Teze, že jakákoli hudba, která nezajímá tisíce posluchačů, je jen pomatená libůstka podivínů, kteří ji vytvářejí, není nikterak nová. Obdobně se ovšem někteří z těch, kteří proti této tezi vystupují, snaží úplně stejně všechny přesvědčit, že když už poslouchat menšinové žánry, pak jedině ty moderní, urputně následující trendy a technologie. Ti, kteří sahají k tradičním prostředkům, jsou jim pak často k posměchu. Jenomže tím se dobrovolně zařazují na roveň těch prvních. A výjimečnost se mezitím může objevit i tam, kde bychom ji nečekali.
Ponk: Postfolklor (Ponk)
http://bandzone.cz/ponk
Největší trefa mezi debuty prvního pololetí je jasná. Trio Ponk o sobě píše, že hraje "garage world music", a vlastně je to dost přesné. Klasické instrumenty lidové hudby, tedy housle, cimbál a kontrabas, tu mají hyper-inovativní použití. Folklórní odér je všudypřítomný, ale ta tam je zaprášenost a probouzení historie. Chvílemi to má taneční náboj, chvíli zas indierockovou energii. Zcela akustické a "rukama vyráběné" zvuky znějí často jako elektronické samply. Výsledek je svěží a pro mnohé kolegy, kteří se ohánějí čerpáním z lidové hudby, vlastně dost zahanbující.
Instrumentální mistrovství (ano, ne každý má za sebou několik let v Hradišťanu jako houslista), je tu přirozeným základem a nikoli vrcholem chlubení. To důležité - cit a vkus, jdoucí ruku v ruce s chutí "nehrát stejně jako všichni", se klene nad ním. Asi ještě nikdy se tradice a vše nové, tolik neprolínaly. Pocta kořenům tu je přirozená a nepotřebuje ani být oblečená v kroji, ani mít stylově naladěného posluchače. Dá se těm skladbám vůbec něco vytknout? Může kapela postoupit ještě výše? Napadá mě jediný schod: kdyby nešlo o geniálně aranžované tradicionály, ale o podobně působivou vlastní tvorbu.
Jedenáctka písní umí být křehká i energicky pulsující. Lidovou hudbu vytahuje ze skanzenu, ukazuje jí freak-folk i nu-jazz. I z tak všeobecně známého materiálu, jako je mnohými kolegy zpopularizovaná Mezi horami, tu tryská nový pohled a občerstvující přístup. A o perfekcionismu i chuti dělat to lépe než ostatní, svědčí i skvělá produkce, neobyčejně plastický zvuk a aranžérská dokonalost. Ponk neváhali ani investovat do masteringu v USA i zavrhnout ho, když se jim nelíbil. Chuť mít vše co nejlepší, je dovedla k originálnímu designu i k tomu, si s nadhledem pohrát s názvy, které mnozí kolegové považují za druhořadé a neřeší je. Jenže i takové maličkosti, jako že skladba začínající textem "A v tých Nových Zámkoch" je pojmenována jako Newcastle, nebo že pro CD byl zvolen černý plast, posilují dojem dotaženosti, vynalézavosti a schopnosti humoru.
Nejlepší na debutovém albu Ponk je to, že probouzí zvědavost. Chuť poslouchat znovu a zkoumat, jak to je celé poskládané. Přemýšlet, co bude dál. Vyvolává představu otevřených vrat. A za nimi je dlouhá cesta do kraje, slibujícího skvělé zážitky i možnost nemalých překvapení. Lze si od debutu představit něco lepšího?
Krystyna & Přátelé: Jeden taniec (vlastní náklad / Indies Scope)
http://bandzone.cz/krystynaapratele
Harmonikářka Krystyna Skalická není žádným nováčkem, ale k oficiálně první nahrávce se přes divadlo propracovala a našla k ní odvahu až letos, dvanáct let od samizdatové "desky" Kikirikí. Na vydání, jak je dnes stále častější, přispěli příznivci přes crowdfunding a kromě tradičních spoluhráčů s houslemi a klarinetem přijali pozvání i hosté jako třeba cellistka Dorota Barová, kontrabasista Libor Heřman z Jihočeské komorní filharmonie nebo trumpetista a bývalý člen Trabandu Jakub Schmid.
Nahrávka v sobě spojuje živelnost, známou ze starších písní Václava Koubka, i křehké folklórní nápěvy, které ještě umocňuje občasné použití slovenštiny nebo polštiny. A nechybí ani citlivě zhudebněné verše Ivana Martina Jirouse. V nich, ale i třeba i v sarkastickém kupletu Puškin, Krystyna dokazuje, že rozhodně nepatří k těm, kteří si uplakanost pletou s poezií, a že radost ze života umí dostat i do svých písniček. Přinejmenším stejně dobře, jako naději i posmutnělé nálady.
Krystynina nahrávka není ani folková, ani šansonová, ani folklórní a už vůbec ne undergroundová. Ale ode všeho se v ní trocha najde. Ta podstatná trocha, nutno dodat. Pro příznivce Sylvie Krobové, Jany Vébrové, Stinky, Václava Koubka či i mnohými proklínaného Jima Čerta téměř povinná položka k poslechu. Osudové písničky, odrážející prožitek, které posluchače neodvádějí od reality, ale dokážou se na ni dívat pohledem, který už se dnes vytrácí. Síla v nenápadnosti a nenápadná síla.
Album Jeden taniec se sotva objeví ve výročních anketách a většině médií nejspíš nebude stát za zmínku. Na první poslech na něm není nic nového, natož progresivního. Připomíná ale, že v hudbě, na rozdíl od sportu, kde se to pořekadlo už stalo jen minulostí, je ještě pořád mnohem lepší se zúčastnit než jen usilovat o vítězství. A právě pro to se ale všichni ti, kteří si k němu dokážou najít cestu, v průběhu času budou rádi a ochotně po ní vracet.
