Vzepření se dnes tolik skloňovanému požadavku zábavnosti a prvoplánové modernosti nejsou ničím neobvyklým, a výjimkou nejsou ani ti, kteří jen pouhé úvahy o "cílové skupině" považují za umělecký ústupek. O to cennější mohou být jejich výstupy.
Justin Lavash: Changing of Tides (Tranzistor)
http://bandzone.cz/justinlavash
Britský písničkář se u nás usadil už před docela dlouhou dobou. Pořád se o něm ale mluví hlavně jako o tom, který spolupracoval s Lenkou Dusilovou nebo Monikou Načevou, zatímco jeho výjimečný způsob hry na kytaru a sólová tvorba zůstávají často přehlíženy. Tři roky po albu 25 Years vydaná nahrávka dokazuje, že je to hlavně ke škodě těch, kteří tak činí.
První, co překvapí, je žánrový rozptyl skladeb. Justin Lavash bývá označován za bluesmana, ale podle všeho je to pro něj omezující a více než úzké zařazení. A tak jestliže deska začíná akustickým písničkářstvím, už v druhé skladbě se poprvé objeví elektronika i country, a třetí se zase převaluje zlenivělou atmosférou jazzového baru. Postupně to vše zapadá jako jednotlivé díly do pečlivě vystavěné konstrukce, začíná být patrné vzájemné ovlivňování a výsledný tvar dostává smysl. A vejde se do něj jak folk pro milovníky Nicka Drakea, jazz i intelektuální rock, lehce evokující Marka Knopflera.
Veškeré použité prostředky jsou ovšem podřízeny lidskému faktoru: Citlivost i prožitek je tu na prvním místě. Slouží mu stejně, jako nezvykle velké množství hostů (občas zvučnějších jmen, než je protagonista) věnuje svou energii i talent samotným písničkám. Snad i proto má deska šanci oslovit hlavně tradiční posluchače, kteří se nudí u chladné elektroniky, mnohdy prozrazující, že její tvůrci mají blíže ke zručnému programování než ke schopnosti vyjádřit emoce. Právě o jejich zachycení a pokus probudit je i v posluchači, tu ale jde.
Justin Lavash, kterého prý k nahranému materiálu inspirovaly zdravotní problémy, trpělivě nabízí svůj komorní svět. Není otravným mužem u dveří, který láká dál okolojdoucí všemi prostředky, ale spíš nezúčastněně, tak trochu hlavně pro sebe, hraje za pootevřenými dveřmi a nechává na každém, zda je chce otevřít, vstoupit a začít naslouchat. Zpívá o tom, co ho ovlivňuje, o slovy jen těžko vyjádřitelných vztazích, přátelství a tom, co má pro něj smysl.
Celkem už páté Lavashovo autorské album by si určitě neměli nechat ujít ti, kteří věří v hudbě na nadčasovost a nemají pocit, že aktuální trendy jsou důležitější než to, co jim předcházelo. Právě oni totiž ocení vzácnou vyrovnanost i zjevnou auru, do které se promítla příznivá atmosféra spolupráce i muzikantství všech zúčastněných. A těm jistě neunikne ani to, čím je nahrávka nejsilněšjí: tedy svou uvolněností i přesvědčivým vyzařováním skutečnosti, že tam, kde je svoboda, nic není nemožné.
Sylvie Krobová: Let dýmem (Polí5)
http://bandzone.cz/sylviekrobovasanson
Šansony harmonikářky Sylvie Krobové vždy byly více načichlé divadlem než introvertním přístupem (řečeno s Janem Burianem) osamělých písničkářů. Vedle síly poetiky a prožitku díky tomu vždy vyzařovaly živelností a zároveň jim nechyběla přirozená lidskost, oproštěná od módních póz. Na celkem už čtvrtém albu se ale podařilo je posunout ještě o kousek dál.
Výchozím bodem se stala skvěle zvolená přítomnost excelentního kontrabasisty Petra Tichého a dechaře Jana Jiruchy. Právě jim se podařilo nejen hudebně výsledek zpestřit, ale i zahnat byť jen stopy hrozícího patosu a přidat komorním písním další roviny. Obzvlášť Jiruchův pozoun, rušivě zneklidňující, nedovolující posluchači nechat se ukolébat zpěvaččiným soustředěným projevem, provokuje i burcuje z letargie. A k silnějšímu vyznění přispívá i skutečnost, že sama Krobová střídá akordeon s pianem a přispívá tak k nabourávání schémat.
Vhodné se ukázalo i spojení nadějí napumpovaných autorských textů, vyvažujících ty temnější, spolu se zhudebněnou poesií Ondřeje Fibicha a Sylvie Plath, za níž autorčiny verše, vymaňující se z obyčejnosti, výrazně nezaostávají. Zpěvačka se navíc při jejich interpretaci ani trochu nešetří - je dramatická i syrově živočišná, ale zároveň vzdálená namyšlené sebejistotě a neodůvodněné suverénnosti. Pochybnosti a potřeba hledání tu jsou základním kamenem.
Tvorba, kterou nahrávka zachycuje, vždy bude na okraji masového zájmu. Je poslechově nepohodlná, nutí k soustředění, k zastavení se, k uvědomění si, že i dnes může být hudební vyjádření nezávislé na technologiích a civilizačních vymoženostech a přitom nepůsobit archaicky. Ale ani na okamžik to nevzdává a ani nemá potřebu se sama izolovat: titulní skladbu si třeba klidně lze představit v repertoáru dnes velepopulární Zaz. A ona otevřenost i schopnost probudit posluchače k vlastnímu vyjádření je přesně tím, proč bude i v budoucnu stát za to po téhle desce sáhnout.
