To, co vidíte, je kus mé nohy, bříza a kopcovitá krajina. Já jsem lehce zadýchaný a zpocený; právě jsem vylezl na jeden z místních kopců, sedl si na kámen a hleděl pod sebe. Tohle je vlastně můj kraj, tady jsem prožil velkou část mládí, tady jsem zažíval takové ty věci s tím spojené: hormonální rozpuk, ideály a touhy, zmatky a nepokoj, stříbrný vítr ve vlasech, které jsem ještě měl.
Tam dole vlevo jsou Kraslice, je z nich vidět jen cíp, panelákové sídliště Sever, odkud se pak dál táhne údolí říčky Svatavy až k hranicím, protože tam napravo, to už je Klingenthal, první město v Sasku. Ty lesy a kopce kolem, to je kus nejzápadnějšího cípu Krušných hor, kterým pár kilometrů odsud, někde mezi Luby a Plesnou, už docházejí síly a snižují se k Chebské pánvi, což je taková divná parovina bez výrazu. Ale tady, u nás na Kraslicku, to jsou pořád ještě slušné kopce, a když jdete směrem k Přebuzu přes Špičák (991 m n. m.), jste v lůně lesů a hor tak temně majestátních, že z toho tluče srdce. Pro mě je to ze subjektivních důvodů jedno z nejhezčích míst, která lépe znám, je to můj celoživotní tajný tip a jistota, vůbec mi nevadí, že o něm ví tak málo lidí a že ve srovnání se Šumavou sem jezdí jen znalci: ano, Krušné hory, zvlášť jejich západní část, jsou hory pro znalce, jsou totiž drsné, na první pohled nejednoznačné a hned každému nepodávají ruku. Mají také trochu špatnou pověst, za což může spíš její východní část, která to odnesla z našich hor nejvíc. Ale tady to zůstalo trochu v skrytu, ty nejhorší exhalace šly mimo, rypadla sokolovského uhelného revíru měla k ohryzání přece jen menší parcelu a ta se rozkládala a pořád ještě rozkládá v únosné vzdálenosti. Kraslicko je ale svět sám pro sebe, jsou to Sudety v ostrém vydání, kraj syrový a větry ošlehaný, stále ještě opuštěný a ztracený, což není ale jen na škodu, je to strava pro melancholiky a snivce, já to tam tedy mám hrozně rád - a zároveň mě tam z toho trochu bolí duše.
ČTĚTE TAKÉ: Kung-fu v Třešti. Dopis ze Želíz. Mrtvolka v Liběchově
Protože když sestoupím dolů, do Kraslic, moje vzpomínky se mísí se vztekem a zlostí, co se tady za posledních deset patnáct let pokazilo, zmrvilo, zašantročilo, jaké šance se tu promarnily. Samozřejmě že tady lišky dávaly dobrou noc i předtím a že je to město, které dostalo svou ránu do vazu několikrát, tu nejstrašnější po válce, ale po roce 1989 tady došlo k něčemu jako ochrnutí končentin: město, místo aby se ve svobodě konečně rozvíjelo, tady degenerovalo, jeden jeho úd za druhým chřadl a odumíral, jako by ho postihla lepra. Já tady už pětadvacet let nebydlím, vypadl jsem do Prahy, tam už zůstal a stal se Pražákem, ale jezdím sem několikrát do roka za mámou, která tu žije se svým mužem Honzou v malém domku pod bývalou nemocnicí, kterou by výčet kraslických likvidací asi mohl začít, i když chápu, že právě ona asi byla nejprve na ráně a nemohla přežít, i když výsledkem je, že se s každou prkotinou musí jezdit až do Sokolova nebo do Varů nebo až do Plzně. Přitom ještě snad dva roky před jejím zánikem tam postavili nový chirurgický pavilon a přístroje a zařízení se pak kradly ještě několik let a já se vždy chodil dívat, jak postupně všechno, co se dá odnést, vyrvat, vysekat, vylomit, mizí. Tady se rodily děti, třeba se tu narodil můj bratr, já jsem tady ležel asi měsíc v roce 1984, když jsem po jednom nekonečně se protahujícím pomaturitním mejdanu spadl z dvou metrů na traverzu a šikovně si rozsekl vazy na koleni. Byl to krásný srpen 1984, četl jsem jednu knihu za druhou, skoro celého Flauberta, Salambo, Citovou výchovu a Madame Bovary jsem tam přelouskal během dvou dní, do té jsem se tam zamiloval, taky Stendhala, Kartouzu parmskou a Červený a černý, což byla výborná lektura pro mladíka, který se chystal do světa. Moji spolupacienti, staří dýchaviční dědci v modrých županech, chodili k té fontáně, která je teď zarostlá a rozdrolená, a nasávali do svých rozeklaných plic marsky a cleye a jiný humus a pak chrchlali celou noc a já snil o té Emě Bovaryové, kterou jsem si představoval jako jednu sestřičku, která mi převazovala nohu, byla cítit jakýmsi pudrem nebo čím. Ta sestřička, ne ta noha...
