Konečně jsem vysupěl do výšky sta metrů, kde končí schody, ale ještě dalších čtyřicet osm metrů pokračuje kamenná věž, na jejímž konci trčí skoro desetimetrová fiála. V Evropě je vyšší už je jenom katedrála v Ulmu (161 metrů), náš svatý Vít je drobek s 96 metry.
Kolínský dóm je černé ježaté monstrum, které slétlo z nebes a usadilo se na břehu Rýna, kde oddychuje a chystá se odstřelit jednu ze svých dvou hlavic do vesmíru. Takový dojem udělá na člověka, který vystoupí na nádraží, ujde pár kroků - a užasne. Tak jsem to viděl před deseti lety, kdy jsem byl v Kolíně poprvé, teď už jsem věděl, co mě čeká, schválně jsem si prohlídku katedrály nechal až na další den, nejdřív jsem dělal, jako že ji vlastně ani nevidím, což se mi na dlouho nepodařilo, neboť sotva jsem otevřel okno v pokoji laciného hotelu, v němž jsem se ubytoval, a otočil jsem hlavu doleva, mohl jsem se skoro dotknout.
Ty věže jsou ovšem novodobé, novogotické, ostatně jako ty pražské u svatého Víta; tak vysoko by je ve středověku asi ani nehnali, tehdy se první stavěl chór, tedy ta část, kde je oltář a takové ty pro kostel nejdůležitější věci, věže měly přijít na řadu až naposled, proto třeba katedrála ve Štrasburku má legračně věž jen jednu,ďruhhou jen do půlky Takže na kolínské věže se až do 19. století nedostalo, přestože se stavbou začalo už v roce 1248 a tehdy to měla být nejskvělejší církevní stavba Evropy (Řím byl v úpadku), vždyť Kolín byl největším a nejbohatším německým městem a dlouho jím ještě zůstal, dokud přece jen od sedmnáctého století a hlavně po třicetileté válce nezačal ztrácet na síle a jeho místo pak převzal pruský Berlín a pak ho přeskočil i Mnichov a potom i Hamburk a dnes není Kolín ani hlavním městem spolkové země, tou je (Severního Porýní - Vestfálska) blízký menší Düsseldorf, což má asi nějaké vnitroněmecké důvody, já nevím jaké, řekl bych, že jako sídlo arcibiskupa byl moc církevní a katolický a to by mimo Bavorsko Německu stačilo. Teď je přinejmenším rovným dílem turecký, aspoň tedy na předměstích a v té ulici, kde jsem bydlel, však také se v Kolíně-Ehrenfeldu staví největší mešita v Německu a její plány provázely dlouhé disputace a jedna z podmínek je, že zpěv muezzína nesmí být slyšet venku, což je myslím poněkud proti smyslu jeho činnosti, ale já taky raději slyším v Evropě zvony, a to prosím ten kolínský je největší zavěšený zvon v Evropě, a když jsem stál u něj a on najednou udělal ránu, protože bylo čtvrt, tak jsem odskočil asi metr daleko.
Když jsem tam tedy druhý den vylezl, bylo pěkné počasí a hezky vidět, ale žádné vedro jako tady. Rýn se hnědě valil a byl ho pěkný kus.
Ten železniční most se jmenuje Hohenzollernský, kdyby to někoho zajímalo, a čtyři Hohenzollerni sedí na koni, vždy dva na jedné straně, čímž hlídají kolínskou pruskost. Kolín patřil od roku 1822 Prusku stejně jako kraj kolem od Koblence až po Kleve, tedy Rheinprovinz, ale mentálně a kulturně se rád natahoval směrem na západ, k Francii a do Paříže a když ho v roce 1794 obsazovala revoluční vojska, tak je měšťané vítali zpěvem a když sem vjel Napoleon, tak se mohli zbláznit nadšením. V té době se ostatně začala vyrábět v domě č. 4711 nejznámější značka voňavky, po které se voňavky vůbec jmenují, Eau de Cologne, tedy kolínská, což Francouzi zvláště potřebovali vzhledem k svým hygienickým návykům. Ten dům tam na Glockengasse stojí, ovšem je nově postavený, jak v Kolíně skoro všechno, neboť už od května 1942 tam britská letadla házela jednu bombu za druhou, takže na konci války tam nezůstal kámen na kameni, jenom ta katedrála stála jako šupinatý ještěr, po jehož krunýři se bomby svezly a explodovaly v důstojné vzdálenosti.
