Základním principem alternativní hudby je skutečnost, že to je vše, co se odehrává mimo spotřební mainstream. Její podstatou je však především snaha o výpověď, nadřazená úvaze, zda se výsledek bude líbit posluchači. A stejně jako je pro některé popové interprety nepochopitelné a pozérské nedělat hudbu se základní myšlenkou na to, aby se líbila, tak je pro ty alternativní odpudivá představa opačná. A podobně jsou i dva druhy posluchačů - jen těch druhých je z logiky věci početně méně.
Kvety Nikotínu: Vlákna (Gregor Agency)
http://bandzone.cz/kvetynikotinu
Kapela z Komárna existuje (včetně pauzy v začátcích) dlouhých sedmnáct let a jejich aktuální album je čtvrté oficiální řadové (jinak celkem osmé), z čehož je i laikovi jasné, že nejde o žádné začátečnické pokusy, ale o jasný názor a vyzrálé vyjádření v podání tělesa, které má leccos za sebou a dokáže se o to podělit. Trojici dlouholetých spoluhráčů tu poprvé doplnil o něco mladší baskytarista, vypomohli hosté z kapel Le Payaco či Kolowrat a výsledkem je nahrávka, které těžko něco vytýkat.
Křehké, emotivní písničky se navzdory tomu, že tu nejde o nějaké veselí a optimismus, vzpírají k zařazování do undergroundu. Spíše má jejich melancholie něco z opravdovosti francouzských šansonů, sdílnosti písničkářů (včetně poetiky Deža Ursinyho nebo někdejší folkové tvorby Ivana Hoffmana), romantiky Psích vojáků či fatálnosti balad Nicka Cavea a syrovosti postpunkových postupů.
Převažují komorní polohy, svižnější kousky, jako je Biela noc či Lej, lej, lej, jsou spíš pověstnými výjimkami potvrzujícími pravidlo, nicméně právě zvolna se převalující dialogy kytarových doprovodů a nosných klávesových romancí, jako je Blízko, v sobě mají sílu niterných výpovědí Tindersticks, zatímco barokněji zdobné nápěvy, které se nebojí ani pompéznějších aranžmá (například Koniec nebo ukázkově Modlitba), zase mohou nechat vzpomenout na belgické dEUS nebo poslední léta Marka Lanegana. Všechno to jsou ale jenom určité směrovky na cestě, kterou si Kvety Nikotínu vyšlapaly samy, nikde nejde o laciné pokusy o napodobování.
Poetická textová vyznání frontmana Ondreje Bagina se nepokoušejí hrát si na poezii, ale přesto se k ní často přibližují. Partnerská vyznání, důraz na osudové dopady vztahů na běžný život, víra v sílu slova a obyčejná lidská potřeba štěstí, které často přichází později, než by bylo třeba - nekonečná studnice námětů tu vydává své osvěžení. Pochybnosti a váhání jako důkaz normality.
Na letošním albu Kvetů Nikotínu se ukazuje, jak někdejší československá alternativní scéna pomalu, ale jistě přestává vzhlížet ke svým vzorům a nachází své vlastní cesty - které je těm idolům paradoxně přibližují mnohem více. Jistě - je tu poměrně konzervativní přístup, ale i ten je určitým znakem upřímnosti a uvědomění si svého místa (nic nepůsobí směšněji než čtyřicátník hrající si na to, že mu je dvacet) a přesně zapadá do často se vynořujícího pocitu, že jde o pozoruhodný, existenciální otázky řešící film, jehož příběh nás - příjemce - postupně vtahuje do svého děje. Někdejší temnotu projasňují klenuté a vznosné melodie a dávají skladbám nadčasovost, a díky propracovaným aranžmá i lehkost. A posluchači přeneseně pocit osvobození. Nejen z toho, že v tom není sám.
Jaromír Typlt a Michal Rataj: Škrábanice (Polí 5)
Michal Rataj je všestranný hudební skladatel (často komponuje například pro filmy Roberta Sedláčka), Jaromír Typlt (bratr textaře WWW) zase spisovatel, performer a výtvarný kurátor. Jejich spolupráce zároveň spojuje všechna zákoutí jejich aktivit v pozoruhodný výsledek. Není to jen hudba, není to jen performance a není to jen samoúčelná exhibice. Asi nejpřesnější je vydavatelovo popisné označení "textově-zvukové skladby".
Elektronika, recitace, šepot, šelest, tóny akustických nástrojů i na místě vytvářené zvuky - to vše může mít sílu performance i sdíleného výtvarného či hudebně-experimentálního zážitku. Pouhý poslech studiového záznamu ovšem dodává nový rozměr - oproštěn o vizuální vjem, otevírá volné pole fantazii, vlastnímu vnímání i cestě k pochopení či sdílení pocitů.
Pracuje se tu s hlasem jako nástrojem, jeho odstíny a modulací jako s obsahem. A nejinak je tomu se zvukovou složkou. Možné výklady a způsob vnímání se tak budou značně lišit u jednotlivých příjemců. Někdo se soustředí na polyfonní ambientní "hudbu", jiný na textové útržky, další na nálady a atmosféru. Improvizační seance nechává dveře otevřené.
Nahrávka nevznikla nahodile, oba autoři svou spolupráci pět let prověřovali veřejnými vystoupeními. Jednotlivé pasáže sahají od kratičkých fragmentů až po jedenáctiminutovou seanci, jsou místy až surové a živelné, a hned zas komorní a intimně zadumané. Dokážou fungovat jako dialog i jako jeho opak, ve kterém si každý z aktérů násilně získává své místo na slunci a silová konfrontace dává všemu další rozměr.
Škrábanice jsou ojedinělá deska, která oživuje skutečný význam slova experiment, dnes často zneužívaného i popovými interprety pro dávno použité a nijak novátorské postupy. Dává znát, jak bezbřehé jsou vody alternativního umění. Rozhodně to není album pro ty, kteří mají ve všem jasno a rádi se ukolébávají laciným bonmotem, že už vše bylo vymyšleno. Jako inspirace pro otevřené příjemce jde přinejmenším o velmi pozoruhodnou záležitost.
