S Kafkou za Joycem. Šum v Dublinu. Irští kosi

FOTOBLOG 20. Jenom málokdo nezkusí zatahat za tkaničku na tomto elegantním střevíci, do něhož je obuta noha v černé punčoše, jejíž odstín je na rozdíl od nablýskané granitové lakýrky trochu matný, neboť co čekat od ponožky, byť na kotníku nejtřpytivějšího ducha své doby?

Tak daleko jde hyperrealismus sochy Oscara Wilda v parku na Merrion Square kousek od jeho rodného domu v georgiánské (k tomu se ještě dostanu) části Dublinu.

Tento díl fotoblogu píšu v domě našeho velvyslance v Irské republice, mého dávného kamaráda, diplomata, básníka a překladatele Tomáše Kafky. Tomáš odjel právě do úřadu a já sedím v jeho pracovně, ze zahrady je slyšet sekačka a když utichne, pak irští kosi a kavky. Je krásně a zářivě smaragdově, což neznamená, že nebude za chvíli pršet, jak po třech dnech v Irsku už vím. Jižní předměstí Dublinu Foxrock, kde se rezidence nalézá, je utopené v hýřivé zeleni a stromy zde dosahují pralesních výšek. Před domy, které mají své jména a jmenují se třeba Woodland, Killmoade nebo Clermont Pine, jsou dokonce palmy, které bych tu nečekal, ale je to tím, že díky Golfskému proudu tu mrzne jen výjimečně, tak proč by je tu neměli? Kdybych vyšel z domu a stoupl si na správné místo, viděl bych v dálce Dublinský záliv. Moře je tu však zatím studené, zato jsou v něm tuleni.

K mému velkému překvapení se právě jeden vyvaloval na malém přístavišti v Dalkey, kde čekal, že mu přinesu rybu. Byl to zvláštní pohled takhle v podvečer: jeho velké oči na nás zíraly z tmavnoucí vody, válcovité tělo bylo jen tušit pod hladinou a občas jeho černý rypák zafrkal a znělo to, jako když to udělá kůň. Možná ho sem chodí krmit Bono nebo The Edge nebo Van Morrison nebo taky Enya, kteří v Dalkey prý všichni bydlí, neboť je to takové zdejší Beverly Hills, naše Jevany. Mně se tu také docela líbilo, i když jsme je tu nepotkali, v místní hospodě jsem si dal prvního irského guinnesse, který mi připadal stejný, jako když si ho jednou začas dáte v Praze.

Nedaleko od Dalkey, v Sandycove, na pobřeží směrem k Dublinu, tedy na sever, se nachází jedna z atrakcí spojených s mužem, který by měl, pokud jde o vztah k svému městu a jeho k němu analogii s Franzem Kafkou u nás. Dokonce jsou vrstevníci, Kafka (nar. 1883), je jen o rok mladší a těch podobností by mohlo být více, v každém případě je souměřitelný jejich význam ve světové literatuře, jejich vliv i jejich náročnost, která způsobila, že skoro každý je jaksi trochu „zná", ale jen málokdo je skutečně důkladněji četl, což platí (i v mém případě) ještě daleko víc pro Jamese Joyce, jehož Odyssea čtu s velkými přestávkami už dvacet pět let a málokdy víc než pár stránek, natož Plačky na Finneganem, které možná nepřečetl celé vůbec nikdo na celém světě (část z nich se heroicky pokusil přeložit Zdeněk Urbánek; a vůbec můžeme být pyšní, že čeština byla po němčině a francouzštině třetí jazyk, od kterého byl Odysseus -Ulysses přeložený, už v roce 1930). Když jsem se balil, tak jsme velmi váhal, zda si Odyssea vezmu do batohu a pak někde v báru u černého piva ho konečně  přelousknu. Ale pak jsem ho rozumně nechal doma a vzal si aspoň jeho Dubliňany, což jsou povídky zcela realistické ražby, takové irské Povídky malostranské, což samozřejmě přeháním (Neruda je „zábavnější".)