Ostatně ve Francii mají původ i ty echt gotické klenby a oblouky starého kúru katedrály, neboť gotika není německý vynález, jak by si jeden vzhledem k její strašidelné romantičnosti myslel, ale přišli na ni chytří mniši-inženýři v Clunny a v Citeaux a Francouz možná byl i první architekt kolínského dómu, Mistr Gerhard, podle jehož plánů se začalo roku 1248 stavět. On už tu předtím románský chrám stál, někdy před tím však vyhořel a hlavně bylo potřeba získat důstojné místo pro uložení nejcennější kolínské relikvie, pro ostatky sv. Tří králů, které jsou uloženy ve zlatém sarkofágu v centru presbyteriu, tedy přímo před vámi. A kvůli těmto (údajně) Baltazarovým, Melicharovým a Kašparovým kostem přijíždělo do Kolína rok co rok desetitisíce poutníků, protože právě tady začínala pro poutníky ze střední Evropy nejslavnější cesta středověku, tedy svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela, tady si sbalili si pár švestek, vzali do ruky hůl na odhánění prašivých psů, připjali mušli nebo si uvázali na krk poutnický motouz, pomodlili se a vyrazili. Muselo to být pěkné a dosud to snad jde a já se na to jednou chystám, vidím to na první rok v penzi.
Rýn je hraniční řekou mezi střední a západní Evropu a zvlášť tady v Kolíně je to zřejmé, protože tam, kam došli v Evropě Římané, tam je to occidens čili civilizace, kanalizace, právní řád, mozaiky v koupelnách, víno a pšeničný chleba. Římský původ nese ostatně Kolín ve svém jméně, což v češtině zní ještě jasněji než ono Köln čili Kölli, jak tomu říkají místní. Neboť to je samozřejmě colonie, osada, kde se občané těšili plným městským právům jako Římané doma v Itálii. Za to můžou Kolíňáci děkovat císařovně Agrippině, manželce Claudia (toho populárního koktala z televizního seriálu), která se tady totiž narodila, neboť byla dcerou Germanika (znáte z TV) a asi to tu měla ráda, protože v roce 50 vymohla, že osada Oppida Uborium byla povýšena a pojmenována na její počest Colonia Claudia Ara Agrippinensis. Žilo v něm asi dvacet tisíc lidí, ulice byly postaveny do pravých úhlů, na místě, kde je teď katedrála, bylo fórum a Martův chrám a kolem plochy 96 hektarů stály dva a půl metru vysoké hradby, které jsou na některých místech patrny dosud. Ta hranatá věž ale patří ke kostelu Gross st. Martin ale až ze 12. století, takže je docela mladá, jak historicky, tak i materiálně, neboť je postavená znovu v 60. letech, po náletech z ní zůstala jen polovina.
A koho to zajímá, tak může jít do Římsko-germánského muzea (Römisch-Germanisches Museum), které tam stojí od roku 1990 a je samozřejmě skvělé, neboť Germáni jsou na muzea a takové věci (archívy, ústavy, úřady, zametání...) výborní. Tohle je detail z tzv. Dionýsovy mozaiky, která pochází z poloviny 3. století po Kristu, na niž se přišlo až v roce 1941 při hloubení protileteckého sklepu v blízkosti katedrály. Z čehož plyne, že i to bombardování k něčemu mohlo být dobré, ehm... Výjev je pijácky veselý a poněkud homoerotický, ale to v antice tak nebrali. Ostatně, když jsem se Kolínem procházel, ocitnul jsem se v uličce, kde byl jeden homosexuální sex-shop za druhým a na jedné výloze, v níž byly vstaveny různé biče, kožené kukly a trenýrky z latexu, stálo, že Wir waren, wir sind und wir bleiben die ersten Gay-Sex Shops in Deutschland. A protože to byla jistě ulice vykolíkovaná už za římských časů, bůhví, zda tam ten krám není už dva tisíce let.
