Valeč a vale. Rozprávková zem. Konec.

Na konci září se mlhy drží v těch končinách přes půlku dne. Zvony už bijí poledne, ale opar stále ještě mate zrak. Pak však poutník vydechne v úžasu, protírá si oči a zírá oslněn na tu scenérii, kterou tu připravili lidé, po kterých tu zbyla právě jen ta kamenná harmonie zasazená do rámce členité krajiny, která tu jako zbyla ze snu, který se zdál jiným.

Ten úžas jsem na tom místě prožíval poprvé loni v říjnu, kdy jsem přijel do Valče, malého města, o němž jsem věděl jen z literatury, i když jsem ho míjel jistě stokrát, neboť je na dosah notoricky známého tahu Karlovy Vary - Praha. Když pak jednou, asi třicet kilometrů před (či za) Varami odbočíte směrem severním, vjedete do míst, kde končí stratovulkán Doupovských hor a s nimi nejrozsáhlejší umělá pustina ve střední Evropě, vojenský prostor Hradiště. Jste tedy již dosti hluboko v českém vnitrozemí, ale stále to jsou ještě „Sudety" aspoň v duchovním smyslu, tedy země poraněná, dlouho rabovaná a doslova otloukaná, ale také tomu všemu za sebe jaksi houževnatě vzdorující, aspoň tím, co zemi zbývá: odolnými odrůdami jabloní, které tu kdysi vysázeli původní obyvatelé, okrasnými keři, které sice zplaněly, ale barvy jim z podzimních listů nikdo nevezme, nebo mohutnými stromy v parku, ze kterého zmizelo všechno, co šlo snadno odnést, ale na přeražení jeho dřevité páteře už prznitelům, kteří se mstili bůhví na čem, síly nestačily.

Můj poslední Fotoblog (na těchto stránkách) bude tedy věnován městu Valči. Poprvé jsem o něm před pár lety četl v sebraných spisech Ivana M. Jirouse (Magorův zápisník), a že se opět vracím k Magorovi, je sice náhoda, ale některým dubiskům se prostě v této zemi nevyhnete. Takže mladý Jirous v roce 1970, to mu bylo šestadvacet, napsal pro časopis Výtvarná práce článek, jehož název Čas unáší Krásu, Čas odhaluje Pravdu, pochopíte až na místě.

Tak se totiž jmenují dvě ze souboru celkem původně třiceti barokních alegorických soch, které pocházejí z dílny Matyáše Bernarda Brauna a jeho syna Antona a které zdobily valečský zámecký park a především balustrádu kolem vrcholně barokního zámku. Když tam Jirous přijel, nacházel se celý jedinečný areál právě asi v polovině svého rozpadu. Našel tam kromě zámku, parku a soch - ty nejcennější už tehdy byly nahrazeny replikami a zbytek poničený - ještě také kdysi slavný theatron (amfiteátr), kvůli němuž ten apelativní článek vlastně napsal, protože z něj snad šlo ještě něco zachránit. Byl sice už otlučený a notně zdevastovaný, ale pořád ještě stál. Tehdy, tedy v šedesátých letech, je místní obyvatelstvo používalo ku konání tanečních zábav, které pravděpodobně končily bujarým rozbíjením klasicistní výzdoby... Nyní je z amfiteátru keři zarostlá ruina, že ani nestálo za to ji vyfotografovat (to je výmluva, zrovna mi došly baterky). Budoucí ideový vůdce undergroundu vidí tu spoušť, kterou tam způsobil lid se svým ničivým pudem, a napíše větu, kterou jsem si tehdy před lety zaškrtnul: „Nevidím žádnou zásluhu, demokratizaci ani liberálnost v tom, jestliže se zpřístupňují místa, v nichž pobývat bylo kdysi výsadou aristokracie, všem lidem bez rozdílu, je-li výsledkem naprosté zničení těchto míst."

Valeč měla před sebou ještě dlouhá léta chátrání, pustnutí a devastace, která vyvrcholila velkým požárem zámecké budovy v roce 1976. Dalších dvacet let byl zámek bez střechy a jeho rozpad byl rychlejší než záchrana. Skutečná rekonstrukce začala v roce 1994 a dosud trvá a konce těžko dohlédnout. Rozkrádání soch pokračovalo dál, ještě před pár lety si zločinci přijeli pro několik plastik přímo náklaďákem: možná sice nevěděli, že odvážejí „jen" kopie, ale i tak jsou lotři a ty sochy tam chybí. 

