toho je to páv, by to dělal. Sotva by člověk mžiknul okem, vztyčil a rozvinul ten svůj ocas, který však není pravým ocasem, což je dobře vidět i z této trochu trapné pozice, a celý se jako by rozdrnčel.

Zíral jsem na ten úkaz a zprvu si myslel, že příčinou mohu být já sám. Nebyl jsem si jistý, jestli na mě třeba nezaútočí a neušimrá mě k smrti.

Vzápětí jsem pochopil, že příčina jeho chování jde právě kolem. Objekt jeho sexuální touhy si vykračovala s ostentativním, samozřejmě hraným, nezájmem kolem. Připadalo mi, že to pro něj musí být až ponižující. Cítil jsem s ním hluboký soucit.

Páv se snažil, co mohl, ale kupodivu zájem upoutal až tím, když nastavil pávici, s prominutím, řiť. Nemám moc vědomostí o sexuálních praktikách pávů, ba celého ptactva, ale byl jsem upoután tou zvláštní nestydatostí, kterou tu ti dva provozovali. Páv vystrkoval pozadí, nad nímž se klenul onen pérový oblouk, a pávice do něj zírala.

Naštěstí aspoň pro mě se však neodhodlala k žádné akci, jen tak čučela do pávovy kloaky nebo co to tam má. Kroutil jsem hlavou nad tou bizarností a říkal si, jak je ten přírodní svět zajímavý a ptal se, co z toho může člověk asi vyvodit pro sebe?

Trvalo to jistě několik minut, pak to páva nejspíš přestalo bavit nebo měl pocit, že pávice už má dost informací, otočil se hezčí stranou, načež pávici přestal zajímat. Prostě se otočila a odešla.

Páv složil ocas a já si říkal, jak to asi tedy dopadlo a zda jim to takhle stačí či jak to bude pokračovat a jak na tom vlastně oba vzájemně jsou. Žádný ornitolog nebo etolog, ba ani sexuolog nebyl po ruce. Chtěl jsem pávovi zatleskat nebo ho jinak povzbudit, ale on už si také šel po svých.

Chystal jsem se, jak tuto scénu z lovu beze zbraní vylíčím přátelům, ale pak jsem si řekl, že ji raději podrobně popíšu ve fotoblogu. Honza Macháček mezitím usnul v zámeckém parku a když se probudil, chvíli nevěděl, kde je, a snad si myslel, že už je na Onom světě, v ráji.

Nejslavnějším rodákem libochovickým je samozřejmě Jan Evangelista Purkyně, který se 18. prosince 1787 narodil právě tady na zámku, neboť jeho otec tu byl ve službách Dietrichštejnů zaměstnán jako výběrčí důchodů. A když v šesti letech otec zemřel, pomohlo pak talentovanému hochovi panstvo na studia, které nastoupil na piaristickém gymnasiu v dietrichštejnském Mikulově. Na pomníku je nápis "Dokuď kde Bůh Tobě žíti povelí, buď věren vlasti své a víře, příteli." S tím jsme všichni souhlasili.

To by snad taky stačilo.