Tajuplný Ostrov. <span>Vana na Slapech.</span> Vize koně

Ostrov sv. Kiliána za Davlí vidíte, jedete-li směrem na Slapy a podíváte se na levou stranu, kde teče Vltava. Mě už léta lákalo vypravit se na něj, neboť pro suchozemskou krysu má ostrov vždy svou přitažlivost a tento je navíc tajemný, neobydlený a běžnými prostředky nedostupný. Dlouho jsem expedici odkládal, až nyní jsem cítil, že přišla pravá chvíle.



Však ještě než vás seznámím s průběhem a výsledky výpravy, podíváme se trochu po kraji vltavském, i když to tam spousta lidí zná, neboť na Slapech byl přece každý Pražák, a když já jsem jím ještě nebyl, tak pro mě Slapy byly synonymem čehosi velmi pražského, něčeho skoro nóbl, asi jako tuzex nebo Juldafulda nebo televizní koncert Karla Gotta ("tohle je léto, jak má být, všude nával, správný žár - a chladné nápoje, dum dum dum, to všechno léto je"). Slapy, to byl maloburžoazní ráj v Husákově výběhu: lid skoro nikam nesměl, ale tady měl moře, pohodu, pivo, buřty, spálená záda, krém Nubiana, podpultový Mladý svět, podívejte se na tu fotografii, ten člověk čte pořád Mladý svět...



I když jsem tu letní dobu zažil úplně jinde - na Plumlovské přehradě u Prostějova - tak vstoupím-li do těchto zón, padne na mě vždycky těžká nostalgie, ne po těch časech, ale po něčem osobním, po navždy ztraceném dětství, po banalitě mizejícího léta, po hrůze z vos, po sladké červené limonádě ve voskovaných kelímcích, po páchnoucích odpadcích (ty jsou pořád stejné), ženách v nemožných plavkách a takových důležitých věcech života.

Ale k vodě jsem došel až odpoledne, nejdřív jsem dojel do skutečných Slapů, do vesnice, jejíž jméno vešlo do povědomí až kvůli té přehradě, která zničila Svatojánské proudy, které začínaly kousek od Slapské hráze. Ale přehradou vlastně pominul i smysl toho jména, protože slap znamená ve staré češtině peřeje nebo proudy čili chlupatou vodu, ze které je teď rybník. Stejně by to bylo úžasné, vidět, jak ta řeka vypadala před jejím "přemožením" čili znásilněním, jaké to musely být úchvatné pohledy seshora i zdola těch kaňonů, a jak se řeka prodírala skrz skaliska a balvany, které tam naházel prý nějaký vzteklý čert, který byl nejspíš velmi esteticky nadaný a ekologicky vzdělaný, ale co naplat, pokrok nezastavíš, tak máme místo tekoucí řeky vanu, v níž se můžeme cachtat. 

Sama vesnice Slapy moc hezká není, i když by mohla, jako ostatně většina vesnic v Čechách, to se nedá nic dělat: taková nějaká zaprášená, okopaná, když cedule, tak se viklá a je našikmo, když chodník, tak nedodělaný a děravý a tak dále. Vezměte si třeba tenhle pomník Rudé armádě. O Slapy se asi příliš nebojovalo, jedinou obětí přítomnosti Rudoarmějců tady byl hoch jménem Mirek Neruda, který našel odhozený granát - Rusové, jak známo lovili ryby granátem. Ale když už ten pomník tady mají, proč se o něj místní nepostarají? Nemají tam nějaké komunisty? Nemohl by se toho někdo z nich ujmout? Udělal by něco užitečného, třeba poprvé v životě.



Hned vedle je jiný pomník, ten je věnován obětem první války a to je vždy zajímavé sledovat, jak se z toho symbolika první republiky snažila vybruslit, když to byli padlí za císaře a jeho rodinu, i když na to měli třeba jiný názor. Tak tady mají myslím raritu: jejich památku stráží jakási žena v prehistorickém oděvu, nejspíš kněžna Libuše, za níž se vypíná Říp, který vypadá jak pudink nebo tedy ňadro. Ale protože má ta žena oštěp, tak to může být také Šárka, že ano, čímž by se naznačovalo něco feministického, jako že ti muži byli přemoženi ženami nebo bůhví co. Kdyby to tak ti chudáci věděli, co jí dají sousedé na pomník...