Podruhé jsem o Valči četl v knize Josefa Škrábka Včerejší strach, o které jsem v roce 2003 napsal nadšený článek do Týdne. Pan Škrábek mi pak poslal dopis, sešli jsme se pak a od té doby si ho dovoluji považovat za spřáteleného člověka. Ta jeho kniha je pozoruhodná a každému, kdo chce něco vědět o společném česko-německém, či přímo řeknu sudetském osudu (a to je kus našeho českého osudu), bych ji ze srdce doporučil. Neznám vlastně výstižnější pojmenování pro současné česko-sudetské vztahy, než jeho titul: „včerejší strach" (die gestrige Angst). Tak kniha je totiž napsaná s prožitkem srdce a se znalostmi historickými, ale ještě snad víc lidskými. Je to encyklopedie, breviář či bedekr po prostoru onoho soužití, jak je viděl ještě poslední svědek z české strany (pan Škrábek je ročník 1928), dítě, které ve Valči, v českých Sudetech vyrostlo a ještě stačilo své převážně německé sousedy poznat, ještě jim bylo schopno vniknout do mentality a díky tomu na ně celoživotně nahlížet jako „na své": bez iluzí a adorace, ale také bez hrůzy a strachu.

Městečko Valeč (Waltsch) má v jeho líčení roli jako - když to trochu upravíme - Nymburk ve vzpomínkových knihách Bohumila Hrabala: městečko, kde se nejen zastavil čas, ale které se vlastně do času propadlo. Zažil ho ještě jako typické sudetské maloměsto, kterých bylo v Čechách a Moravě desítky, i když toto bylo ale přece jen zvláštní: jednak svou malebnou pitoreskností, tím, že zůstalo prakticky netknuto od 18. století a díky (vinou) toho, že vrchnost nechtěla připravit povozníky o živnost, vyhnula se mu železnice a tím industrializace. A druhak díky tomu, že Valeč byla proslulá svým ovocnářstvím, neboť kdo trochu zná Doupovské hory, či aspoň tam nahlédl třeba jen po cestě do Varů, dovede se představit, jak se tam na stepních pláních asi ovocným stromům dařilo. Takže čtu v knize pana Škrábka, že ve Valči se před válkou uživilo šest rodinných obchodních firem, některé vyvážely ovoce až do Hamburku, dále tam byl lékař, zubař, porodní asistentka, pohřební ústav, dva pekaři, dva holiči, šest krejčích, čtyři švadleny, pět ševců, dva kloboučníci, sedm obchodů a mnoho dalších řemesel. Na hosty tam čekalo pět pohostinství a hotel Holzmühle za obcí. Byla tam zámecká pila a velká dílna na výrobu povozů. To všechno zmizelo, a ne jen proto, že pro povozy není dost volů. Celá tato „civilizace" přičinlivých lidí ze známých důvodů skončila. Neidealizuji si ty poměry, vím, že pro většinu lidí to byla jen dřina do úmoru, ale srovnejte pohlednice měst jako Valeč třeba z roku 1920 se stavem dnešním, s tou pustinou, ze které sem tam vyčuhuje nějaký pahýl: tady šel čas pozpátku a ještě stále se pořádně nerozešel. A to má Valeč štěstí: všechna města a vesnice na západ od ní, tedy v Doupovských horách zmizela zcela a na místech, kde podobná sídla stála, nezůstalo vůbec nic, nanejvýš hromada kamení, do které se trefovali pitomci jako já, kteří tam byli navezeni na ostré střelby.

