Letošní ročník Českých lvů se rozpadl v děsivé nerovnováze formy a obsahu: na příjemném a invenčně postaveném ceremoniálu se předaly ceny, které ve výsledku neměly žádnou váhu. Alibistické hlasování vyzdvihlo filmy Cesta ven, Tři bratři a Díra u Hanušovic, film s maximálním počtem nominací, Fair Play, vyšel téměř naprázdno.
Nejdříve tedy klady. Ceremoniál Českých lvů se rok od roku zlepšuje. Od té doby, co se jeho organizace vzdal Petr Vachler, nabírá na tolik kýžené důstojnosti. Rudolfinum je lepší prostor než Lucerna, daří se vychytávat i problémy se zvukem. Trapné vtípky a opilecké výstupy (tedy aspoň v přímém přenosu) zmizely, něco jako vlezlé reklamy na jogurt už na Lvech také neexistuje.
Vynikající pak byl nápad, že trofeje budou předávat přední čeští lékaři jako Bohdan Pomahač, Jan Pirk, Radkin Honzák a další. Největší hvězdou večera se nicméně stala moderátorka večera Lucie Výborná z Českého rozhlasu. Zpětně evidentní nápad, že večer bude moderovat moderátor, který si organizátoři Českého lva vypůjčili od Cen české filmové kritiky, se skvěle vyplatil. Pohotová a vtipná Výborná měla připravené dokonalé úvody kategorií, dokázala kočírovat zasloužilé doktory i zpovykané filmaře a svým kalhotovým kostýmem předznamenala leitmotiv večera, kterým byly řemeslo, dřina, oddanost práci.
Negativa jsou pak jasná. Změnila se sice forma, ale ne už osazenstvo České filmové a televizní akademie, které o Českých lvech hlasuje. I když její členové měli letos k dispozici všechny hodnocené snímky v pohodlí domova díky internetovému portálu DAFilms.cz, vypadá to, jako by opět hlasovali "naslepo", podle tématu, zásluh nebo jména.
Sedm Českých lvů včetně těch v hlavních kategoriích získal snímek Petra Václava z prostředí romské komunity Cesta ven. Jako by si akademie s dvacetiletým zpožděním uvědomila, že má moc svým hlasováním podpořit filmy "malé" a nenápadné, na které nikdo do kin nepřijde. Je to však pozdě historicky i konkrétně: Cesta ven už běžela v České televizi a je k dispozici zdarma na YouTube. A jako by najednou byla ostuda ocenit kvalitní mainstream, jakým je drama ze sportovního prostředí Fair Play, které napsala a režírovala Andrea Sedláčková.
Výsledky letošních Českých lvů zkrátka asociují rozhodování na základě první signální. Kostýmy? Karkulka má adekvátně červený kabátek, takže to dáme pohádce Tři bratři. Masky? Lábus má zelený jazyk, takže to dáme... Třem bratrům. Herecké ceny poberou ti z Dejvického divadla, tam to přece žije. A hlavní kategorie dáme za téma, cigáni jsou přece ten sociální problém, tak ukážeme, že máme srdíčko.
Možná takhle uvažování členů akademie neprobíhalo, možná Fair Play, nominované ve všech použitelných kategoriích, prohrávalo o hlas nebo dva. Jedna věc, která by České lvy dovedla k důstojnosti, o niž usilují, je totiž transparentnost hlasování: dokud nebude možné zjistit, kdo zvedl ruku pro koho, nelze výsledkům dávat větší váhu než tu Gaussovy křivky, či dokonce střelby naslepo.
Bylo by nadlouho řešit kvality režie nebo filmu jako takového, málokde jsou nicméně výsledky letošních Lvů vidět tak markantně jako v případě scénáře. Cesta ven je pouhou kumulací všech, opravdu všech témat, které si i ten nejprimitivnější divák s romskou problematikou spojuje. Fair Play je pečlivě vystavěnou katedrálou, v níž se titulní téma rozvíjí horizontálně i vertikálně.
Vynikající kontrapunkt k výsledkům dodala režisérka Drahomíra Vihanová, která převzala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. "Dělat film jako o život", "když to nenatočím, tak prostě umřu" - téma kinematografie jako zápasu se stalo kontrastem k vítězným snímkům, které většinou šly nejlehčí cestou a hladí po srsti.
Předávající lékaři měli od světa filmu nakažlivý odstup. Pro ně je důležité, jak kvalitně a jak dlouho bude člověk žít. Ale podobně se to má i s kinematografií. Teprve čas ukáže, jak který z letošních oceněných i neoceněných snímků přežije. Ceny jsou pro teď, ale některé filmy jsou napořád.