Nemohl jsem vynechat kostelík, který je zasvěcen původně sv. Gothardovi, nyní sv. Petrovi a Pavlovi. Je na mírném návrší, ale je obrostlý stromy, takže ho nešlo teď vyfotit, počkám na zimu. Existuje hypotéza, že by snad mohl být postaven podle plánů Jana Blažeje Santiniho, neboť je osmiboký, což byl oblíbený Santiniho tvar. To původní zasvěcení po bavorském světci Gothardovi, v Čechách málo obvyklé (jeden ale stojí v Bubenči a další ve Slaném a Českém Brodě), souvisí s příchodem bavorských mnichů na Ostrov u Davle, jak o tom ještě bude řeč. Kolem kostela je hřbitov a mají tam pěknou márnici, která vypadá jak obří cukřenka.



Směrem na jih dojdete po chvíli k vesnici jménem Buš a pak je Čím. To mě lákalo kvůli těm třem písmenům, snažil jsem se po cestě vybavit si, kolik takových míst v Čechách znám: samozřejmě Týn, Dub, Buk, Bor, Dol, Důl, Krč, Tis na Vysočině, Číč u Českých Budějovic, taky Boč nad Ohří a je taky Sáň na Frýdlantsku a určitě jich je víc, Jaromír Slomek by jistě věděl. Dvouhlásková je asi jen Aš. Což ale moc neplatí, neboť jde o zkomolení jména Asch, což jsou ale vlastně také jen dva fonémy. Ostatně i ta Buš bude asi z německého Busch čili křoví, že ano.



Když jsem si takto krátil cestu, narazil jsem na tohoto sympatického tvora, který se spolu s několika příbuznými pásl u statku Dobrá voda mezi Buší a Čímem. Dal jsem se do řeči se statným farmářem, panem Tarabou, který vypadal jako Samson. Za ním se tyčil statek, pásli se tam koně, kamerunské kozy, husy a jistě i něco dalšího. Tato srstnatá zvěř pochází je skotských náhorních planin a podle toho vypadá. Má se asi tady dobře, ale stejně půjde na jatka, neboť má dobré maso, které se pak jí v dobrých restauracích, takže i to má docela dobré, i když je o otázka, zda to také tak vidí.



V Obci Čím stojí tato kaplička, jinak nevím, čím bych dál pokračoval. Dal jsem si tam kofolu.


 
Pak jsem vystoupal na kopec Ostrý (465 m n. m.) a byl splavený jako skot, ale bezsrstný. Odměněn jsem byl pohledem na střední část Slapské přehrady, která odděluje na levé straně Novoknínsko od Neveklovska na pravé a dřív, než bylo údolí zatopeno, tak tam byly na obou stranách vesnice a podél obou břehů vedla úzká silnice. Teď vede napříč most, který se asi jmenuje Živohošťský a je vhodný k svrhávání mrtvol. Pod ním je camp. Naštěstí není skoro vidět, stromy ho milosrdně skrývají, stejně jako chajdy či spíše chatrče, kterými jsou stráně posety.

A tady se dalo vlézt do vody. Co chvíli kolem plula honosná jachta a já se divil, co dělají právě na Slapech. Ale proč ne, když ji mají, kam s tím mají pořád jezdit, do Toskánska, nebo do Špindlu?



Pokračoval jsem pak dál přes Nebřich kolem Šeredovky do vesnice Jablonné, kde jsem potkal jen tuto husokachnu nebo husákokačera. Postavil se z profilu, tak jsem ho vyfotografoval.



V Jablonném nad Vltavou je kromě toho ještě tento zámeček, který je skrytý za vysokou zdí a vedle toho, že jsem z něj nic jiného neviděl, se mi o něm ani nic nepodařilo zjistit.



