Letní festivaly
Colours of Ostrava 2014: Zaz a znovu

Pod ruinami vítkovických pecí proběhl v pátek 18. července druhý den letošních Colours. A ačkoliv polovina festivalu teprve čeká na svůj čas, odpověď na to, kdo byl největší hvězdou tohoto roku, dal celkem bez zaváhání.

Počasí i nadále všem přálo, vedro bylo ještě větší než předchozí den, a tak kropicí vůz, přistavený kousek za hlavní branou, chrlil gejzíry vody a mnozí se rádi nechali osprchovat. Kvarteto Ille, jeden z největších příjemných popových objevů poslední doby, se se svými melancholickými písničkami s horkem prali statečně a ohlas sklidili zasloužený. I přes posmutnělé vyznění čtveřici nechybí energie, členové si s lehkostí prohazují nástroje, ale někdy té skromnosti z jejich strany bylo až moc a zpěvačka Olga Königová působila až zbytečně zakřiknutě a nejistě.

Dánští (skandinávská země měla letos v programu celkem početné zastoupení) The Asteroids Galaxy Tour naopak se svým lehce retrem načichlým popem působili jako dokonalá odpolední kulisa ke konzumaci stánkových lahůdek a relaxu v trávě. Nezklamali a většinu ani nenadchli, tak nějak jen vyplnili prostor. Zato další zpěvák, navzdory důchodovému věku čilý a charismatický Charles Bradley, mnohé svým skvělým výkonem až zaskočil.

Navzdory tomu, že tradiční soul, se kterým přijel, u nás nikdy neměl početnou posluchačskou základnu, okamžitě chytil přítomné za jejich city a ždímal je opravdu důkladně. Bylo sice vidět, že odpolední horko jeho vysokému věku nedělá dobře, pot se z něj jen řinul, i tak svým famózním hlasem okouzlil nejen přítomné dámy.

Stranou nezůstala ani jeho skvěle šlapající kapela: vynikali hlavně oba dechaři, ale pozornost strhával na sebe hlavně klávesista, který zastával i roli speakera a z plechovky se k tomu natolik občerstvoval českým pivem, že jeho projevy byly více než uvolněné. Roztomilí byli ale i oba kytaristé, kteří ačkoli byli mnohem mladší než jejich šéf, svou vizáží jako kdyby vypadli z některého filmu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Monkey Business přijeli tentokrát v kostýmech se sjednocující zelenou; z decentních outfitů vyčníval jen basista Pavel Mrázek, který zvolil model playmate - včetně zajíčkovských oušek a ocásku na pozadí. Jinak kapela předvedla svůj slušný standard, nechyběly zásadní hity typu Piece of My Life, Matěj Ruppert opět potvrdil, jak vypadá první pěvecká liga, ale přesto asi set v podvečerním horku kapele nedělal dobře, protože poprvé se rozloučila více než půl hodiny před koncem svěřené doby. A i s přídavky na pódiu nakonec strávila méně času než ostatní.

To Emilíana Torrini, navzdory křehké povaze svých písní, prožívala každou slabiku a občas její tvář zdobily až trpitelské výrazy. A ačkoli její hudba opravdu nedává možnost k tanci či bůhvíjaké zábavě a také opravdové hity se dají spočítat na prstech, až překvapivě snadno si získala náklonnost publika. Nakonec z toho byl zdařilý, emocemi nabitý set.

Už notnou chvíli před vystoupením Zaz se ukázalo, kdo že je největším a nejhvězdnějším jménem letošních Colours: plocha před hlavní stagí o rozměrech tak půl krát půl kilometru se zcela zaplnila do posledního místečka, areál se jinde v podstatě vylidnil a mnohatisícový dav čekal na "svou" zpěvačku.

Ta zahájila v popovějším duchu druhého alba Recto verso - aby po několika písních vyrostly na pódiu kulisy malého baru a zvolna došlo hlavně na starší skladby z eponymního debutu, doprovázené už jen zcela akustickými nástroji. Občas sice jejich obsluhovatelé působili až příliš muzikantsky chladně a suše profesionálně, ale bylo to hlavně díky nutnému srovnání s divočící a skotačící zpěvačkou, která vyloženě poletovala po pódiu i visuté rampě, poskakovala i divoce gestikulovala - prakticky permanentně s úsměvem na tváři.

Nadšení nebralo mezí a i na Zaz bylo vidět, jak ji přízeň těší a motivuje k maximálnímu výkonu. Na rozdíl od doby před dvěma lety sice tentokrát chyběl moment překvapení, ale chytlavé melodie i vynikající, přirozené, a přesto dokonalé muzikanství ho plně vyrovnaly.
Došlo samozřejmě stejně jako minule na česky mluvené pasáže a v závěru hned na několik přídavků. A nemohl nezaznít ani největší hit Je veux. Publiku předaná dávka optimismu a emocí by se dala vážit na kila. A pro příznivce budiž skvělou zpráva, že na podzim francouzská zpěvačka poprvé vystoupí v Praze.

Polští Volosi na Drive scéně nebyli emocionální o nic méně, ale na rozdíl od současné Islanďanky i z jazzu čerpající Francouzky zvolili tradici. Jejich sestavu tvořil akustický smyčcový kvintet, se kterým ale chvíli co chvíli rozpoutali takovou jízdu, že by jim ji leckterá punková kapela mohla závidět. Zněl čardáš, klezmer, cikánské i balkánské motivy a aplaus nebral konce.

To duo Tomáš Palucha v pozdní noční hodině nabídlo na Full Moon scéně zamyšlené instrumentální skladby, rozsáhlé a fantasticky vygradované, plné nálad a barev. Spíše desítky posluchačů si tak užily minimalistické brnkání i hlukové postrockové stěny, plné divokých zpětných vazeb, přičemž skladby ani na chvíli nepůsobily chaoticky, ale naopak až exaktně promyšleně. Hostující bubeník a klávesista navíc nebyli ani na chvíli do počtu, ale hráli tak, jako by byli členy léta. Silný zážitek, snadno konkurující zahraničním hvězdám.

Závěr druhého dne obstaral dánský producent Trentemøller. Zprvu to chvíli vypadalo na lacinou elektronickou "dusárnu" a nenápaditý, čistě elektronický set, ale zdání klamalo a poměrně brzo se na pódiu vyrojila kompletní živá kapela a předvedla barevný blok pestře se proměňujících rytmů i melodií.

Právě proměny z energické popové kapely v čistě elektronický projekt a zpět, a také uvolněnost nabízející jak koncertní poslech, relax u přilehlých barů a hospůdek anebo příležitost ke klasické taneční party udělaly z celého bloku nakonec velmi zdařilou tečku večera.