(Ale to přeháním, protože já jsem byl v Doupově na střelbách jenom jednou, a to těsně předtím, než jsem byl superarbitrován pro blbost a definitivně vyhozen z vojenské katedry, jež byla v době mých studií povinná, dobrovolně bych tam nevlez ani zošialený, preboha!). A mám dosud na ten apokalyptický den zjara 1987 hrůznou vzpomínku, jak lampasáci, kteří jinak spokojeně dleli v poklidu a pohodlí rutinní buzerace na základně v pražském Motole, kde si maximálně mohli vypíchnout oko anténou z vysílačky, byli při výjezdu na cvičiště nervozitou jak zběsilí, řvali jak tuři a běhali sem a tam jak pominutí, kouleli očima a pěna jim stříkala od hub. Celé hodiny se nedělo nic jiného, než že jsme se nekonečně řadili a počítali, což bylo provázeno neúnavným řvaním všech přítomných důstojníků. Na některé mé spolužáky šli mdloby, jeden romanista se tam pozvracel, archeolog omdlel, ba i vědecký komunista se připodělal, já si pamatuju, jak jsem se nemohl rozhodnout, zda jsem udělal dobře, či špatně, že jsem se den před tím opil a měl nyní těžkou kocovinu, se kterou to bylo lehčí i horší. Konečně jsme vyfasovali náboje, které jsme museli stále držet v otevřené dlani, aby někoho nenapadlo je třeba ukrýt či spolknout, a šli na pozice. Viděli jsme před sebou jen suchou step a vyhlíželi supy. Náš lampasák stále řval. V dálce bylo něco jako terče. Vleže jsem nabil samopal a čekal na povel. Pak jsem slyšel pal! nebo něco takového. Zavřel jsem oči a stisknul spoušť. Děsivý rachot a smrad střelného prachu. Otevřel jsem oči a viděl, jak asi dvacet metrů přede mnou se zvedá oblak prachu. Měl jsem pocit, že jsem ohluchnul. I tak jsem slyšel, jak podplukovník Mrázek nade mnou řve, kam to čumím, jestli chrápu nebo co a že střílet potkany jsme sem nepřijeli! Pak se asi zamyslel a vzpomněl si na další zvěř: nebo jsi střílel hraboše nebo krysy, do prdele!? Zápočet ze střelecké přípravy jsem nedostal. Zato jsem se seznámil s Doupovskými horami.)    

Pak už se mi Valeč nepouštěla z hlavy a myslel na ni pokaždé, když jsem několikrát do roka jel kolem na cestě za mámou do Kraslic. Dalších několik let trvalo, než jsem tam konečně odbočil a od té doby vím, že to bude můj podzimní rituál, že vždy, když podzim „vtiskne svou minci slepci" (to je tuším Halas, že) a když mě sevřou klepeta melancholie, vrátím se tam a postupně budu ukrajovat z okolí, přičemž budu sledovat, zda se snad něco hnulo, zda věci jdou směrem k obnově, nebo nabraly zase zpětný kurz k zmaru, kterým je v tomhle kraji ohroženo pořád všechno, do čeho se těch pár - protože víc jich v tomhle kraji nenajdete - odhodlaných lidí pustí. A počítám, že mi to vyjde na zbytek života.

Třeba by mě zajímalo, jestli se dožiju obnovy impozantního kostela a sloupu Nejsvětější trojice, toho krásného barokního dvojtvora, který stojí kousek na návrší nad městem a je tím prvním, co uvidíte, přijíždíte-li od Varů a máte pocit, že jste narazili na nějakou pyramidu Mayů zapomenutou v pralesní mýtině. Ta zpustlost, oprýskanost, ba počínají bortivost má až estetickou hodnotu a vím, že v někom vyvolává skoro až nadšení a přesvědčení, že tak je to vlastně krásnější, že hodnota české historické krajiny spočívá v její dezolátnosti, poničenosti, ba že to je její surová pravda a bylo by lživé a falešné si hrát na něco jiného a pečlivě každý kostelík a kapličku a Boží muku udržovat, jak to dělají Rakušané a Bavoři, ba i Sasíci, ne, my jsme barbaři, smějící se bestie a veselí neznabozi, my se jim můžeme na jejich barevné baroko a kudrlinkové rokoko zvysoka vysrat, my jim na tu reakcionářskou veteš kašlem, my jsme demokrati a husiti, stejně si ty kostely nastavěli feudálové jen lidu na zlost a z jeho mozolů a dřiny. Vzít palici a rozmlátit to, jako se to stalo se s těmi panďuláky, kteří stáli ve výklencích toho sloupu, kolem kterého tiše a strnule tančili patroni této země, svatí Vojtěch, Prokop, Václav, Ludmila, kteří to kupodivu přežili a nyní čekají na znovuosazení. Doufejme.