Dobrá, pokračuju dál. Nejslavnější hospodou mých mladých let byla tahle restaurace U jelena, která stojí v polovině kopce, který se oficiálně na mapách jmenuje Skelný vrch, ale nikdo mu neřekne jinak než Glázberk čili Glassberg. Ta hospoda byla skvělá. Člověk se k ní musel dohekat, protože ten kopec je docela strmý, ale pak byl odměněn. Tohle je její zmršená karikatura. Na té původní byly ještě zachované rysy neokázalé krušnohorské architektury, solidní omítka a pěkná okna, dřevěný krov, decentní veranda, kde se dalo sedět a nosit si pivo, které vám podávali z okýnka. Pak se tam dalo sedět dlouho buď u výčepu nebo ve vedlejším salonku, který bylo možné lehce, jen snad na slovo, pronajmout, takže maturitní večírek sokolovského gymplu jsem organizoval právě tam a pak jsem se tam začátečnicky líbal s jednou spolužačkou, do které jsem byl zamilovaný dva roky, a vy jistě pochopíte, jak člověka sere, že mu to posvátné místo takhle zkurvili. Byl tam výborný hospodský, měl za ženu paní, která byla Romka, hrozně fajn ženská, klidně se zavíralo až k ránu, oni tam snad i bydleli. Byla to jedna z těch hospod, které sice spadaly kamsi pod RaJ, ale vlastně tam ten hospodský byl sám za sebe a dělal si to i za socialismu po svém. Vařil výborný guláš, nevím, jestli z jelena, to už si nepamatuju, samozřejmostí byli výborní utopenci a matjasy, dršťková. Fungovalo to tam ještě pár let po převratu, pak to snad šlo do dražby, náš hospodský asi na to neměl, koupil to nějaký bastard z Prahy, který z toho chtěl prý udělat bordel, první, co podnikl, bylo, že z toho všechno pěkné sundal, zničil, nahodil hnusnou omítkou, okna vylámal, podlahy vytrhal a betonem zalil a pak to nechal... Takhle to stojí už asi patnáct let, zarůstá to lopuchy, beton puká, veranda se drolí a mě srdce bolí.
A jdeme dál. Hned pár metrů je totiž koupaliště, které s hospodou tvořilo komplementární jednotku. Byla to krásně položená horská plovárna s nejstudenější vodou ve střední Evropě, ale také nejčistší, protože voda do ní přitékala rovnou z potoků, které pramení v kopcích. Jenomže zdejší lid byl otužilý a před válkou byly plovárny snad v každé krušnohorské obci, protože ono germánské plemeno, ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo změkčilé. Jít se koupat na Glassberg, to znělo i za dávno už českých, a tedy mých časů v celém okrese hrdě: člověk tím dával najevo, že je drsný, sportovně založený a ví, co je to kvalita. Já jsem tam své tělo také namáčel, sestup do ledové koupele mi trval třeba deset minut, ale pak to úžasné blaho! Byly tam kabinky, malý bufet, kde prodávala pivo a párky ta paní od Jelena, posekaná tráva, brouzdaliště, do kterého nořily nožky mé děti. Koupaliště je pusté asi tak deset dvanáct let. Město prý nemělo na jeho provozování peníze, což chápu, když to tak vedlo se vším. Beton praská, do spárů se zakusuje vegetace, trávou zarůstají chodníčky, kabiny se hroutí, za pár let tu bude zase pustina. Jenom jakýsi ďolík bude houbaři nápadný, řekne si, co to tu je za past na mamuty?
