Fotoblog: Antika na Hané, Woodyho vtipy, inkognito doma

Tohle je pohled na část Olomouce ze zvonice kostela sv. Michala archanděla na Michalském vršku (232 m n. m.), což je na hanácké poměry slušné kopec.

Teď už se to tak moc neví, ale Olomouc měl založit sám Julius Caesar a právě na tomhle vršku měl postavit jakousi pohanskou věž, „turris Julia", jak tomu věřili vzdělanci humanisticky založení a pak se ta tradice držela mezi německým patriciátem, který, co naplat, vlastenci, v Olomouci čili Olmütz převládal až do roku 1919, kdy nad ním zvítězili Češi (Hanáci) tím, že se k Holomócu připojily okrajové čtvrtě a dědiny, kde byli naši.

Ale díky fiktivnímu „císařskému" založení mají v Olomouci Caesarovu kašnu (a pět dalších) a na radnici pizzerii Caesar a literární geolog Václav Cílek může s přáteli snít o tom, že Olomouc je jediné antické město v České republice (viz jeho text Olomouc - neviditelné město v knize Dýchat s ptáky, 2008), což bude více přáním nežli myšlenkou, podobně jako s tím zakladatelem Caesarem, pokud ovšem, když se řekne antická, nemyslí se jiným slovem katolická, což tedy arcibiskupská Olomouc byla až okázale. Faktem je, že Olomouc stála v království historicky, esteticky a duchovně hned po Praze, což bych jí pořád přál. (Praha je přitom první jaksi sama od sebe, aniž si to zaslouží.)

Na zvonici lze vylézt úplně jednoduše: když je otevřený kostel, je to po pravé straně, nikdo po vás nechce ani žádné vstupné, za chvíli jste u zvonů Michael a Zdislava, které jsou nové, neboť ty staré rozlili Němci za války na děla. Pohled ve čtvrtek 26. února dopoledne za moc nestál. Vidět bylo sotva tak na pár střech, uprostřed tyčka renesanční radnice, na které je ten legrační socialistický orloj s datem smrti Stalina, Gottwalda a dokonce Ždanova a s figurkami chemika, hutníka a házenkéře, jeho předlohou byl prý Olbram Zoubek. Vpravo masiv kostela sv. Mořice, který vypadá jak křižácká pevnost. Bylo šedivo, popelavo a jaksi nechutno. Anticky ani trochu.

K vile Primavesi mě kdysi dávno, mohlo to být tak v roce 1995, ve slavných časech nakladatelství Votobia a jejich megalomanie (vydávali sto knížek za měsíc), zavedla jedna osoba, která mi chtěla ukázat noční Olomouc. Tmu zvolila rafinovaně, neb nic nebylo vidět, což bylo lepší ani ne tak pro ni, ale pro tento bijou středoevropské secese, neboť byl zdevastovaný, okna vytlučená, netopýři na stropech, jejich trus pod nimi. Tak ji dostali zpátky restituenti, kterým se ji podařilo v rámci možností zachránit. Primavesi se jmenuje po rodině, která přišla do Olomouce ze severní Italie v 18. století a během 19. století jim patřil kdejaký cukrovar na Moravě. Její pozdní výhonek, Otto Primavesi si vzal vídeňskou herečku Eugenii Butschekovou a nezbylo mu než postavit vilu, ovšem ne ledajakou. Ve stylu vídeňské moderny ji v letech 1905-1906 postavili podle návrhů architektů Franz von Krause a Josefa Tölka, ovšem co bylo možná ještě zajímavější, Primavesiové se přátelili s takovými osobnostmi, jako byl Gustav Klimt nebo Josef Hoffmann, byli odběrateli jejich děl, jejich přátelští mecenáši, jejich čtyři děti se pak přímo zapojily do činnosti Wiener Werkastätte, což byla nejlepší designová firma své doby, abych to řekl jednoduše. Byli to přesvědčení „rakušané", republiku roku 1918 vnímali jako tragické nedorozumění a omyl, který se nevyplatí, přestěhovali se tedy do Vídně, vilu prodali roku 1923. Pak měla různé majitele, naposledy v ní za socialismu bylo zdravotní středisko, interiér zmizel. Kupodivu nikdo úplně neomlátil mozaiku nad vchodem. Navrhnul ji další moravský Vídeňan, sochař Anton Hanak (1875- 1934), ale nalepily ji tam samy děti Primavesiovy. Pěkné, ne?

Ehm, co jsem v Olomouci hledal v ten sychravý, prochladlý a zimomřivý čas? Tož já jsem tam měl v Arcidiecézním muzeu (to jméno trochu klame, je to zcela světské zařízení, ovšem v krásných prostorách nově rekonstruovaného kapitulního děkanství u dómu) takové vystoupení, víte. O Woodym Allenovi jsem tam už podruhé cosi povídal. Třeba ten vtip z Annie Hallové o tom, jak sedí dva penzisti v hotelu u oběda a jeden si stěžuje, jak hnusně tam vaří. A ten druhý s ním souhlasí a říká: A k tomu ještě dávají hrozně malé porce. Nebo ten, taky z Annie Hallové, ale z konce, jak přijde chlápek k psychiatrovi a říká, Pane doktore, můj bratr si myslí, že je slepice. Aha, tak ho přiveďte, říká doktor. No jo, ale kdo mi bude snášet vejce? A já mám nejradši tenhle, ten je z Anything Else a je lepší ho předvést: Přijde chlapík k doktorovi a říká, pane doktore, když takhle udělám rukou - a rychle zatřese rukou -, tak to hrozně bolí. Doktor se na něj podívá a řekne: Tak to nedělejte.

