Úspěšní herci
Hadí synergie. Bratři Hádkové o umělecké spolupráci i herecké řeholi

Rok po premiéře sklízí film Kobry a užovky další ovace - tentokrát na výročních cenách. Drama o dvou sourozeneckých outsiderech získalo hereckou trofej na Cenách české filmové kritiky a má našlápnuto na České lvy (12 nominací). Ústřední dvojici ztvárnili bratři Kryštof a Matěj Hádkové.

Bratrských hereckých dvojic u nás mnoho není. Když bratry hrají skuteční bratři, je to divácky atraktivní. Vybral si vás režisér Jan Prušinovský takhle cíleně?

K: Honza nám říkal, že takovéhle obsazení původně mít nechtěl. Myslím, že si myslel na neherce, připadali mu pro ten scénář vhodnější. Ale pak přišel na nás dva. M: Rozhodně jsme nebyli jeho první volbou. K: Znali jsme se s ním už z jiného natáčení, ze seriálu Nevinné lži. Žádný casting vlastně neproběhl, rovnou nám zavolal.

Spolu jste hráli už v televizním filmu Černý slzy (2002), ale tam jste měli jen několik společných scén. V Kobrách a užovkách jich máte spoustu. Pozoroval jsem vás teď při fotografování, Matěj Kryštofa trochu režíroval, bylo to tak i na place?

M: To nebylo režírování. Jedno blbé gesto jsme vyměňovali za druhé. Je to o dialogu, o souhře, navzájem jsme si doporučovali věci, díky kterým mohl být výsledek lepší. K: Prostě jsme si říkali, jestli to není moc, nebo málo.

Oba vaše společné filmy se týkají sociálně vyčleněných lokalit nebo komunit: Černý slzy jsou o soužití Romů s gadži, Kobry a užovky se odehrávají na průmyslovém maloměstě. Máte s takovým prostředím vlastní zkušenosti?

K: Člověk taková prostředí samozřejmě zná. Třeba z mládí, když jezdí na tramp nebo na kola po Slovensku. M: Já jsem si něco na způsob komunity zažil při angažmá v divadle. Slovo komunita zní skoro pejorativně, ale divadlo souborového typu je zkrátka takový svět sám pro sebe. Skupina lidí, co jsou spolu pohromadě každý den.

Kobry a užovky se natáčely v Kralupech nad Vltavou. Nepadala tam na vás depresivní atmosféra?

M: Ani ne. Přijet tam jen takhle na návštěvu je zajímavé. Třeba tamní chemička v noci krásně svítí, to je až takový ufonský industriál. Věřím, že po technické stránce už je ošetřená tak, aby z ní do vody nic strašného nešlo.

Oba se věnujete řadě aktivit, hrajete ve filmu, v televizi i na divadle, dabujete... Jak dělíte čas?

K: To je podle mě česká nebo středoevropská specialita. Třeba ve Velké Británii člověk buď hraje divadlo, nebo točí, nebo dabuje. Lidé, kteří neznají naše specifické prostředí, se mu diví. Když se v Anglii omluvíte, že máte představení, oni řeknou: Aha, tak nic. Automaticky předpokládají, že hrajete tři měsíce v kuse. M: Ten čas se ani moc nedělí. Když je volno, jde se na dabing, večer se hraje divadlo a druhý den se zase točí.

Kryštofe, vy jste hrál v irském seriálu Raw. Vyjádřil jste se o něm, že by dabingem přišel o 40 procent svého kouzla. Platí to o dabingu obecně?

K: V severských zemích dabing neexistuje a všichni tam umějí anglicky. Když se chce dítě večer podívat na Terminátora, musí si ho pustit s titulky. Takhle jsem se učil jazyk i já. Český dabing má navíc kolísavou úroveň, protože někteří staří profíci už nedabují. Ale existuje i kvalitní dabing, Vinnetoua nebo Simpsonovy si v originále nedovedu představit. M: Jako divák bych uvítal víc filmů v originále, jen s titulky. Dabing skutečně ubírá kouzlo, tím spíš, že casting hlasů je čím dál stereotypnější. Pak člověku postavy splývají. Napodobování melodie cizího jazyka zní legračně, a když se dabéři snaží dát do výrazu cit, který nemají, je to zase trapné.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.