Došel jsem k další kapličce. Ves se jmenovala Blaženice a já byl blažený z další kofoly v místním Koloniálu. V každé hospodě, kam jsem přišel, běžela televize s atletikou a těch pár mužů sledovalo klasifikaci ženského oštěpu. Všichni se pozoruhodně v této disciplíně vyznali.



Mezi Blaženicí a Loutím jsem měl vizi, že proti mně jde kůň. Myslel jsem, že tento přelud způsobilo horko a nadmíra kofoly, která otupila mou mysl. V tom z lesa vyjela na jiném koni krásná mladá, bohužel oděná, žena a zavolala na hříbě. Pak spolu tryskem odjeli a já měl opět pocit, že to byla jen vize.



Pak jsem došel přes Rabyni k hrázi Slapské přehrady, stačil znovu vlézt na chvíli do vody, ale to už není tak zajímavé, za pár minut mi jel autobus, jezdí sem ze Smíchova linka 390, bohužel i v neděli jen jednou za hodinu a půl, takže byl vůz natřískaný a mezi Štěchovicemi a Davlí jede krokem, protože se tam už asi dvacet let opravuje silnice nebo co, ale to k tomu také patří.



A jak jsem hleděl z okna autobusu a pot ze mě v tom pekáči jen stékal, vzpomněl jsem si na svou dlouholetou touhu vypravit se na ostrov sv. Kiliána u Davle. Druhý den jsem tedy vyzval svého syna, zda by expedici nepodnikl se mnou. Jeho úkolem bylo výpravu dokumentovat, jistit a přivolat pomoc, pokud bych se začal uprostřed toku topit. Kryštof na mou žádost hleděl skepticky, ale když jsem ho citově vydíral líčením svých tužeb středního věku, byl ochoten se účastnit. 



Nejprve ale trocha historie: Ostrov u Davle není jen tak obyčejný ostrov, nýbrž je to kus země poznamenané dějinami a učeností. Stál tu třetí nejstarší klášter v Čechách (po jiřském klášteře benediktinek na Hradě a klášteře na Břevnově) a první mimo Prahu. Založil ho roku 999 Boleslav II. Pobožný a benediktiny z bavorského Niederaltaichu se pozval jeho nástupce Boleslav III. řečený Ryšavý. Když sem přišli, nalezli tu pustinu, ale zajímavou a inspirující, přesně to místo, kde se mohli řídit zásadou sv. Benedikta Ora et labora: modli se a pracuj. Klášter vydržel něco přes čtyři století. Pustý byl už od 16. století a Řivnáčův průvodce z roku 1882 píše, že Ostrov "jest křovím, stromovím a travou tak zarostlý, že sporé nízké zbytky zdí a sklepů sotva pozorujeme". I další líčení stojí za citaci, sám bych to nenapsal lépe: "na tomto ostrově vystavěl Boleslav II. r. 999 opatství benediktinské a povolal sem bavorské mnichy z Altaichu, aby v tichém rozjímání a divoké skalní samotě studiím a malbě obrazů se oddali. Loupežnické roty Otíka Braniborského přepadly a zpustošily kláštěr, mnichy pak zahnaly do okolních úžlabin skalních a lesů. Časem zmohl se klášter a zbohatnul tak, že za 200letého trvání svého tři filiální kláštery měl, totiž u sv. Jana pod Skalou u Berouna, u sv. Jana na Velisi a u sv. Jana na Zátoni. V prvních letech války husitské zničen klášter; na velikých lodích přijeli rozlícení klášteroborci, a osamělé údolí zatřáslo se rykem spousty, z níž klášter nikdy více se nevzpamatoval."



