Fotoblog 17: Fetišista ve Zlíně. Kolo? Fidlovačka?

Večerní Zlín z devátého patra hotelu Moskva. Každý večerní pohled vyvolává náladu poněkud sentimentálního rázu, ale nevím, jestli se právě tenhle cit do Zlína hodí.

Je to přece město dynamiky, rozvoje, optimismu, elánu a práce, „město světla", jak ho nazval velký Le Corbusier, když ho sem J. A. Baťa v roce 1935 pozval, město, které vypučelo z podnikavosti a racionality, z nezdolné energie gründera Tomáše Bati i jeho pokračovatele Jana Antonína: je to přece československý zázrak, důkaz, že Češi (myslím tím samozřejmě Moraváky) nejsou žádní zaostalci a polodivoši, ale schopný západní národ, který mohl světu ukazovat, jak na to, jak vypadá „moderna", jak zvládnout nejen výrobu a prodej, ale jak zorganizovat i život, jak mu vtisknout účelnost a řád, strukturovat čas, aby sloužil kolektivu a zároveň podněcoval individualitu. Je to skoro neuvěřitelné, ale ono se tady, uprostřed východomoravských kopanin, asi podařilo vytvořit cosi jako „kapitalistickou utopii", a to bez velkých sociálních třenic, bez násilí a viditelného donucování, naopak se souhlasem lidí, kteří se s ochotou, ba nadšením stali mravenci na díle velkého organizovaného mraveniště.

Jenomže ten můj večerní pohled se stejně nemohl sentimentu nebo spíš melancholii vyhnout, vždyť jsem hleděl skoro už jen na cosi jako na pyramidy někdejší slávy, za tou velkou budovou, slavnou „Jednadvacítkou" architekta Vladimíra Karfíka, se rozkládá areál fabriky, kterým když člověk prochází, tak míjí impozantní bloky, ve kterých jsou sem tam skladiště, sem tam dílny, něco se tam prodává, ale ten hlavní zdroj slávy, tedy boty, se tam už skoro deset let nevyrábí, obuvnický průmysl ve Zlíně prostě zanikl. Ne že by právě kvůli tomu měl člověk padnout do trudnomyslnosti, to jistě nikoli, ale je to jako když se procházíte alejí stínů, nekropolí průmyslu, hřbitovem industrie.

Zvláště takhle v podvečer po dešti, kdy „ulice" nebo spíš pasáže mezi bývalými továrními budovami byly prázdné a vlahý vzduch byl naplněn vůní staré fabriky, takovou tou směsí kolomazi, mouru a starého kovu. Tohle je asi to „nejameričtější" místo u nás, klon Ameriky, a to doslova, protože základem je americká kostka o rozměru dvaceti stop (evropských 6,15 x 6,15m), nejracionálněji vymyšlený železobetonový čtvercový modul, pospojovaný narudlým režným zdivem, což dodává fabrice, ale i celému Zlínu, výraz jako by severního přístavu, něčeho atlantického, že by člověk očekával zahoukání parníku.

Tomáš Baťa si představu, že z ní, z této kostky, vystaví po fordovském způsobu nejen fabriku, ale i celé město, přivezl ze své druhé americké cesty a v roce 1923 prohlásil, že chce vybudovat fabriku srovnatelnou s těmi, co viděl v Americe. A teď mě napadá, že tohle amerikánství možná ve Zlíně přetrvalo dlouhé roky, kdy bylo jméno Baťa a jeho „american style" tabu, neboť tady, v tehdejším potupně pojmenovaném Gottwaldově, přece někdy v roce 1988 založil Stanislav Devátý s přáteli opoziční Společnost přátel USA (SPUSA), se kterou pak režim nevěděl, co počít, tak ji pochopitelně zakázal. A náš „člověk ve Zlíně" (tak se jmenoval rozhovor s Devátým v podzemním Revolver Revue) byl určitě nejwesternovějším z disidentů, vždyť po něm komančové šli jak po bájném mstiteli, on jim unikal jak Duch prérie Bloody Fox.