Ale k té věži, před kterou stojí velvyslanec Tomáš Kafka. Tyto, téměř identické věžovité pobřežní pevnosti se jmenují Martello Tower (podle podobné v Itálii, která sloužila jako vzor) a jsou rozesety po celém pobřeží někdejšího britského impéria, které měly chránit před očekávanou Napoleonovu invazí. Ale asi jedině tato je významná literárně a to z toho důvodu, že tady začíná první kapitola Odyssea. Tady z té věže sestupuje k útesům Buck Mulligan (Aloys Skoumal ho překládá jako Tur) a mydlí si štětku a pak si začíná břitvou holit tvář, přičemž paroduje katolickou latinskou mši a už to jede...

Sám Joyce tu v té věži skutečně byl, dokonce tu trávil v srpnu 1904 kus prázdnin, jenže pobyt s přáteli se nějak zvrtnul a jeden z nich začal jedné noci dokonce střílet, protože se mu v noci ve snu zjevil černý panter, jenž je v gnostické symbolice Kristus, o čemž je v textu také zašifrovaná zmínka. Brzy poté se Joyce odstěhoval z Dublinu do Evropy (Paříž, Curych, Terst, Pula) a vzal sebou Noru Barnacklovou, prostou pokojskou, se kterou se pár měsíců předtím seznámil a už se od ní nikdy neodloučil. A seznámili se právě 16. června, což je den, ve kterém se celé to bludné putování Dublinem v jeho obludném a fascinujícím románu odehrává. A 16. června je právě zítra (píšu to 15.) a tzv. Bloomsday je tu, soudě dle letáčků a reklam, cosi jako malým státním svátkem, tedy aspoň v Dublinu, kde se, především před putykami, slaví přehráváním scén z putování románových hrdinů, Štěpána Dedaluse a Leopolda Blooma, novodobého Odyssea a jeho syna Telemacha. Což přeci jenom v Praze s Kafkou neděláme, i když si dovedu představit, že by se každý rok, v den Kafkových narozenin (3. července), mohl uspořádat průvod ze Starého města přes Újezd a pak Holečkovou ulicí na Strahov, kde by nebohého Josefa K. dva soudní zřízenci zařízli - „jak psa". Byla by to přitažlivá turistická atrakce.

Joyceova socha byla taky jedna z prvních, které jsem v Dublinu hledal. Postává v pozici poněkud chaplinovské na rohu O´Connell Street a Earl Street, což je něco jako třeba Můstek nebo Zlatý kříž v Praze. Na podstavec usedají chodci a zrovna tam seděl jeden muž, který mi ve svém černém omšelém obleku a s tváří poznamenanou irskou zálibou v černém pivu i lecčems tvrdším připadal velmi joyceovský. 

S Kafkou má Joyce poněkud podobný vztah k svému rodnému městu. Bez něj jsou nepředstavitelní a velká část jejich díla je umístěna právě do Prahy (i když až na výjimky - Popis jednoho zápasu - o ní Kafka nemluví) či do Dublinu - naopak podle Joyce existují mapy s místy, kde se Dubliňané nebo Odyseeus) odehrává. Ale vztah obou k těm městům je provázen citem, kterému Němci říkají Hassliebe - nenávistná láska. Oba z nich chtěli zmizet, oběma se to podařilo, i když Kafkovi nakonec jen nakrátko, neboť dřív než se stačil zabydlet v Berlíně - a potom třeba v Palestině, o čemž prý uvažoval, přišla smrt. Joyce odešel už v roce 1902 nejdřív do Paříže, pak se sice několikrát vrátil, ale jen aby opět odsud odjel a po roce 1912 se tu už nikdy neukázal. Výraz na té jinak pěkné soše je proto trochu zavádějící, takový Joyce, s hůlkou, mžourající zpoza silných skel a nahrbený, nikdy v Dublinu nebyl. Dublin ho „znal" jako chlapce, jako mladého muže a studenta na katolické koleji, jako „umělce v jinošských letech", který na konci své prozaické prvotiny ještě A Portrait Of The Artist As A Young Man zdraví svět optimistickým zvoláním: „Staniž se! Buď zdráv, živote! Pomilionté jdu prožít skutečnost a v duševní kovárně ukout nestvořené svědomí svého národa". Z citátu je patrné, že jsem do batohu vzal i Portrét umělce v mladých letech...     

