Introvertnost tvůrců se může projevovat různě. Mohou si definovat svůj vlastní svět a nebo se třeba jen s tématy ohlédnout do historie. Navzdory odlišnosti výsledků a logickému zájmu jiných skupin příjemců jde i bez komerčního potenciálu o výsledky, které stojí za pozornost.
Aran Epochal & Tahle hudba: Doba Bronzová (Silver Rocket)
http://www.silver-rocket.org/katalog/aran-epochal-tahle-hudba-doba-bronzova
Věci se mění. Bývaly doby, kdy Adam Nenadál alias Aran Epochal deklaroval, že nikdy nevydá album, jen vinylové split singly. Byly i doby, kdy Aran Epochal bylo duo. A byly i doby, kdy Aran Epochal byl jen ten tišší a nenápadnější brácha energického Arana Satana a kmotřenec syrových hlukařů Gnu. Na album nakonec došlo a nemalé množství kooperujících přátel na něm vytvořilo něco víc, než čemu se obvykle říkává "početní hosté" nebo dokonce "doprovodná kapela". Pamatujete si na legendu o Svatoplukovi a spojené síle prutů?
Samozřejmě lze mávat pojmy "alternativa", "underground" nebo "meditativní folk", ale všechno jsou to spíš jen sudičky nezvyklého a těžko popsatelného výsledku. Hlas, akustická baskytara, občas nějaký ten na kost ohlodaný rytmus a vrchovatě plný kornout atmosférických zvuků či skromně se přidávajících dalších nástrojů i hlasů. Efekt stejný, jakého dosahují třeba post-rockeři vrstvením za pomoci nejrůznějších efektů, nicméně zde se zcela minimálními prostředky. Přirozený a svým způsobem i upřímnější.
Introvertně zamyšlené textové imprese a pokorně znějící nápěvy volně plynou, procházejí kolem, nevnucují se. Vyhýbají se písničkářství i potřebě otevřeného sdělení, mnohem více působí jako terapie, sebeujasňování si věcí, hledání formy i místa. Skladby, které se paradoxně nehlásí o slovo, ale naopak utíkají dál od lidí. Do svého vlastního světa, pryč z města; možná i proto jsem dosud nejlepší koncert Arana Epochala neviděl někde v klubu, ale v bývalém lomu uprostřed lesa. A jakkoli dostat něco podobného na studiovou nahrávku vypadá jako předem prohraný boj, podařilo se to s až překvapivě silným nábojem.
Ta deska je "divná" v tom nejlepším slova smyslu. Má naprosto ojedinělou atmosféru, jde o něco, co nutí se zastavit, něco, u čeho je jasné, že to skrývá tajemství, které se stejně nejspíš nepodaří rozluštit, ale přesto vše dráždí se o to pokusit. Krásně je to patrné na skladbě A.Letec: ta už v originálu od OTK zněla tajuplně a minimalisticky. Aran Epochal ji ve své verzi ještě zklidnil, dodal jí nervozitu a ořezal melodii.
Vrcholy neobvyklé nahrávky jsou Kovbojův nářek a Ralsko. Možná i proto, že se nejvíce blíží písničkovému formátu a neutápějí se tolik v temné melancholii, jsou relativně nejpřístupnější. Což ovšem neznamená, že by se jejich kolegyně při opakovaném vnímání nezařezávaly do šedé kůry mozkové nějak méně. "Má to cenu!" ozývá se mantra z filmu Kouř. A skutečnost, že zatímco pomyslný termín "čas neandrtálců" je vnímán jako něco pejorativního, zatímco "Doba bronzová", to znělo vždycky hrdě a vznešeně, po tomhle albu dostává další smysl.
Petr Linhart: Rozhledna (Galén)
http://bandzone.cz/petrlinhart
Je zajímavé pozorovat, jak se vyvíjí sólová cesta Petra Linharta. Kdysi dávno člena kultovních ČP. 8 a už více než čtvrtstoletí jednoho z pilířů Majerových brzdových tabulek. Pořád v ní lze cítit cestu proti proudu, tvrdohlavě se zaobírající tématy i příběhy, které často jiným nestojí za pozornost. Někde jsou jeho písně až okázale poetické, jindy trochu naivní, ale otevřené, neřešící hranice mezi folkem, akusticky hraným rockem či popem.
Třetí album je mnohem uhlazenější a mainstreamově vstřícnější, ale přesto pokračuje v načatém směřování, s výrazným odrazem autorových "sudetských aktivit". Občas se to projevuje v až přílišné doslovnosti, s jakou si historii příběhů, které texty inspirovaly, nenechává pro sebe. Zároveň se už záběr témat neomezuje jen na západo- a severočeské pohraniční teritorium. A znovu nechybí melancholický mód: přes veškerou laskavost podání u textů o bourání starého Kladna nebo o tom, jak exotičtí domorodci považovali letadla s humanitární pomocí za příchod bohů, dříve či později začíná mrazit.
Nahrávka je aranžérsky bohatá, charakteristicky ráčkujícího zpěváka tu doprovází nejen jeho už stabilní doprovodná sestava 29 Saiten, ale i další hosté, jako je dechař Marcel Bárta nebo hned trojice vokalistek. Někde je instrumentální bohatství už možná až na škodu; skromnější doprovod by písně umocnil více, zatímco takto se jejich podstata v až kolorativně bohatém doprovodu leckdy poněkud ztrácí. Dobře patrné je to na skladbě s hostujícím Františkem Segradem, která tím dostává sice rámec až šansonový, ale zároveň je doslova opakem vší myslitelné syrovosti a více než tvorbu folkových kolegů připomíná studiové nahrávky Michala Horáčka.
Důsledný přístup, kdy texty v bookletu doplňují komentáře a "pokračují" fotografiemi na písničkářových stránkách, kde nechybí ani jejich "mapa", prozrazuje autorovo zaujetí i jeho primární nechuť k povrchnosti. Sdělení je tu na prvním místě. Stejně jako nahrávku to všechno ale ocení hlavně citliví posluchači, ti bez potřeby sarkasmu při vnímání světa: kdysi se tomu říkalo "hudba pro dospělé". Na druhou stranu by bylo s podivem, kdyby se u ní "nechytli" i ti mladší, kteří mají v oblibě kupříkladu Kieslowski či Zrní. Protože jestli ničím jiným, tak porcí impulsů k přemýšlení a inspirativních historických informací, které otevírají nové obzory, se tyhle písně už předem řadí k těm nadčasovým.