Ve Zlíně jsem byl pozorovatel symposia Utopie moderny: Zlín, které pořádala organizace Zipp, což je iniciativa německé Spolkové kulturní nadace, která vymýšlí, organizuje a iniciuje česko-německé akce, jako třeba tuto. Konala se od středy do soboty, přednášky se vedly v devátém poschodí jedné z těch imponujících, dnes poloprázdných továrních hal. Přijeli na ni ze světa architekti, vědci, urbanisté, ale i svědci baťovských velkých let, byli tu studenti architektury, sociologie, urbanistiky především z německých a rakouských univerzit, několik Američanů, Japonců, Indů etc. Organizace se mi jevila příkladná, témata zajímavá. Budu cosi o tom psát do tištěného Týdne, tady spíš jen na okraj napíšu, že tím největším paradoxem Zlína z hlediska „dějin moderny" je skutečnost, že nejpříkladnější „město funkcionalismu", onen sen levicové avantgardy, vyvolal v život velkokapitalista par excellence a že revoluční představy německého Bauhausu, stejně jako českých konstruktivistů o egalitářské společnosti pracujících, žijících a pracujících v racionálně rozvrženém plánu, realizoval ke spokojenosti oněch pracujících podnikatel, který měl k levicovosti stejně daleko jako je to ze Zlína na Měsíc. 

Po leteckém neštěstí (12. 7. 1932), při kterém zahynul Tomáš Baťa - zakladatel, firmu převzal (respektive k překvapení rodiny i jeho samého mu byla v závěti předána) Jan Antonín Baťa (1898 - 1965), nevlastní bratr Tomáše. Ale já tady nepíšu dějiny Baťů, takže nemusím psát o složitých vztazích a soudních sporech Tomáše juniora a Jana Antonína a ani o tom, jak poválečný režim a prezident Beneš právě s tímto mužem zametl, to je možné číst jinde, mně tu jde jen o tu sochu, která stojí u náměstí Práce, což je to, na které jsem hleděl z onoho devátého patra hotelu Moskva (kus je ho vpravo vidět), a která se mi zdá jako mimořádně povedená, ba snad je to nejlepší nový (2007) figurální pomník, který jsem v posledních letech viděl. Jde o dílo místního výtvarníka Radima Hankeho a mohutné, jaksi brontosauří tělo J. A. Bati je tu rozkročeno do impozantního gesta, jako by říkalo: tož, máme to a jdeme dál.

Radim Hanke je také autorem výborného návrhu sochy Sigmunda Freuda pro Kozí plácek v Praze, vybrána byla také pěkná od Michala Gabriela (ale stejně ji tam zatím nedali), ale ten Hankeho, na které Freud jako by v hypnóze levituje v polosedu nad obrovskou betonovou pohovkou, by bylo škoda někam neposadit. Jaké je ale ještě po rodném Příboru a snad Praze další freudovské místo u nás? No právě Zlín! Přinejmenším ze dvou důvodů: ten první je jasný fetišismus boty, to je jasné. Druhý je pak komplexnější a jde v něm o Freudem popsanou parricidu, čili otcovraždu, o proces vytěsnění a symbolického zavraždění Otce, jež bylo vykonáno přejmenování města Zlína podle nicotného truhláře Gottwalda a pokusem o zahlazení všech stop na velkou autoritu Otce. Neboť jméno Baťa čtyřicet let neexistovalo a ukrylo se do podvědomí, kde se s ním jistě děly zajímavé freudistické procesy.    

Tohle je „Jednadvacítka", Správní budova firmy Baťa č. 21, jediný skutečný československý mrakodrap, protože postavený dle amerického vzoru, vždyť jeho autor Vladimír Karfík se vyučil přímo u Franka Lloyda Wrighta, největšího amerického architekta své doby. Když byla v roce 1938 sedmdesát sedm a půl metru vysoká stavba dokončena, byl to druhý největší barák v kontinentální Evropě, jenom v Antverpách stál tehdy vyšší. Byla to i uvnitř technicky mimořádná věc: už tam měli klimatizace, rychlovýtahy, neoddělené kanceláře na americký způsob. A největší atrakcí tam byla Baťova pojízdná kancelář o rozměru 5 x 5 metrů, kde byl nejen telefon, ale umyvadlo s tekoucí vodou a větrání, což bylo dosti složité, uvědomíme-li si, že k tomu jsou nutné trubky, šňůry či dráty. Ona ta byla skutečně spíš atrakce, jednak zase tak dobře se tam asi neúřadovalo a za druhé, on na to už Baťa ani neměl moc času, vždyť na konci května 1939 odjel do USA a do Zlína se už nikdy nevrátil - ne vlastní vinou. Monument baťovské expanze pak jaksi přečkal socialismus a dostal zabrat v 90. letech, kdy se obuvnický průmysl sunul ke krachu. Po rekonstrukci, která byla dokončena v roce 2004, tam sídlí krajský úřad. Vešel jsem tam, podíval se na ten slavný výtah, prohlédl si výstavu ve vestibulu a portrét Vladimíra Karfíka jako důstojného starce (od Tomáše Císařovského?) a vyjel rychlovýtahem do 16. patra, kde je ochoz a vyhlídka. 

