Lidé se rádi sdružují - a ti v hudebních kapelách nejsou výjimkou. Vznikají žánrové "scény", kamarádské "partičky", lokální kooperace a názorové platformy. Na nezávislé scéně to pak někdy vypadá tak, že osamoceně to už skoro ani nemá smysl zkoušet. Ale jako vždy se při bližším ohledání ukáže, že jsou tací, kteří to nevzdávají ani v podobném případě. A hudební nadšenec si i navzdory ateismu může říci: "Zaplaťpánbu."
Vložte kočku: SEAT (Landmine Alert)
http://bandzone.cz/vloztekocku
Vpád čtveřice Vložte kočku na tuzemskou alternativní scénu opět dokázal fakt, že pokud se objeví opravdu výrazný objev, který má co říci, nepotřebuje k prosazení dlouhá léta. Tak originální kombinace stavebních prvků, díky jejichž pestrosti jen těžko rozsuzovat, zda jde více o elektronické těleso či o novou generaci alternativního rocku, se prostě neobjevuje každý den. Na druhém albu ovšem potvrzuje pozici nejen jedné z nejzajímavějších tváří tuzemské nemainstreamové hudby, vývozního artiklu a vynikající koncertní nálože, ale i vyzrálé záležitosti, která za sebou v originalitě i přesvědčivosti snadno zanechává i o generaci starší kolegy.
Oproti debutu TáTa a předcházejícím EP má nahrávka pojmenovaná po španělském automobilovém výrobci výrazně přesvědčivější i zvuk a technickou propracovanost a v podstatě jediné, co ji dělí od nálepky "dokonalá", je schopnost přenést koncertní energii na studiovou nahrávku. Sice se to tentokrát povedlo lépe než minule, ale pořád se nelze zbavit jistého pocitu zvukové uhlazenosti a možná až zbytečného vzdání se syrovosti a nespoutanosti, kterou tvůrci tolik ohromují na pódiích. Ale že i tento posun nebyl zbytečný, dokázaly jasně nominace na nejrůznější ocenění.
Už od prvních tónů se také tentokrát pozná jasně vyprofilovaná tvář. Kapela se vyloženě vyžívá v přeskakování mezi pompézní rozmáchlostí a rafinovaností detailů. O co méně deska nabízí živelnost koncertů, tím více znovu a znovu překvapuje přívalem nápadů, zvukových rovin a schopností spojit i zdánlivě nespojitelné. V tom je možná největší deviza kapely i nahrávky: pocit "nic není nemožné" je tu všudypřítomný. Sampl Jaromíra Nohavici v nejpřístupnějším hitu Dvě nebo tři cesty je jen nejviditelnějším místem, určitou vějičkou pro ty, kteří se nutně potřebují něčeho chytit.
Koně zas připomínají zálibu v přihlašování se k folklórním kořenům, jasně deklarovanou už na debutu. Plný rozsah eklektičnosti, pohybující se od houslových eskapád až po taneční elektroniku, ale naznačuje už úvodní Papšmír. Lze si u něj snadno uvědomit, že Vložte kočku nemají potřebu namachrovaně předvádět své instrumentální schopnosti (jako to často dělají třeba žánrově taktéž všežraví Hentai Corporation nebo ještě víc v samolibosti se utápějící První hoře), ale o to víc je využívají k hravosti, vyjádření specifického humoru i překvapování posluchače.
Kdybych měl hledat jedno, pro album charakteristické slovo, tak je to "nekompromisnost". V devítce skladeb alba SEAT se občas není snadné vyznat a nedá práci se tu ani ztratit. Hutné hyperaktivní hrátky hodné hudebních hrabátek. V repeticích a gradacích (tajemná Furiko Furiko Furiko Bolt) je ovšem nahrávka jen stěží překonatelná, a i jinde je to posluchačské "bloudění" především příjemné a přivádí k myšlence, že potenciál byl i tentokrát pořád spíš jen naznačen a pořád je kam jít. Tyhle kontrasty na každém kroku lákají k dalším návštěvám, stejně jako jsou přitažlivé expresivita a zaujetí. Ovšem pozor: jen pro toho, který nemá předem ve všem jasno.
Sdružení rodičů a přátel RoPy: 7777 (SRPRec)
http://srpr.bandcamp.com/album/7777
Početné pražské těleso, známé též jako SRPR nebo RoPa, na svém čtvrtém albu pokračuje v předchozími nahrávkami naznačeném trendu: temněji, depresivněji a rytmicky komplikovaněji. Pryč jsou ale tentokrát nejen vtipné písničky plné nadhledu a nápaditých melodií i textových obratů z debutu, ale i pozdější zvukové hledačství a sarkastické šlehy. Nastupuje nihilismus a znechucení. Jako by se kapela z oblasti alternativního rocku a post-punku tentokrát chtěla záměrně přesunout někam blíže k tradičnímu českému undergroundu.
K tomu odkazují hlavně zvukově archaické saxofonové party, ale i určitá bezvýchodnost, která čiší nejen z textů, ale i z celkového vyznění. Kapela byla vždy silná ve stavbě příběhů, textových hrátkách i nečekaných pointách, podpořených podprahovou energií. Na aktuálním albu obsažené skladby Narozeniny, Vzducholoď či Arabeska ovšem přinášejí hlavně váhání, neurčitost a nejistotu. A to bohužel nejen obsahovou. Poezii bez point či katarze doplňují temné kompozice, vyhýbající se melodiím dost často i kooperaci hudby s textem.
Nahrávka by mohla být snadno opatřena nálepkou: "Máte nadměrně dobrou náladu? Nebojte, s naší deskou vás rychle přejde." Připomíná cestu Zapovězeným lesem, známým z románů o Harry Potterovi: skrývají se tu mnohé nepěkné věci, kterým je lépe se vyhnout. Opravdu světlá místa jsou tu nakonec jen dvě: ne že by v nich šlo o bůhvíjaký optimismus, ale vracejí se k tomu, co kapele vždy šlo a nabízejí jak přitažlivý kontrast, tak melodický nápad. Dotazník ukazuje, že i neveselá lyrika může s pestrým a chytrým hudebním doprovodem vyniknout, Káva zase, že zkratka je někdy údernější než rozsáhlé mudrování, a že písničkovost funguje nejen na koncertech, ale i z nahrávky, protože jednoduchý nápad je vždy lepší než žádný. Byť je jeho absence zakrývaná složitou konstrukcí.
O co lépe fungují u SRPR oproti minulosti koncerty, plné energie i charakteristické svou atmosférou, o to prázdněji působí jejich zatím poslední album, kde se mnohdy natolik kapela soustředila na přearanžovanost a liché rytmy, až ve skladbě zapomněla jak na sdělení, tak nosný písničkový nápad. Není potřeba nad ním lámat hůl, při opakovaných seancích odhalí pár dalších pozitiv, jako jsou zajímavé zvukové hrátky či soustředěné zaujetí zainteresovaných. Příště by ale možná nezaškodil i dohled a odstup nezainteresovaného producenta, (nejlépe takového, který by se nebál do skladeb zasáhnout) a také pečlivější výběr nahrávaného materiálu.