A pokračujeme. Kino. Zanikly desítky kin, byl by div, kdyby se udrželo to kraslické, když to tu vzalo takový směr. Ta kina, která na menších městech přežila, existují díky lidem, kteří se za ně zasadili, a osvícené radnici. Moji Krasličtí to nechali být. Dobře, já jim do toho nemám co mluvit, jsem tam dohromady tak deset dní v roce. Bylo to moc pěkné kino a já tam chodil na všechno, skutečně na všechno: třikrát nebo čtyřikrát týdně, dokonce i na sovětské filmy, které se musely promítat, i když jsem tam přišel jenom já sám. Byl jsem samozřejmě členem filmového klubu, viděl jsem tam prvního Felliniho (Zkoušku orchestru nebo Loď pluje?, zrovna takové netypické), Bergmana (Scény z manželského života, to mi bylo šestnáct, panebože, říkal jsem si, takhle vypadá manželství?), polské a maďarské filmy, nikdy jsem už tak intenzivně film neprožíval a nezajímal se o něj, mám pocit, že tehdy asi vznikl základ toho, co tvoří moje mentální kino. Zajímalo by mě, co třeba s takovým barákem můžou dělat? Taky ho nechají zpustnout? Co tam může být? Herny? Akvárium? Hypermarket? Ano, mimochodem hypermaketů je v Kraslicích asi šest, přimo ve městě tři, všechno debilní plechové krabice. Samozřejmě že okamžitě zlikvidovaly všechny menší obchody, tím také domy, ve kterých byl v pronájmu, domy jsou pusté a prázdné, ty hypermarkety myslím už taky. V Německu už ostatně spousta věcí přijde laciněji.
A dál. Dostali jsme se už do středu města. Stojíme před ruinou asi nejhonosnější budovy starých Kraslic, před hotelem a kavárnou Praha čili Pražákem, kraslickou chloubou a pýchou, jíž se město hlásilo ke středoevropské kavárenské a hoteliérské kultuře. Však se taky hotel a café jmenoval Zum Kaiser von Österreich čili U rakouského císaře a jestě za mých let mu sem tam někdo řekl Kaizr: to jméno mu dal majitel, Theodor Kohlert v roce 1888 na počest návštěvy Františka Josefa, která však byla spíše symbolická, neboť císařpán prý při projížďce Kraslicemi spal a probudil se až ve Falknově čili Sokolově. (Nebyla to jediná návštěva císaře v Kraslicích: v březnu 1918 se tu krátce stavil Karel I., ale to nebyla slavnostní návštěva, chudák císař objížděl kraje, které byly vysáté nešťastnou válkou, a snažil se zjistit, co je tu nejvíce potřeba. Pak tu byl také Hitler, ale to jiná kapitola.)
No, hotel i kavárna přečkaly socialismus, který věci často konzervoval a z důvodů své vlastní nehybnosti s nimi nehýbal, takže si Pražák pamatuju sice ve stavu velmi omšelém, ale přesto jaksi důstojném. V kavárně byly takové ty boxy s lavicemi z plyše, jistě prožraného moly, na stěně byla zrcadla, u vchodu věšák, strop byl štukový. Kavárník měl omšelý frak a brilantinu ve vlasech, mírně páchnul, ale to k tomu patřilo. Káva byla ve skle a myslím, že tam bylo možné dostat i vajíčka ve skle. Já jsem sem zašel, když jsem chtěl udělat dojem na nějakou spolužačku. Možná tam byl i biliár, každopádně tam byla ta zrcadla, takže jste mohli nenápadně sledovat místní krásky romského původu, které tam též rády chodily a udržovaly tak úroveň města.