Teď bude následovat pohled na Zlín shora. Strana severní začíná „továrnami v zahradách", jak to pro Baťu vymyslel jeho architekt František Lydie (to druhé jméno si vzal po Masarykově vzoru od manželky) Gahura (1891 - 1958). Tomuto muži, skvělému urbanistovi, Zlín vděčí za to, že je tak prostoupený zelení, že do města přírodní rámec jaksi přirozeně vplouvá a žije s ním v symbióze, což platí doposud, i když ze strany otrokovické přechází do současné krajiny logistických krabic a hangárů, tak jako už všude. Pak je tam železnice a nádraží Zlín-Střed, které není vidět. Za tratí je teplárna z 90. let. Za ním je kopec Čepkov, odkud je výhled z druhé strany. Pod ním vpravo se nevidíme vilu Tomáše Bati, kterou si v letech 1909 - 1911 nechal postavit podle návrhů Jana Kotěry, z čehož je patrné, že Baťa nebyl žádný křupan. Za ne-Bati tam blbnuli pionýři, teď je tam sídlo nadace Tomáše Bati juniora, který zemřel vloni. V pátek tam byla pěkná garden party, jež se obešla bez škod na majetku (nikdo tam nepozvracel parkety, aspoň jsem si nevšimnul).

Následuje směr východní, jímž se nalézá historický Zlín, neboť město tu bylo už před Baťou, i když velmi malé. Stál a dosud tu stojí původně renesanční zámek, jejž nechal jeho majitel baron Haupt upravit ve zhruba stejné době, kdy Baťovi stavěl Kotěra vilu, od architekta Leopolda Bauera, což byl nejvýznamnější architekt moravských Sudet, neboť byl z Krnova a v Opavě postavil obchodní dům Breda. V zámku je teď muzeum a galerie a také restaurace. Dále vpravo je náměstí Míru s Gahurovou radnicí a kousek filipojakubský kostel, který je obyčejný. Jedna silnice nese název Tomáše Bati, druhá je Štefánikova: oba muže spojuje, že s nimi spadlo letadlo, což asi nebyl záměr, ale zajímavé to je. Křižuje je třída Gahurova, což je malá splátka dluhu, který na tomto architektovi město má, neboť byl odsud v roce 1947 jako Baťův člověk vyštván a zemřel pak dosti smutně v Brně. Dále směrem na východ čili na Vizovice se Zlín individualistický mění ve Zlín kolektivistický a začínají tam paneláky, které byly postaveny už brzy po válce jako vůbec první u nás.

Tohle je směrem spíše jihovýchodním, k náměstí Práce, v jehož svahu stojí hotel Moskva, proč se pořád tak nesmyslně jmenuje, nevím, vlastně vím. Protože to už tak zůstalo. Za Bati se jmenoval Společenský dům a byl velmi reprezentativní v mnoha směrech, třeba tam všechny pokoje měly vlastní koupelnu a sprchu, čehož jsem využíval i já. Dokončen byl v roce 1933 (opět Vladimír Karfík) a kromě koupelen tam byla také kuželkárna, šachárna, bazén, na střeše heliport a dole kavárna a denní restaurace, ale žádný noční bar, neboť Baťa chtěl, aby jeho zaměstnanci neměli ráno kocovinu. Teď tam samozřejmě noční podnik je a kdysi funkcionalisticky čistý vestibul je zaflákán různými kiosky a krámy a barem jak z veksláckých filmů z osmdesátých let. Zato tam nemají takovou jednoduchou věc, jakou je stojan na kolo - protože já jsem si sebou do Zlína vzal kolo, což je, jedete-li vlakem, jednoduché a divím se, že to nedělá více lidí - tak když jsem tam nic takového nenašel, zeptal jsem se v recepci, kam si mohu dát kolo, na což se ta paní na mě udiveně podívala a řekla: „Kolo?"  „Ano, kolo", řekl jsem já, „je na tom něco divného?" - No, víte pane, na to tu nésme zařízení, my tu sme spíš pro podnikatele," čímž definovala rozdíl mezi podnikatelským prostředím u nás a na vyspělém Západě. Pak mi dovolila nechat kolo v šatně.