Ale hlavně byl Kolín katolický: pochází odsud ostatně dvě velké a protikladné postavy německého občanského katolicismu, kancléř a zakladatel CDU Konrad Adenauer (1876-1967) a spisovatel, nositel Nobelovy ceny, Heinrich Böll (1917-1985), oba z rodin tradičně věřících, oba nějakým způsobem lidoví a konzervativní, lišící se však asi v mnoha věcech, ale snad ne v tom, že společnost bez morálky a etiky je odsouzena ke krachu a že kořeny etiky jsou křesťanské. Adenauer, který byl před nástupem nacistů v Kolíně starostou, má pěkný zimní pomník před jednou z románských bazilik (teď si nevzpomenu, jakou, je jich tam celkem dvanáct).
Heinrich Böll má náměstí hned mezi katedrálou, nádražím a muzeem Ludwig, což je asi nejexponovanější místo ve středu a oblíbili si ho pankáči, kteří vysedávají na rantlu a vypadají úplně stejně jako před deseti lety, kdy jsem je tam viděl naposled. Myslím si, že kdybych za nimi přišel s Böllem, natož s Adenauerem, tak by mně nějak kolínsky řekli Fuck you! Mimochodem, teď zrovna čtu v novém Reflexu rozhovor s Jáchymem Topolem, kde se zmiňuje o svém stipendiu od Nadace Heinricha Bölla, díky němuž napsal v roce 1994 v jeho domku v Kreuzau kousek u Kolína svůj šedévr Sestru, a ten domek se kromě toho proslavil také tím, že to bylo první místo, kam po svém vyštvání z Sovětského svazu přijel Alexander Solženicyn. A když jsem o tom včera večer, to už jsem zase v Praze, s Jáchymem mluvili, říkali jsme si, jak to všechno spolu záhadně souvisí.
V Kolíně je plno muzeí, třebas muzeum vůní nebo čokolády nebo karnevalu, ale dvě jsou povinná: Ludwig-Museum a Wallraf-Richartz-Museum. Obě nesou jména mecenášů, rodina Ludwig fantasticky zbohatla na výrobě čokolády, která jim vydělala na fantastickou sbírku klasické i poválečné moderny, mají tu jednu z nejkvalitnějších mimofrancouzských kolekcí Picassa, nejlepší ruskou avantgardu a pak hlavně nejreprezentativnější americké poválečné umění, od Jacksona Pollocka, Andy Warhola, Roy Lichtensteina po Roberta Indianu. Skutečně, kdo to má rád, musí do Kolína. To druhé muzeum je pojmenováno po dvou mecenáších a kolínských patriotech z 19. století a začíná se ranou italskou renesancí a končí impresionismem a symbolismem. Na rozdíl od Ludwigů se tu může fotografovat, tak já jsem si udělal pár obrázků.
Třeba tenhle detail u Posledního soudu od Stefana Lochnera, který v Kolíně pracoval a žil v domě hned vedle muzea a kterého s jeho ženou zahubila morová rána v roce 1451. A já se díval na ten výjev, jak chudák kdosi vylézá z hrobu a už po něm pekelná obluda s několika ksichty po strupatém těle šahá, ale anděl čerta zadržuje a naháče snad pokojně odvede do ráje. Tak bych si to pro sebe představoval taky, až přijde čas.
A taky tam je tenhle Rembradtův autoportrét z roku 1663, kdy se cítil již jako stařec, opuštěný, zlomený a zahořklý, který ale dobře ví, jaká je jeho cena a že v umění nad něj není, a tak se tento obraz interpretuje, že se v něm Rembrandt vypodobnil jako řecký malíř Zeuxis, což byl ten, který maloval hrozny tak věrně, že po nich lidé sahali, a závoj namaloval tak, že ho chtěli lidé odhrnout, a zemřel smíchy, když musel namalovat bohatou babici, která byla tak ošklivá, že to nemohl vydržet. Bůhví, jak to bylo.
A pak tam je také tenhle van Goghův most v Arles, kterých Vincent namaloval v tom horečnatém roce 1888 několik, ale tenhle je možná nejhezčí.
A nakonec ještě jednou most, ale opravdu kolínský s panoramatem staré Kolónie, toho příjemného a kultivovaného města. To už je fotografováno z našeho, tedy východního břehu, sem už se Římané raději nepouštěli, protože to nedopadalo dobře (viz rok 9 a bitvu v Teutonburském lese). Já jsem však musel, neboť jsem odtamtud, ze střední Evropy, kde leží můj barbarský Heimat.
(Ještě se však v příštím fotoblogu vrátím do Belgie a k oslavám jejího státního svátku. Budu si totiž muset o tom státě nejdřív něco přečíst.)