Kavárnu zlikvidoval barbarský pseudokapitalismus, blbost, ignorance a buranství. Samozřejmě že by mi asi na radnici vysvětlili, že za to nemohou, že je to soukromý majetek a že s tím nemohou nic dělat, protože musí ctít zákony a soukromé vlastnictví a trh je trh, jenomže tenhle trh je nanic, když věci likviduje, místo aby je posiloval. Prý to patří nějakému Pražákovi (jak jinak, Pražák je mimo Prahu synonymem sobeckého hovada, lumpa a podvodníka) a ten čeká, až to spadne. Sám to strhnout nemůže, neboť je to památkově chráněné, ale chrup času vykoná své a na zbylém pozemku bude moci postavit nějakou tržnici, velkobordel nebo benzinovou pumpu, kterých bylo jednu dobu v okolí Kraslic snad padesát, protože benzin byl výrazně lacinější než v Německu, což myslím už není, tak tam ty benzinky zůstanou trčet a dobře jim tak.
Měl bych se ale zklidnit. Já jsem přijel za mámou a jejím Honzou do Kraslic odpočívat, procházet se, dlouho spát, pak jít na houby. Se synem Kryštofem jsme dostali za úkol natřít střechu nad garáží, v níž léta stál trabant, asi nejstarší a nejzchátralejší auto na okrese. Já jsem o něm před dvěma lety napsal sloupek, tak ho tady ocituju, neboť věrný trabant se již definitivně rozpadl a odebral se do věčných lovišť.
Trpělivý trabant
Trabant, o jehož padesátinách se v těchto dnech všude psalo, je auto mého života. Vlastně nevím, jestli je to opravdu auto, určitě to totiž není automobil. Je to spíš sociální status, přihlášení se k určitému druhu masochismu a zhmotnělá asketická idea pruského státu v pokleslém provedení. Téma „trabant" svádí k různým abstraktním úvahám, čemuž bych se rád vyhnul.
Mám totiž na mysli zcela konkrétního trabanta, zaprášenou složeninu různých materiálů (včetně biologických), která dosud stojí v dovedně poskládaném kurníku, jejž pro něj vytvořili moji rodiče. Nikdy jsem ho neřídil (viz sloupek o nevlastnění řidičského průkazu), pouze často roztlačoval, několikrát přenášel a mnohokrát byl u toho, když v půli cesty začal chrchlat, pak párkrát poskočil a zastavil se... Můj otčím zůstal vždy klidný, vstal, zabořil ruce mezi několik zčernalých trubek, cosi jako by utahoval nebo povoloval, pak si otřel zamazané ruce do kalhot, vykouřil cigaretu, otočil klíčem - a ono to zase jelo. Náš trabant byl typu kombi, což znamenalo, že se v něm mohla převážet polena, cihly nebo ovce. Na střechu se také daly naložit lodě. Kupodivu se zátěží se mu jelo lépe, asi proto, že prorážel snadněji vzduch, nebo čím to bylo.
Pro rodiče byl náš trabant myslím něčím tak přirozeným jako třeba kamna nebo rozvrzaná vrata, později pak revma v koleně. Nikdy se o něm nevyjadřovali sentimentálně, žádný trabantí kult se u nás doma nepěstoval, nikoho nenapadlo ho zdobit, věšet nad „palubní desku" nějaká cingrlátka nebo polepovat ho náplastmi, jak to dělávali východní Němci. Naši si ho pořídili snad ještě před ruskou okupací, takže to nebylo v pravém slova smyslu auto normalizační: spíš původně mohlo být i projevem jistého životního optimismu. A určitě se pak stalo vyjádřením životního realismu.
Řekl bych, že jeho základním projevem byla postupná sebedestrukce, nikdy však úplně dokonaná. Bylo zajímavé sledovat, jak stárne, chřadne, ovšem nikdy se nezlomí zcela. Upadly mu dveře, ale ty se daly lanem přivázat, zrezivěla podlaha, ale díra se dala něčím ucpat, neustále se něco kazilo, ale nikdy ne natolik, aby se to nedalo nějak provizorně utáhnout. Bylo v něm cosi nezdolného, přežil ostatně i pád východoněmeckého režimu, vlastně se od něj svou houževnatostí distancoval.