Z Olomouce jsem pokračoval do Prostějova, a to z jistých osobních důvodů, které vyplynou. Vlak měl jet ve 12.30. Ve 12.45 hlásili, že má výluku a že budou přistaveny autobusy před nádraží. Začalo mokře sněžit. Lidé hanáckého typu postávali před nádražím a čekali a chvěli se zimou. Byla strašná slota. Po půl hodině přišla paní průvodčí a řekla, že se stal smrťák, že kdosi vlezl pod mašinu. Konečně přijely autobusy a odvezly nás kousek za město. Stál tam vlak a hlouček policistů, hasičů, záchranka, která už neměla koho zachraňovat. Tam někde na kolejích leželo rozjeté tělo staršího muže, čekal prý na vlak, a když se blížil, vešel mu vstříc. Vlakvedoucí už nemohl nic dělat. Po další hodině jsme nasedli do vlaku a dojeli do Prostějova.    

Prostějov. Už mě s ním vlastně nespojuje nic jiného než kolonka s místem narození. Všichni, babičky, tety, strécové jsou mrtví, když tam přijedu, je to, jak když se Karel IV. vracel do vlasti a už nikoho živého tam nezastihnul, jak píše v životopise. Pořád tam na mě přitom mluví každý kámen, abych tak řekl, zasahuje mě tam okamžitá těžká nostalgie a déjà vu a asociace proustovského typu na mě skáčou jedna za druhou. Třeba toto, to je pomník na jednu krvavou událost ze 26. dubna 1917, kdy při hladových bouřích vojsko, přivolané z Olomouce, postřílelo 23 chudáků, mezi nimi ženy a děti. Já jsem u toho samozřejmě nebyl, takový stařec nejsem, ale nedaleko náměstí, které se jmenuje Padlých hrdinů, bydlela babička a já, tak čtyřletý, pětiletý, chodil kolem a z nějakých důvodů trpěl apokalyptickou představou, že až ten svalovec tím kladivem uhodí do toho kamene, bude konec světa. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad to souvisí s Babičkou, jak vypráví Barunce o Sibilině proroctví, což mi snad tehdy ta má babička četla a já z toho byl vyděšený, že ještě teď, když jsem šel kolem, bylo mi jaksi úzko. Ale chlap pořád se s tím kladivem praštit teprve chystá.  

Na onom náměstí Padlých hrdinů stojí v pravo z pohledu od ulice vedoucí od nádraží (kdysi) nádherná vila Dr. ing. Františka Kováříka, kterou si nechal navrhnout architektem Emilem Králíkem (1880- 1946), jedním z prvních moderních architektů u nás. Bratři Kováříci (vila mladšího Josefa stojí na Vojáčkově náměstí) byli osobnostmi, jaké nyní v této zemi už asi nejsou. Gründeři, čili zakladaté v nejlepším slova smyslu, technici s podnikatelským duchem, a přitom lidé kulturní se smyslem pro umění a progresivní krásu. Spolu s bratrem vlastnili v Prostějově továrnu na výrobu zemědělských strojů (na úrodné Hané dobrý byznys), kterou později fúzovali s firmou Lamberta Wichterleho (slavná Wikovka), jehož krásná vila stojí u nádraží a v níž vyrůstali Otto a Hana, pozdější akademik a sochařka. No, a tato vila je jak temný leštěný safír, působí jako sídlo kouzelníka v Říši geometrie, jak palác pro futuristu, který je snivý a zároveň miluje přímé linie. Za socialismu tam byl dům pionyrů nebo co. Po listopadu 1989 byl i zbytek mobiliáře rozkraden, myslím, že se ztratila (asi v kovoštrotu) i socha Černé madony (držela ozubené kolo a symbolizovala asi průmysl), která stála ve dvoraně nad fontánou. Ani teď nevypadá vila nejlépe, kachlice opadávají, zeď popraskaná, asi nejsou Kováříci.

