Když císaře Rudolfa II. postihl těžký atak melancholie či měl dost státnických povinností, které ho bavily stále méně a méně, či prostě se potřeboval ztratit, odpočinout si - k čemuž patřil masakr značného počtu zvěře v bohatých polabských lesích - jezdil sem, na svůj zámek v Brandejse nad Labem.
Královské koruně patřil od roku 1547, kdy ho Ferdinand I. zkonfiskoval Arnoštovi Krajířovi z Krajku za účast ve stavovském odboji, ale my nemusíme litovat, protože z něj Habsburkové učinili reprezentační renesanční zámek. Stavěli ho italští stavbyvedoucí, jak bylo zvykem, Matteo Borgorelli, který v Brandýse zemřel, také Paolo della Stella, který byl u stavby Belvederu, pak Hans Tirol, který byl z Aušpurku a připisuje se mu letohrádek Hvězda. Tedy to nejlepší, co se tehdy z ciziny dovezlo, abychom tu měli aspoň na poslední chvíli trochu renesance. A když renesance ve Střední Evropě, tak to jsou sgrafita, že ano. Jakmile jste měli nějaký barák, hned vám tam vyškrábali na omítku nějakou zajímavost, nejlépe mytologickou scénu nebo něco Starého zákona a takové věci. Na nádvoří brandýského zámku je mimo jiné tento slon čili elefant. Nevím to jistě - a otázka je, jestli to někdo ví - ale odhadl bych, že by to měl být elefant, co s ním Hannibal překročil Alpy. Proč zrovna Hannibal a slon? Protože Rudolf II. měl rád výstřednosti.
Tvrdil jsem to téhle skupině návštěvníků, jejichž výrazy prozrazují zaujetí. Tato skupinka turistů se v sobotu 14. března zúčastnila nenáročného jarního výletu do Polabí. Hlavní organizátor byl komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček, druhý zleva v popředí. Za ním první zleva filosof a vysokoškolský profesor Zdeněk Vašíček, třetí pak politolog a editor konzervativní revue Střední Evropa Luděk Bednář, dále Jan Macháček, ekonomický analytik a komentátor, kytarista kultovní skupiny Garáž a zcela vlevo spisovatelka a redaktorka Respektu Magdalena Platzová se svým psem Andulkou, s nímž se ještě setkáme. Taková výletnická společnost. Za nimi jsou tzv. psaníčková sgrafita.
Už po cestě nás zaujal Jan Macháček tím, jakým novinám dává v sobotu přednost. První stránka jeho oblíbeného deníku byla v každém případě lákavá. Hele, Bartošová v pomyjích, říkal Honza a ukazoval to na všechny strany cestujícím.
Když jsme přijeli do Brandejsa, šli jsme se nejdřív podívat na sobotní asijský trh. Česká republika je možná jediná země v Evropě, kde se na trhu v sobotu ráno neprodává zelenina, ovoce, ryby, místní dobroty a speciality, tedy to, co rolníci v okolí vypěstují a vyrobí, ne, v Čechách se prodává podřadný textil a boty, které se hned rozpadnou. Určitě to má nějaké ekonomické vysvětlení a má to samozřejmě příčiny historické, tedy to, že snad nikde jinde nebylo soukromé podnikání tak zdecimováno jako u nás, na což si pak už lidé zvykli a zbytek převálcovaly tzv. řetězce. A kromě toho Češi nejsou nijak podnikaví lidé, i když si to třeba myslí, naši zemědělci raději to mléko vylejou do kanálu, než aby zkusili z něj udělat třeba dobré sýry a tady je prodat - já vím, že zjednodušuju. Tak to zachraňují naši Vietnamci, kteří ale prodávají věci, které si v sobotu dopoledne na svačinu nedáte. Chtěl jsem se o tom bavit s ekonomickým expertem Janem Macháčkem, ale toho opět zaujaly jiné věci a předměty.
Scházeli jsem pak podél zámku k Labi. Po desetiletích devastace, kdy ho měli ve správě snad lesníci, se pomalu opravuje. Restituce tady nehrozí: byl zkonfiskován s koncem Habsburků v říjnu 1918. Posledním jeho majitelem byl zároveň poslední císař Karel I., který jako mladík v Brandýse sloužil u 7. pluku lotrinských střelců a jeho manželka Zita na léta zde prožitá vzpomínala jako na nejkrásnější dobu jejich relativně krátkého manželství (vzali se roku 1911, Karel zemřel roku 1922, císařovna Zita 1989...). Zajímavý byl také předposlední majitel, Ludvík Salvator, syn toskánského velkovévody Leopolda II., který se s rodinou po vypuzení garibaldiovci z Florencie (1859) usídlil právě v Brandýse (proto je na zámku „toskánská restaurace"). Tento Ludvík Salvátor byl velmi sympatická postava, uměl čtrnáct řečí, byl to učenec, filantrop a cestovatel, napsal desítky cestopisných a přírodovědeckých knih, zabýval se takovými krásnými činnostmi jako objížděním Středomoří na své jachtě a popisem flory a fauny. Julesovi Verneovi posloužil jako předloha románu Matyas Sandorf. Zemřel v Brandýse poněkud zadlužený v říjnu 1915. Zámek odkázal svému španělskému komorníkovi. Závěť byla uznána za neplatnou.
Cesta pak vedla proti proudu Labe. Byl první poněkud teplý den v Čechách. Kombinace slunce a vody ve mně okamžitě vzedme touhu se vykoupat. Zkusil jsem rukou vodu, byla úplně ledová. Litoval jsem, že jsem s sebou neměl igelitový pytel, do kterého bych sbíral pet-láhve, které pluly při břehu.