Naposledy jsem ho viděl před několika dny, když jsem byl doma na návštěvě. Stál v kůlně, nalezly do něj kočky a hnízdo si v něm udělali vrabci. Starý věrný krám trpělivě čeká na jaro.
(viz TÝDEN.CZ 15. 11. 2007)
Ale představte si, koho jsem v těch Kraslicích v neděli dopoledne potkal. Zašel jsem se projít na nádraží a vidím, že tam mezi kolejemi postává hlouček, z něhož trčí tyč od mikrofonu, a někdo tam má kameru a já poznávám režiséra Romana Vávru a najednou vidím, že tam stojí Arnošt Lustig... Tak na ně zírám, kde se tady berou, a oni mě uvidí a taky trochu zírají a Arnošt Lustig říká, kde se tedy bereš, bejku?, protože tak on říká všem, a já říkám: já jsem tady, prosím, na prázdninách, tady bydlí moje máma, víte, a oni aha, tak nám něco řekni o Kraslicích, tak jsem začal přednášet hodně zeširoka, začal jsem původně slovanskou osadou Krásný les, z čehož údajně vzniklo jméno Graslitz, a pak jak to tu osadili ve 12. století cisterciáci z kláštera ve Waldsassenu - ti mniši byli cosi jako devolopeři nebo prospektoři - kousek za hranicemi v Bavorsku a pak že Kraslice v roce 1370 získaly městská práva od Karla IV. a potom že tu byly za Šliků doly, neboť jsme přece v Rudohoří (Erzgebirge), ale už v 16. století bylo stříbro a měď vytěženy a pak to tu upadalo a v 17. století to tady koupili Nosticové, po kterých zůstal v Sokolově, v Jindřichovicíh a u Šindelové zámek, a pak se tu vyrábělo kdeco, slavné jsou trumpety z Amati, ale to taky už je jen matný stín slávy, jo a taky se tu narodil Julius Meinl, zakladatel rodu, kterému patří samoobsluhy po celé Evropě, ale teď to v Kraslicích vypadá, že tu chcípl pes, víte, ale jinak je to tady hezké, že? A co tady děláte vy, smím-li se zeptat?
Já jsem tady utíkal z transportu, řek Arnošt Lustig, tady Američani bombardovali nádraží, nás sem vezli v dobytčácích z Mauselwitzu, to byla pobočka Buchenwaldu, a my jsme využili toho zmatku a zdrhli, a ten drobný pan vedle něho přitakal, neboť to byl Jiří Justic, který utíkal s ním. A já se plácnul do čela, no jo, vždyť já jsem to už někde slyšel... A zastyděl jsem se, že o tom nevím víc. Takže Démanty noci mají počátek tady! řekl jsem užasle a Lustig řekl jo, kus je toho licence, nebyli jsme dva, ale čtyři a některé scény jsem tam přidal, ale ti dědci, jak nás chytili, ti byli skuteční. A tak jsem poslouchal Arnošta Lustiga a říkal si, že to by se také mělo o Kraslicích vědět, že tady, na trati mezi Klingenthalem a Kraslicemi, se zrodila jedna velká novela, jíž předcházel strašný zápas, který se naštěstí přiklonil na stranu života.
Kraslickému nádraží bych se měl také věnovat, že ano. Každé ráno v sedm nula jedna jsem odsud odjížděl na gymnázium do Sokolova, trať znám nazpaměť: Kraslice Dolní nádraží - Rotava - Oloví - Hřebeny - Luh nad Svatavou - Svatava - Sokolov. Jeden tunel, několik mostů, pořád to jede podél Svatavy, říčky, jejíž jméno tu zbylo po těch Slovanech, protože i Němci jí říkají Zwota tedy Svatá. Za těch let ovšem trať končila v Kraslicích, i když od roku 1884 vedly koleje do Saska, tedy do Klingenthalu, pak do Plavna (Plauen), Cvikova (Zwickau) až třeba do Berlína. A mám-li o nějaké věci v Kraslicích napsat, že se povedla, což chci udělat, pak je to tohle: od roku 2000 provozuje tuhle trasu firma Viamont a dělá to myslím skvěle a je to příklad - a teď to myslím vážně, i když to zní jako fráze - příhraniční spolupráce nebo regionalismu nebo tak. Trať je napojena na německou síť společnosti Vogtlandbahn GmbH. čili Fojtské dráhy (Fojtsko je kraj, který je právě mezi Saskem a Bavorskem), jezdí tu krásné německé vlaky, na hranicích se vymění jen personál a člověk si koupí za stovku lístek a může celý den jezdit po velkém kusu Německa, dojet až třeba do Saské Kamenice čili Chemnitz nebo na druhou stranu do Bavorska, do Hofu nebo kam chcete a zase se v klidu vrátit, protože to jezdí skoro každou hodinu. Zkuste to, já to dělám každé prázdniny, teď jsem zatím neměl čas, ale pojedu zase, vážně je to skvělý výlet.