Nedaleko odsud je také Joyceovo muzeum. Musíte dojít až na konec O´Connoll Street (takového Václaváku), pak zatočit doprava a potom doleva do North Great George´s Street, kde je James Joyce Centre, kam jsem však přišel těsně před zavírací hodinou, jež je pátá. Stačil jsem si proto jen vyfotografovat jeho posmrtnou masku.

Tu mu sejmuli 13. ledna 1941 v nemocnici v Curychu, kam se uchýlil v prosinci 1940 z obsazené Francie. Joyce zemřel na operačním sále při neúspěšné operaci perforovaného žaludečného vředu. Jeho milovaná družka Nora, která prý nepřečetla z jeho díla jedinou řádku, prý prohlásila, že se měl raději držet zpěvu, ve kterém Joyce, jinak výborný kytarista a vůbec skvělý hudebník (jeho jediná básnická sbírka se jmenuje Komorní hudba), vynikal.

Ono muzeum stojí za odskok od hlavních tras také proto, že se podíváte dovnitř georgiánských domů, které mě v Dublinu zaujaly jako první.

Vlastně ani ne tak ty domy, které připomínají pruská kasárna nebo dělnické kolonie na severu, jako jejich krásné dveře, které tyto řady cihlových domů s plochými střechami a bateriemi komínů povyšují kamsi úplně jinam a činí z nich naopak patricijská sídla, což ve skutečnosti jsou. Já vím, že je to celobritský fenomén, ale v Dublinu je mimořádně vyvedený, neboť ony dveře jsou natřeny krásnými „popartovými" barvami, takže bych toto město, jež se jazykem Keltů jmenuje Černý močál (jak známo: Baile Átha Cliath), nazval Městem barevných dveří.

I letmé dějiny Dublinu nás poučí, že v 18. století procházelo město stavebním boomem, který financovala protestantská anglická i irská šlechta, která měla touhu učinit z Dublinu druhé, nebo aspoň třetí, město království - sami Irové, od šlechty dolů katolíci, z toho zase tak moc neměli. A protože v osmnáctém století vládli v Británii samí Jiří - Jiří první a druhý a třetí a čtvrtý (pak byl ještě pátý a šestý, ale ti až ve dvacátém století), říká se této architektuře georgiánská a patřila by asi do klasicismu, ale zcela zvláštního, jak už to na ostrovech bývá. 

Na první pohled působí ony ulice monotónně či uniformně, jako takové dlouhé tovární haly či zdi z éry pár let po první průmyslové revoluci. Ale jen na první pohled. Právě kontrast mezi monotónní fasádou s jednoduchými, ale elegantními okny a oněmi portály se světlíkem, architrávem, zárubněmi a samotnými barevně natřenými ušlechtilými dveřmi, které korunuje zlacené klepadlo, tvoří důvod, proč těmi ulicemi jdete a máte chuť se usmívat.

Já jsem tím byl fascinován a chodil ode dveří ke dveřím a fotil je a hledal nejlepší kombinaci barev.

A vsadím se, že tím musel být nadšen i David Vávra, který byl u Tomáše Kafky pár týdnů přede mnou a chodil Dublinem a tím svým šeplavým způsobem si šeptal: Šumný dablin, šumný dablin.

Nejlepší georgiánské ulice jsou v jihovýchodní části Dublinu, zvláště v okolí Merrion Square, uprostřed něhož je park a kolem něho jeden georgiánský činžák vedle druhého, ovšem na každém druhém nebo řekněme pátém je cedulka, který z velkých Dubliňanů tu bydlel, takže třeba Daniel O´Connell, což by takový irský „otec národa" a vedle William Butler Yeats, což zase byl takový jejich pěvec národa (dostal Nobelovu cenu za literaturu) nebo George William Russel, což byl zase takový malíř národa. A na rohu s Clare Street, která vede do centra, stojí dům, kde prožil prvních pět let svého bouřlivého, oslňujícího a na konec tragického života Oscar Wilde.

Tomáš Kafka druhý den po návštěvě sochy složil příležitostnou báseň: „Po Dublinu pajdá duch Oskara Wilda / chudák Oscar nemá páru / duch ho propil v Tempel baru." Temple Bar je ulice v centrálním Dublinu, která je plná hospod, cosi jako v Ostravě hospodská ulice Stodolní, přičemž bych se vsadil, že ti chachaři, kteří se přičinili za její zvyk, to byli nejdříve omrknout v Dublinu. Ovšem originál je originál.