Ale ne, baroko, to, jak napsal historik Zdeněk Kalista, touha člověka materiálně zhmotnit představu Ráje už na tomto pozemském světě. A já myslím na to, jak se asi tomu baroknímu člověku žilo v takové scenérii, do níž zářily ostré barvy soch světců a žulový pylón sloupu byl jako sloní kost a zlato v monstranci na jeho vrcholu svítilo daleko do krajiny, která byla už v 18. století pečlivě obdělávaná a obhospodařovaná, vždyť právě tehdy byly vysázeny ty ovocné sady, které kdyby v minulých desetiletích nesplaněly, mohly by se jejich jablka a hrušky prodávat na trzích dodnes a teď by byla právě sezóna calvadosu, který se tu pálil a my bychom s přáteli jeli na nějaký ten košt, což zní stejně německy i česky, jako za baroka.

Ti obyčejní lidé z Valče chodili na mši do farního kostela sv. Jana Křtitele na náměstí. Viděl jsem fotografii ze začátku 90. let a byl na spadnutí: okna vytlučená, omítka opadalá, vypadal jak trhan v posledním tažení. Několika miliony přispěl na opravu Česko-německý fond budoucnosti, kterému tehdy z české strany šéfoval můj kamarád Tomáš Kafka (viz irské fotoblogy). V knize pana Škrábka čtu o jistém Hansi Ritterovi ze severního Bavorska, který začátkem 90. let viděl na stanici BR3 (to je bavorský vzdělávací kanál) dokument o Valči a okolí, a přestože neměl předtím k tomuto místu žádný vztah, začal sem o dovolené jezdit opravovat varhany v tehdy zcela zpustlém kostele. Dělal to zadarmo, z místních zdrojů dostal jen kozí kůže na nové měchy. Po několika letech varhany znovu hrály. Zní to jako takové pohádky ze Sudet o dobrých Němcích, kteří přijíždějí napravovat pokažené a zpustlé do té kouzelné ztracené země Bémie, kterou unesl zlý černokněžník Tschechak. Jenomže ten Čechák byl nakonec stejnou obětí jako vyhnaný Herr Böhme. Naložili mu toho na hřbet příliš a on brzo netušil, co s tím. Vždyť sem, do Valče a dál na Podbořansko, byli po válce sehnaní lidi ze všech možných koutů, z Volyně, Rumunska, Haliče, Vojvodiny, kdo měl jen trochu české jméno, toho posadili do vagónu nebo na vůz a vezli sem, kde ti lidé jen s otevřenou pusou hleděli, co se jim tu zadarmo dává k užívání. Za pár let už z toho nebylo nic. Kdo za to vlastně pak může?

V tom zámku, který na místě starého renesančního sídla vystavěl ve 30. letech 18. století jistý Jan Ferdinand Kager z Globenu, který panství zdědil po Štampaších (von Stampach), kteří ho koupili v polovině 16. století od Lobkoviců, kteří ho zdědili od pánů z Vřesovic, když Jakub z Vřesovic padl po boku Ladislava II. Jagelonského v bitvě u Moháče, tak na tomto zámku žili v 50. letech korejské děti, snad sirotkové z korejské války... Na pískovcovém obelisku v parku může poutník číst krasopisně vyrytý podpis Rim Ki Jing a letopočet 1956. Ne, vůbec nechci zesměšňovat internacionální solidaritu, ti malí Korejci sice prý zdemolovali park při bojových hrách, při nichž sloužily sochy jako imperialistické terče, jenže ti malí Kimové jistě za nic nemohli a bůhví, jaké byly jejich další osudy. Absurdní dějiny nebo co to bylo, osud? je nabral na bagr a na chvíli vyklopil na druhém konci planety. Pak je zase nabral zpátky. Člověk stojí v úžasu nad těmi paradoxy přímo surrealistickými: ve zpustlém a opuštěném pohraničí, kde se rychle všechno hroutí, žije na zámku, odkud v květnu 1945 musel rychle utíkat poslední majitel, dr. Jan Larisch-Monnisch, ano, ten „uhlobaron", tak se tady objeví malí pionýři z Koreje, kteří nerozumí ničemu a ani nemohou. Padesátá léta měla i tento ryze imaginativní rozměr: všechno může být obráceně, po Láriších se na zámek přestěhují Asiati, na sochy v parku se utočí jako na Američany, v naleštěných sálech může být kravín a z náhrobních kamenů se vydláždí chodník. Také to přece patří k pohádkové zemi.

Ale už dost. Já teď ale nevím, jak skončit. Jisté je, že tenhle „fotoblog" po asi čtyřiceti pokračováních končí. Děkuju každému, kdo to četl. Nedivím se tomu, kdo ne. Tak zatím.

Foto: Jiří Peňás