Tem můj Prostějov je zajímavý také tím, že je to město, kde se před sto lety moravští Češi chtěli vytáhnout a taky se jim to podařilo. Dalo by se říct, že je šťastným příkladem česko-německého konkurenčního zápasu, pokud měl klidný charakter. V roce 1892 totiž převzala místní radnici česká tehdy už většina. A snad aby Češi ukázali, že jsou pokrokoví, nechali si navrhnout Národní dům odvážně od mladého, byť už uznáveného Jana Kotěry. A ten jim nakreslil stavbu, že z toho muselo být některým radním všelijak. Naprostá moderna, něco, co na Hané, ale ani v Praze ještě neviděli. Radní se nezačali vymlouvat, nezačali problematizovat smlovy a takové věci a ani císařpán nevzkázal, že se přiváže k rypadlu. Koncem roku 1907 byl dům hotov, na otevření se přijely podívat české celebrity té doby, Jakub Arbes, bratři Mrštíkové, Jaroslav Vrchlický... Já jsem tam viděl asi první divadelní představení svého života, mám tušení, že to byla strašně smutná pohádka o princezně Pampelišce od Jaroslava Kvapila, které nakonec vítr rozfouká stříbrné vlásky a ona umře, ale možná je to jen pozdní halucinace mé dětské mysli způsobená tou secesní pohádkou kolem.

Národní dům je to, čemu se říkalo wagneriánsky Gesamtkunstwerk, čili komplexní dílo, spojující řadu uměleckých oborů. Na výzdobě se podíleli umělci jako malíři Jan Preisler a František Kysela, sochař Stanislav Sucharda je autorem dvou pylonů Hanáka a Hanačky, kteří vypadají skoro babylonsky (vidět jsou na předchozí fotografii), a také této majolikové figury na fontáně po straně Školní ulice. Její dlouhé vlasy alegorizují proudění vody. Národní dům byl v devadesátých letech slušně rekonstruován. Zanikla ale zahradní restaurace, ve které v sedmdesátých letech sedávala bohéma a také herci z Hanáckého divadla, které, jak známo, v Prostějově začínalo. Ptal jsem se pamětníků (třeba Jána Sedala) a souhlasili, že tam chodili.

Nemůžu vynechat radnicu. Její věž stojí jak maják nebo jak nějaká gigantická hranatá bizarní pastelka. Každá procházka po městě vede pro mě k ní: dojdu tam, a buď se obrátím, nebo jdu dál, ale to už je cesta nad plán. Také projev ambicí, síly, důvěry ve vlastní schopnosti, snahy se předvést: je to mimochodem „pomník" nejvýznamnějšího českého starosty a „lidumila", jak stojí na jeho pomníku, Karla Vojáčka, který prý zemřel na následky pádu z lešení, když se byl podívat na postup prací. Postavena byla v letech 1911 až 1914, tedy po Národním domě, podle návrhu brněnského architekta Karla Huga Kepky ve stylu trochu divoké luxusní secese, což je vidět především v interiéru. Já tu byl poprvé s mámou na vítaní občanů, mám kdesi fotografii, nejsem tam vidět, jen povian. Máma se tváří slavnostně.   

Tohle je uvnitř radniční věže. Trochu orientální styl, kroucené zábradlí, rostlinné ornamenty, pozlacené štuky, vkus trochu jarmareční a poněkud východně přeplácaný, jak perníková chaloupka. Tady si radní dopřáli dle svého přece jen poněkud plebejského naturelu. Tohle by myslím Kotěra v Národním domě neschválil. Jenže po sto letech už je to zajímavé a vlastně hezké.

Tady, kde je teď jen parkoviště a několik nepříliš povedených staveb v pozadí, stávalo židovské ghetto, svého času druhé největší na Moravě, po Mikulově. Však se Prostějovu také říkálo „Hanácké jeruzalem". Židé se tu ve větším usídlovali od poloviny 15. století, kdy byli vypovězeni z královských měst a hlavně z ultrakatolické Olomouce. Tady je perštejnská vrchnost ráda přijala. Nebylo to soužití bez konfliktů, protože Židé byli zdatní obchodníci a na tom, že ruinovali ty křesťanské, něco skutečně bude. Ale udrželi se, za cenu velkých daní a dávek, musili platit ponocného, udržovat v dobrém stavu městské hradby, dláždění a tak dále. Byli jakousi dojnou krávou, sice týranou, ale užitečnou. Žilo tu několik velkých rabínů, působily tu dvě ješivy (židovské školy), roku 1859 se tu narodil Edmund Husserl, nejvýznamnější filozof, který z této země vzešel. (Když ale v devadesátých letech po něm pojmenovali náměstí před Priorem, věděl jen málokdo, o koho šlo, na čemž se asi nic nezměnilo. Nelíbilo se to ostatně ani mému vzdělanému dědovi, který byl založením poněkud antisemita, ovšem starého před-holocaustovského typu, což by žádalo bližší vysvětlení, na které tu není místo.)

No a teď je tu tohle. Ze stovky gotických a renesančních domů jich zbylo pár, tzv. Špalíček. Lidské obyvatele zdecimoval holocaust, to, co po nich zbylo, pak demolice v šedesátých, osmdesátých, a ještě na počátku devadesátých se bouralo. Když se explozí dělalo místo na strašný prior, který zavalil střed města, byl jsem myslím u toho. Byly mi asi tři roky. Poněkud mi to splývá s příjezdem ruských tanků. Ty jsem taky zažil tady.

Večer jsem se byl inkognito projít. Šel jsme k radničnímu majáku. Město bylo tiché a spořadané. A já v něm už jen host.