Mě nejvíc zaujalo velké množství ženských part, které se vyznačovaly až keltskou divokostí - a to jsme se tam v sobotu nezdrželi zase tak dlouho. Po půlnoci se prý nejedna z těchto příštích dobrých katolických matek válí po zemi či vrávorá na plochých galských chodidlech narvaných do často závratně vratkých štechlí nebo jak se těm lodičkám u nás říká.    

Teď je čas k té botě přidat tělo: myslím, že je to úžasný pomník. Wilde leží na velkém kameni v poloze poněkud necudné, ale zároveň jaksi odevzdané a bezbranné, v ruce třímá kvítek chrpy (bohužel si nemohu si vzpomenout, zda to má nějaký význam, a vlastně ani nevím jistě, je-li to chrpa) a výraz jeho vznešené a také nesmírně smyslné tváře je... okouzlujícím způsobem ironický a přitom něžný a jaksi plný zapírané bolesti.

Všechno to zlé, co mu přinesl závěr života, mu koneckonců způsobili Angličani. V Irsku prožil hezčí, bezstarostnou část života, jeho rodiče byli inspirující osobnosti, otec Sir William Wilde byl slavný oční lékař a kromě toho excentrik zabývající se archeologií, okultismem a svobodným zednářstvím, matka Lady Jane pod jménem Speranza psala romantické básně a účastnila se irského vlasteneckého hnutí. V Dublinu studoval mladý Oscar na Trinity College filologii a toto město bylo také u jeho prvních literárních úspěchů. Zničila ho Anglie. Ale dala mu také slávu, jak to vlastně bylo (skoro) s každým velkým Irem. Já mám moc rád jeho aforismy, z hlavy znám třeba tenhle: Cynik zná cenu každé věci, ale nezná žádnou hodnotu. Nebo: Starci všemu věří. Muži o ovšem pochybují. A mladí všechno vědí. A pak asi ten nejlepší, i když nejtajemnější: Láska se nepodobá ničemu jinému, jenom sobě samé.

Ale zatím to vypadá, jako bych v Dublinu ani nebyl nebo chodil jen po sochách. Ale to není pravda, za ty tři dny, co tu jsem, jsem se snažil ho prochodit křížem krážem, od shora dolů a zase naopak, dokonce jsem došel až na jeho samotný konec, kde končí i doky a řeka Liffey se vlévá do moře. Kousek odsud se staví most Samuela Becketta, což je další dublinský rodák, student na zdejší Trinity College a uprchlík, který dvě třetiny života prožil v Paříži. A ještě další most je plánovaný a ten se má jmenovat, představte si, most U2. A proč koneckonců ne?

A chodil jsem třeba po O´Connell Street, kde jsem opět hleděl a fotil ty pomníky, protože z nich si můžete udělat jakýsi rychlokurs z historie, takže třeba tento Daniel O´Connel (1775 - 1847) byl první moderním irským politickým vůdcem, který v roce 1929 vymohl jistou emancipaci většinovým irským katolíkům, dokonce už mohli být i voleni do irského shromáždění a vlastnit víc půdy než jen na obživu a více koňů, což předtím mohli jen protestanti. Irské dějiny, jak známo, jsou tragické a bolestné a ještě nedávno přinášely děje, které mají kořeny v šestnáctém století, krvavé květy.  

Třeba tady - kde se teď vzpíná gigantická jehla (The Spire of Dublin), která se oficiálně jmenuje Monument of Light, a jakoby čeká na nebeského obřího trpaslíka, který si na ní napíchne zadnici - tak tady na tom místě stál čtyřicetimetrový sloup, na jehož vrcholu stál admirál Horatio Nelson, kterého 3. května 1966 odpravila nálož dynamitu, který do sloupu navrtali teroristé z IRA. Angličané sice už ve svobodné Irské republice dávno nevládli, ale připomínky jejich panství vzbuzovaly vášně. Navíc Nelson stál provokativně před poštou, kde bylo o velikonocích 1916 vyhlášeno povstání, které bylo špatně organizováno, takže ho Angličané bez větších potíží, ale s o to větší brutalitou potlačili, což opět vedlo k dalšímu kolu násilí, které ještě po celé dvacáté století nemělo jako by konce, byť jeho domovem byla „jen" severní část ostrova, Ulster. Ta stříbrná obrovská špice měří sto dvacet metrů, což nemá žádný dům v Dublinu ani z jedné čtvrtiny, neboť Dublin je sympaticky bez mrakodrapů. A teď si uvědomuju, nesouvisí-li ta jehla nějak s dalším slavným spisovatelem zda narozeným, totiž s Jonathanem Swiftem, protože lze si představit, že něco takového by mohli narafičit Liliputé na nějaké obry, kteří by chtěli na Irsko šlápnout. Takový obří připínáček.