Došli jsme k soutoku Labe (to větší) s Jizerou (to menší). Severním světlem postříbřené mraky a pod nimi vodní krajina nám přišly atmosférou jaksi holandské.
Při soutoku oněch řek leží Lázně Toušeň. Po cestě jsme vedli debatu, zda mohou být lázně bez pramenů. Většina říkala, že u lázní musí být prameny nebo aspoň nějaká voda, protože by to jinak nebyly lázně, tady vana, skotské střiky, zábaly, pití z těch komických pohárků. Já jsem tvrdil, že lázně můžou být všude, jak si kdo usmyslí, a že jsou vzdušné lázně, kde se na pacienty pouští horský nebo třeba pouštní vzduch, a pak samozřejmě bahenní. A to je případ právě slatinných lázní Toušeň, kde spouštějí lázeňské hosty do kádí s bahnem, jež nabírají v okolí vesnice. U skromné kolonády (lepší autobusová stanice) byla jímka s takovým materiálem, který vypadal dočista fekálně, já jsem ho přesto nabral do ruky, bylo to to nejjemnější bahýnko, kterého jsem se pak těžko zbavoval.
V Toušni mají pěkný pomník na padlé z první světové války. Naši prvorepublikoví předkové museli řešit sémantický problém, co na takový pomník napsat. Mnoho těch mužů ani nevědělo, za koho padli, prostě narukovali a šli bojovat a padnout. Někteří padli za císaře, legionáři, ale ti mají zvláštní cedulku, za něco jiného, mnozí jen tak... Někdo z pomníku ukradl asi čtyřku. Na co se mu mohla hodit? Pátral bych v domech, které mají č. p. se čtyřkou. Shodli jsme se, že je to pomník Radúzovi, který čeká na Mahulenu.
V Toušni jsme se chtěli najíst. V restauraci Rybářská bašta stálo na dveřích, že otevírají mezi 12. a 14. hodinou, pak zase v sedm. A že máme zvonit. Byla jedna hodina, zavřeno, tedy jsme zazvonili. Otevřel nám rozespalý chlap, který řekl, že je zavřeno. Ukázal nám hospodu naproti. Přišli jsme tam, muži ve výčepu temně pili pivo. Umatlaný číšník neodpověděl na pozdrav, přesto jsme si sedli a čekali. Za chvíli přišel, ale ne s lístkem, nýbrž se sdělením, že pes sem nesmí. Onen miniaturní pes Andulka byl zalezlý pod stolem a nebylo z něj vidět ani ucho. Namítli jsme, že takový malý pes přece nemůže nikomu škodit. On řekl, že sem nesmí. Řekli jsme, že ten pes ještě nikdy v životě nezaštěkal a navíc je čistotný, na rozdíl... Chlap si trval na svém: Nesmí sem. Zkusili jsme to přes peníze: podívejte se, nás je šest, každý si dá oběd a pití, necháme tady dohromady určitě skoro tisícovku. To kvůli tomu, že tady někde je schovaný malý pinčl, přijdete v čase krize o takovou tržbu? Číšník zarputile opakoval: sem pes nesmí. Umíte nějakou jinou větu? řekl jsem. Uměl: Máte na dveřích ceduli, ne, řekl. Šli jsme. U té cedule jsem vyfotil postrach restaurací a jídelen. Zkusili jsme třetí hospodu, tam jsme uspěli. Trh přece jen funguje.
Pokračovali jsem přes obec Káraný, odkud teče voda do pražských kohoutků. Do Honzy Macháčka vstoupila slavnostní nálada. Začal vyprávět o svém pradědovi ing. Františku Menclovi, významném staviteli technických staveb, především mostů, jako třeba Jiráskova v Praze. A k jednomu menšímu jsme se blížili. Pozadu ale nezůstala ani Magdalena Platzová, jejíž praděd, Eduard Schwarzer byl také významný stavitel a rovněž mostů a vodních děl, jezů, stavidel etc. Tato pozoruhodná genetická shoda všechny, včetně jich samotných, udivila, a pak ještě vyvrcholila, když mi Majda druhý den napsala, že se stavitel Mencl se stavitelem Schwarzerem znali, cosi spolu i postavili, a Magdalenina maminka, spisovatelka Eda Kriseová, v dětství jezdila k Menclům na letní byt do Káraného. Jan Macháček se s hrdostí postavil s pradědovým mostem v pozadí.
Výlet se chýlil k závěru. V Čelákovicích jsem se snažil upoutat pozornost vyprávěním o zdejším archeologickém nálezu. Na okraji Čelákovic našli někdy v padesátých letech hromadný hrob asi z desátého století. Leželo v něm patnáct nebožtíků, kteří byli pravděpodobně zabiti rituální způsobem, tak, jak se to dělá vampýrům, upírům a reventům. Byli svázáni, někteří dekapitováni a u některých se našlo cosi jako kolík, kterým byli probodeni. Rovněž byla jejich těla zatížena kameny, aby se nemohli vrátit mezi živé. Náš výlet získal trochu hororový nádech a k nádraží jsme šli mlčky, zahloubáni do úvah. Až před tímto domem kousek od stanice, která je celá rozkopaná a jakoby zabalená do bílého papundeklu, jsme se zastavili a hleděli na něj. „Bauhaus," řekl s mírnou nadsázkou Zbyněk Petráček, čímž myslel slavnou avantgardní architektonickou školu ve výmarovském Německu. Takové domy stavěli v Tel Avivu, když je Hitler vyhnal, dodal. Kde se vzal v Čelákovicích, jsme netušili. Kdyby náhodou o tom někdo něco věděl, četl tyto črty z výletu a chtělo by se mu o čelákovické „moderně" sem něco napsat, velmi tím autora potěší.
Že by jaro...?