K tomu doplním, že klášter měl skutečně smůlu a jeho osudy vrhají trochu jiné světlo na představu "církve mocné a utiskující": Braniboři vyjídali v onom smutném roce 1278 klášter šest týdnů a v okolních 24 obcích nezůstalo, jak píše kronikář "ani chlupi ani zrna". Nové zpustošení následovalo během krátké a slabé vlády Jindřicha Korutanského (1307-1310), kdy jeho tlupy plundrovaly území od Zbraslavi po Slapy. Za Lucemburků se zdálo, že se klášter může znovu vzpamatovat, ale v roce 1403 zachvátil budovy požár, který se rozšířil z místní kovárny, a když i to se nějak zapravilo, přišel 10. srpen 1420. V Praze vládl fanatik Jan Želivský a svaté šílenství táboritů a pražanů, krátce předtím triumfujícími nad první kruciátou, se rozlévalo po kraji. Lúza vedená Václavem Korandou vtrhla do cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, ten vyrabovala, nachlemtala se vínem ze sklepů a pak vypáčila víko rakve, ve které ležely kosti krále Václava IV., nějaký zločinec pak vzal jeho lebku a lil do ní víno a volal, "pij, chutnalo ti za života, pij tedy i po smrti". Vyplenění blízkého kláštěra u Davle pak bylo už jen takovým malým detailem toho makabrózního dne. Na rozdíl od Zbraslavi, kde cisterciáci vzali nohy na ramena, tady zůstalo pár ubohých benediktýnů, se kterými táboři udělali krátký proces: upálili je. Mnišský život se už na ostrov nevrátil, přesunul se ke sv. Jánu pod Skalou, zde zůstaly jen sporé obvodové zdi.

Tak jsme tedy přijeli do Davle a došli k zastávce u Kiliána, jež se jmenuje po kostelíku naproti a to jméno má také co dělat s těmi bavorskými mnichy, neboť sv. Kilian byl jeden z těch Irů či Skotů, kteří šli někdy v sedmém století obracet na víru pohany do Evropy, za což je čekala mučednická smrt, která tohoto Kiliana měla potkat ve Würzburgu, kde má také hrob. Kromě toho si vždy vzpomenu na úžasnou píseň Filipa Topola a Psích vojáků, Kilián Nedory, kde na to ten Filip chodil?: Nedory vypadáš jak labutí krk / bílej pružnej / s jednou nohou v krvi srdce pekla  / Nedory pije v bufetu Na Knížecí / Koženě kouká ach jak ten kouká / sotva pozdraví / bolej ho rty / olíbané kurvením andělů...  Ale ten s tím asi neměl co společného. No a tam jezdil sem a tam motorový člun, ke kterému byl přivázaný vodní lyžař, který co chvíli spadnul. Museli jsme počkat, až ho to přestane bavit, dojde jim benzin nebo peníze (30 korun na minutu to stojí).



Konečně se zdálo, že wasserlyžaři se nabažili a je čas pro mou velkou chvíli. Kryštof zmáčkl spoušť ve správný okamžik.



Za chvíli jsem doplaval k ostrovu a vystoupil na pevninu a připadal si jako Robinson. Ze spleti betonem ztužených obvodových zdí jsem si však nedokázal udělat představu, jak mohl klášter vypadat.



Připadalo mi to malé a jako labyrint pro myši. Přitom tady ve 13. století stála bazilika sv. Jana Křtitele se třemi apsidami a dvouvěžovým průčelím, snad podobný chrám, který zůstal zachován v Tismicích u Českého Brodu. A byl tu rajský dvůr a kapitulní síň a dormitář a refektář a dílny, kde se pálila keramika, a samozřejmě skriptorium, neboť Ostrovský klášter byl velkou dílnou knih a také odsud pochází Codex Ostroviensis, jehož žaltář obsahuje tzv. Ostrovskou píseň, která je ze 14. století jejíž začátek snad někomu něco řekne: Slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino zhrěšenie na svět posláno...

Postával jsem tam v plavkách tak čtvrt hodiny, skutečně tam zvláštního nebylo, jenom to vědomí, že kdysi ano. Skočil jsem do vody a rozvážně plaval zpět na břeh.



Kryštof se zeptal, zda jsem si tedy splnil ten sen. Přiznal jsem se, že v jeho letech jsem snil o tom, že jsem neviditelný a lezu některým ženám do koupelny. Na prvním místě jsme měl plány s Ornelou Mutti. Kryštof se zeptal: To byla nějaká herečka, ne? Tak před třiceti lety... Přitakal jsem. Tak to bys mohl zkusit teď, třeba už nebude mít ochranku, řekl. To není špatný nápad, řekl jsem. Za chvíli jel autobus. 



Foto: Jiří Peňás