Ale konečně bych se měl dostat k tomu, jak se mi Dublin po těch třech dnech jeví, což může připadat tomu, kdo jej zná, jako drzost. Takže mě se moc líbí. Je to město, které mi připadá, že je vyrovnané samo sebou. Nejsou tu žádné velké dominanty nebo horizonty, nemá žádné Hradčany, i když svůj hrad má, ale není to nic omračujícího, taková tlustá šachová věž a kolem ní několik paláců, kde sídlili angličtí místodržící, takže to ani nebudu popisovat, lze to najít v literatuře a e-slovnících. Teď tam sídlí paní prezidentky, protože v Irsku mají správně za hlavy státu ženy a jmenují se Mary. Do roku 1997 to byla Mary Robinson, ta současná se jmenuje Mary McAleese a Tomáš Kafka říkal, že když jí předával pověřovací listiny, byla moc příjemná.

Nedaleko od hradu je největší dublinský kostel, Christ Church Cathedral, který je protestantský, což je důsledek nadvlády Angličanů, ale Irové to už tak rozumně nechali. Stojí na místě, kde ji nechal postavit první křesťanský král irských Vikingů Sitric Hedvábný vous, neboť na tomto místě stálo jakési vikingské hradiště, když sem tito Norové přijeli a co mohli, vypálili a komu mohli, tomu usekli hlavu a údy. Když se pak trochu uklidnili, přijali křesťanství a postavili kostel. Pak ho zase ve 12. století vyplenili Normané a za odměnu je tu pohřben jejich šéf Richard de Clare řečený Strongbow, který ale předtím nechal postavit kostel nový. A tak dále. Poslední přestavba je ze 70. let 19.století, takže to není historicky nic zvláštního, i když chce působit starobyle. Kameny jsou ale krásně šedé a proti ostře modrému slunci působí jaksi dojmem dětské stavebnice.

A pak taky jsou v Dublinu mosty přes řeku Liffey a plno barů, putyk a obyčejných náleven, ale většina z nich má pěkné vývěsní štíty a hezké vchody a docela pěkné servírky, které jsou často Polky nebo Češky. A také tam stále jezdí ulicemi dvoupatrové autobusy doubledeckery, které však nejsou červené jako v Londýně, ale spíš žluté, modré a nejvíc zelené. Ale dále bych řekl, že Irové jsou silný a temperamentní národ, jejich muži mi připadají skoro všichni jako hráči rugby a ženy zase že by mohly zastávat těžké zemědělské práce, což neznamená, že nejsou některé hezké.

Očekával jsme více lidí zrzavých a pihovatých, ale jsou tu. V osobním styku - párkrát jsme se ptal na cestu - jsou velmi ochotní a vypadá to, jako by jim vůbec nevadila moje legrační angličtina, vždyť to taky není původně jejich jazyk. Nápisy tu jsou dvoujazyčné, přitom gaelštinou se prý mluví jen v jedné vesnici kdesi v horách. Prý je tu hospodářská krize, ale ta se zatím nepozná na ulicích, které jsou velmi živé a plné věcí, na které já ještě pořád hledím, že u nás nejsou. Prý dosti výrazně vyhraje v referendu Lisabonská smlouva, ale je nutné dát Irům záruky, na čemž pracuje také náš velvyslanec Tomáš Kafka. A ten už před hodinou přijel zase z úřadu, takže já končím. Za tu dobu, co jsme to psal, se asi čtyřikrát otočilo počasí, teď svítí slunce a na zahradě zpívají irští drozdi.  

Budu pokračovat irským cestopisem. Zítra vyrážím.