Ve Zlíně jsem byl všehovšudy potřetí v životě, teď poprvé na víc dní. Z tohohle místa mám však kdesi fotografii na můj první výlet do tehdejšího Gottwaldova. Stojím na tomhle místě jak pitomý pionýr, je mi asi deset a po boku mi nikoli Španielův TGM, ale Klement Gottwald, který stál myslím více uprostřed oné aleje, takže měl nápis Dům umění přímo za hlavou. Původně byla ona budova ovšem Památníkem Tomáše Bati a podle Gahurova návrhu to byla čistá skleněná a ocelová krychle opět sestavená z modulů 6,15 x 6,15 m, jako továrny dole, ovšem zde povýšená do ušlechtilé formy průhledného krystalu. Hlavním exponátem tam bylo letadlo Junkers, které se s Tomáše Baťou tehdy v Otrokovicích hned po startu zřítilo. To musela být rána pro Zlín, určitě pro celou republiku. No, v padesátých letech se budova přestavěla, čistá forma zmizela, přistavěly se tam po stranách takové cihlové přílepky, nastěhovala se tam filharmonie, jen horní patro zůstalo relativně původní. Teď je tam galerie a právě se tam koná Zlínský salón mladých, což je přehlídka českých a slovenských výtvarníků do třiceti let.

Tam jsem potkal básníka Pavla Petra, se kterým mě seznámil kdysi na jakési moravské pijatyce Martin Pluháček-Reiner, u kterého zprvu vydával, nyní vychází v Hostu a ve Větrných mlýnech, odkud je poslední sbírka Řeckořím. Pavel je básník z líhně velké kvočny moravské poezie Jiřího Kuběny a je to básník s nejlépe vypracovanou figurou ze všech současných českých básníků, ba i prozaiků, snad jen Michal Viewegh by se s ním mohl měřit, ale to nevím, dlouho jsme ho neviděl. Pavel mi nandal hromadu čísel revue Prostor Zlín, kde je redaktorem, a já měl při zpáteční cestě ve vlaku co číst, neboť je to revue skvěle vedená.

A ve zlínském muzeu jsem viděl třeba toto: dva pěkně vyvedené a sešité ještěry z Cesty do pravěku. Ten vpravo je ze scény, kdy se jedna diluviální reptilie vrhá na druhou a kluci na to udiveně čučí z rákosí. Brontosaurus tam, pokud si vzpomínám, hrál roli hodného strýčka, který se jen tak cachtá v bahně. No a to se mohlo natočit také diky Baťovi, který zlínské ateliéry založil, neboť podobně jako Lenin věděl, jak důležitý je film.

Také jsou tam třeba tyhle trepky, ve kterých údajně vystoupal Miroslav Zikmund na Kilimandžáro. Říkal jsem si jen, proč si na to nevzal lepší boty, přece jenom, je tam nahoře ledovec, to už rovnou mohl jít bosý. Důležité je však datum, kdy tam zapíchli čs. vlajku: 28. ledna 1948, tedy měsíc před únorovým převratem, což je důkaz, že v tom Zikmund ani Jiří Hanzelka neměli prsty. Oba si pak nechali ve Zlíně v padesátých letech postavit vily od architekta Zdeňka Plesníka (za honoráře z knih si to mohli dovolit, to zas nezáviďme). Hanzelka se po pár letech odstěhoval do Prahy, Jiří Zikmund, rodák z Plzně, ve Zlíně zůstal.  

A taky jsem se projížděl zlínskými sídlišti, z nichž každé je kapitolou z dějin urbanismu, však ve Veletržním paláci v Praze je do konce května výstava Fenomén Baťa: zlínská architektura 1910-1960. A protože bylo krásně, červené zdi rodinných domků zářily jako skořice a skoro vydávaly i takovou vůni, nebo to spíš byly akácie a jiné deodoranty, které však v mém alergickém nose po chvíli způsobí paseku, ale já jim to odpouštím.

A tak jsem zašel do dalšího muzea, v tomto případě do obuvnického, jež by mohlo být rájem fetišistů, jejímž patronem je princ z Popelky, který se zamiluje do boty, jak tvrdí psychiatr Vondráček. Tyhle boty v tomto regále nejsou asi právě těmi, jež by vzbuzovaly vilné pudy zvláštního ražení, avšak vzpomínku ve mě vyvolávaly, neboť ty zimní filcáky s přezkou jsem kdysi nosil, ba mezi gymnaziální mládeží mojí generace to byl hit, neb jsme tak jasně dávali najevo distanc od mládeže vekslácké či diskotékové. Tohle nosili mladí intoši čili somráci.

V muzeu mě provázela tato slečna, která se myslím v neděli ráno trochu nudila, tak mi věnovala přednášku a na rozdíl ode mě se mohla předmětů dotýkat, tak vzala do prstů tuto věc a řekla, že to je fidlovačka, což je slovo, které sice zná u nás každý, vždyť i naše hymna s tím nějak souvisí, ale málo kdo ví, k čemu to je. Ta slečna to ví, já už taky, ale nemusím tu psát všechno, schválně jestli to víte vy.

Bylo tam toho ještě mnohem víc, ale tohle by snad stačilo.