Ačkoli už je tu celá jedna generace posluchačů, pro kterou je Slovensko cizí stát, pořád je tu ještě dost těch starších, kteří pamatují federaci a ke slovenské scéně mají vztah téměř stejný, jako k té tuzemské. Ale i ti první by tvůrce ´mezi Dunajem a Tisou´ neměli ignorovat - stejně jako u nás se tam děje leccos zajímavého - jen stačí trochu hledat.
Jelly Belly: Über Alles (Deadred)
http://soundcloud.com/deadred/sets/jelly-belly-ber-alles-ep-1/
Košické trio se stalo jedním velkých překvapení minulého roku. Od té doby vyměnilo bubeníka a na nové nahrávce opět dokazuje, jak snadno se z něčeho dnes už tak historického, jako byly britská shoegaze scéna v čele s My Bloody Valentine nebo začátky Sonic Youth, modly všech nezávislých rockerů, dá vykřesat zcela současný, nápaditý a čerstvý projev. I na nové nahrávce totiž zní tajuplně, naplňuje beze zbytku význam slova "experiment", ale zároveň se nevzdává melodií a především až magicky vyvolávaných a následně vrstvených nálad.
Skladby pojmenované podle světových měst jsou možná maličko temnější než ty na Deaf Till 30, debutu z předchozího roku, a také v nich ubyly hůře identifikovatelné elektronické zvuky i pocit chaosu, ale ani v nejmenším to neznamená, že by nebylo co poslouchat, a že by změna kurzu byla nějak razantní. Jelly Belly si spíš než cokoli jiného ujasnili, kudy chtějí jít dál, a dali své představě přesnější, vybroušenější a dotaženější tvar.
Podivuhodné propletence linek nástrojů se opět vyhýbají tradičním písničkovým modelům "sloka-refrén", ale zároveň ani trochu neznějí samoúčelně, jako výsledek muzikantského bloudění. Vytvářejí zvukově i skladatelsky pozoruhodné instalace, hudební konstrukce, které by obstály i jen v instrumentální podobě - zpěv se z nich ostatně vždy jakoby vynořuje a zase se ztrácí. Je tak nikoli partnerem, ale přirozenou součástí chuchvalců zvuků a občas až sonických vibrací, líně se převalujících nad tepajícím rytmem. Zdánlivě ospalá atmosféra je navíc až neobvykle nabitá energií.
Celé to zní hodně "artově", ale zároveň tak nějak obyčejně a přirozeně, nepovýšeně. Psychedelie tu, spíš než útěk od reality za pomocí chemických urychlovačů, přibližuje přitažlivý svět nádherné zvukové fantazie, svobodného hraní si s ozvěnami tónů a nekompromisních muzikantských dobrodružství. Syrových i sametově hladících zároveň. Jednadvacetiminutová nahrávka tak působí jako dráždidlo i droga zároveň - je velmi snadné podlehnout tomu, si ji pustit znovu, a najednou zjistit, že už jede do sluchátek třeba počtvrté a stejně se nedostavuje pocit přesycení. Nesmírně inspirativní deska.
Aches: Glass Lip (Exitab)
http://exitab.exitmusic.org/album/glass-lip
I Slovensko má své kosmopolitní hudební projekty. Johnny Fox, který se pod projektem Aches skrývá, není světácky znějící pseudonym, jak by se mohlo zdát, ale jméno britského muzikanta, usazeného v Bratislavě. Na svém kontě má EP Fine Tongue a aktuální album, vydané na sklonku léta na bílém dvanáctipalcovém vinylu, opět potvrzuje, že label Exitab, který se realizace ujal, se nejen nevzdává objevování pozoruhodných projektů, ale představuje v dosažitelných zeměpisných šířkách magnet na to zajímavější a přínosnější a každopádně dobrý výchozí bod pro hledající posluchače.
Zasněná atmosféra nahrávky, spojující elektronické koláže, zvuk efektované kytary i nápaditě poskládané zvukové samply, působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Ať už budeme operovat pojmy jako ambient, lounge nebo jen mluvit o současné inteligentní alternativě k tanečním projektům, faktem zůstává, že Foxovy sofistikované kompozice znamenají propracovanou produkční odpověď na nenáročnou a čistě oddechovou hudební tvorbu, a výsledek, který je stejně přitažlivý pro experimenty milujícího posluchače, jako pro toho, kdo chce u poslechu prostě jen relaxovat..
Glass Lip je rozhodně především pocitová nahrávka - i když prý autora hodně inspirovala bratislavská architektura. Probouzí imaginaci, navozuje nálady, a i když občas zabrousí do konkrétna (breakbeatové bicí v Doesn´t Reply) je to jen takové malé dloubnutí k udržení pozornosti. Éterická lehkost a jakoby provoněná odlehčenost, prostá agresivních prvků, je tu dominantní.
Symbolem i nepopiratelnou výhodou Foxova dlouhohrajícího debutu je ale především pestrost a nezařaditelnost. To, jak se na něm vše prolíná a žádný ze stavebních prvků tu nemá navrch, je nejen zábavné, ale hlavně osvěžující v době, kdy se vymezování a žánrový purismus často cení jako něco chvályhodného. A jestliže se v mantinelech elektronické scény s letošním podzimem hodně mluví o aktuálním albu Flying Lotus, není vůbec marné nepřehlédnout ani podobné lokální projekty. Nemají se totiž vůbec za co stydět.