Už bych se skoro chystal k další lamentaci nad bídným stavem téhle bývalé nádražní hospody, kterou pamatuju jako slušně zaplivanou čtyřku, která však účelu posloužila, a když přijel nějaký můj kamarád, často jsme to zalomili rovnou tady, takže z Kraslic toho příliš neměl. Zavřeno už tady může být tak deset let a barák, který je vzorovou ukázkou pěkné c. a k. drážní architektury, se měnil v ruinu. Ale když jsem šel kolem, k mému údivu byly otevřeny dveře, tak jsem tam vlezl a obě místnosti jsou plné různých drážních instrumentů a zařízení a po stěnách jsou informační tabule a takové věci, protože ono se tady připravuje vlakové muzeum! Z toho jsem byl nadšený a dal se do řeči s panem Karlem Marečkem, který je předsedou drážního spolku a dává to tady do kupy. A on říkal, že by to tady mohli do konce roku otevřít a že to bude atrakce, protože v Kraslicích vlastně žádné muzeum není, a přitom by mohlo být, aspoň tedy hudebních nástrojů, tak zatím bude tohle. A až se opraví fasáda, tak to bude chlouba města a člověk se nebude stydět, když sem někdo přijede, třeba z německé strany, kde to přece jen vypadá jinak, řekl jsem já, ale pan Mareček mě upozornil, že v Klingenthalu se chystá zbouraní tamního nádraží, neboť tam chtějí postavit obchoďák. Já se podivil, protože to nádraží znám a je krásné, zakroutil hlavou a řekl, že pitomci jsou všude. Ale aspoň, že v Kraslicích se něco podařilo.
A taky napíšu o kraslickém katolickém kostele Božího těla, který je krásný a stojí za prohlídku, když je otevřený, což je pro jistotu jen o mších (v neděli v 9.30), protože víme proč. Není to kostel nijak starý, postavili ho roku 1896 na místě gotického hornického chrámu, kterému se už bortily krovy. Ale je nádherným příkladem novorománského stylu, trochu, především interiér, má připomínat dóm v Sieně, schválně se podívejte.
Když jsem v neděli v Kraslicích, vždy tam jdu na mši, lidí tam chodí pár, ale zdá se mi, že tam farnost žije. Hlavně tam však chodím kvůli kraslickému faráři, panu Peteru Fořtovi, osobně ho neznám, ale velmi rád ho poslouchám, je to takový řízný chlap, který si nebere servítky a rád prokládá kázání historkami z církevních dějin, třeba touhle, která je i moje oblíbená a je o tom, jak Ignác z Loyoly jde po městě, nejspíš po Miláně, a vidí, jak jede drahocený kočár a v něm sedí Karel Boromejský. A Ignác mu říká, tedy Karle, ty se vozíš v takové nádheře, jak se to shoduje s Kristovým příkazem pokory. A na to mu Karel pokyne, ať si k němu sedne do kočáru. Ignác se tedy posadí a vtom vyskočí a zakřičí bolestí. On totiž ten Karel seděl na čalounění, které bylo ze druhé strany pobité hřebíky... Vidíš, vidíš, Ignáci, ne všechno je tak, jak se na první pohled může jevit.
A tím bych snad s Kraslicemi zatím skončil. Pokud to bude někoho zajímat, tak se k nim ještě vrátím. Vlastně ani to zajímat nikoho nemusí. Stejně se tam vrátím.
Foto: Jiří Peňás
