Čtyřicet let po svém založení odehrál Pražský výběr v O2 areně obří koncert s více než stovkou vystupujících. Jak vidí Michael Kocáb možnost vydání další společné desky, čím ho inspirovalo Las Vegas a co by udělal ve svém životě jinak?
O megakoncertu Pražského výběru v O2 areně se mluví jako o posledním. Proč?
To je celá řada kamínků v mozaice. Jednak již nejsme nejmladší, dvacet let jsme nevydali novou desku, a navíc se tak trochu rozcházíme hudebně i názorově. Připadá mi jako hudební nemravnost hrát třicet let stejné písně a tvářit se, že se nic neděje. Vždyť to si nedovolí ani Stouni. A to je sakra líná kapela. (smích)
Šanci na návrat tedy nevidíte?
Pokud bude nové album, tak ano. Ale pořádné, skvělé, které má potenciál, rozhodně ne žádný vejškrabek! A k tomu se zatím neschyluje. My tedy nové nahrávky prakticky máme, ale nejsme schopni se dohodnout na dramaturgii. Asi bychom si to album museli rozparcelovat podle jmen, podle vyznání a politické příslušnosti, nevím.
Narážíte na protiimigrantskou píseň Zástupy zástupů Viléma Čoka?
Třeba i na ni. Ale narážím také na to, že všichni máme kupu vlastních projektů, které nás živí, a tudíž přes ně nejede vlak, máme své stařecké nemoci, svou představu o tom, kudy by se naše tvorba měla ubírat. Je to zkrátka přílišná diskrepance na další společný krok kupředu.
Nejste zbytečně skeptický?
Rád bych byl. Jsem jinak velice optimistický člověk a ve všem se snažím vidět tu lepší stránku. To jsem se naučil od rodičů a pokouším se to předávat i dětem. Jen jsem v některých věcech asi už větší realista než dříve.
Váš tatínek je evangelický kněz. Když mluvíte o pozitivním vidění světa, ovlivňuje vás ve vašem životě i náboženství?
Samozřejmě. Křesťanské principy jsou pro mě, a myslím i řadu našich občanů, již od dětství významným korektivem. Dostal jsem kvůli nim sice několikrát do huby, ale zároveň jsou mi velkou oporou při rozhodování.
Mluvíte o tom, jak jsou pro vás křesťanské principy důležité, ale sám jste opustil manželku, rodinu... Jak se na to zpětně díváte?
Ve Starém zákoně se píše: "Oko za oko, zub za zub", v Novém však zaznívá ještě těžko obecně přijatelné a stále revoluční "Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem". My se raději stále obracíme k té židovské tradici, to je fakt. Člověk udělá během života spoustu chyb, ale je důležité se je nesnažit za každou cenu omlouvat. Nikdo nežije bez hříchu. Já jsem chyboval. A zpětně lituji špatných nebo neuvážených rozhodnutí. Není to tak dlouho, co jsem se o tom bavil s otcem. Zeptal se mě, jestli bych uvedené rozhodnutí vzal zpět, kdybych mohl...
A co jste mu odpověděl?
Že kdybych mohl, už bych se nikdy nerozvedl. Ale na druhou stranu, kdyby se nestalo, co se stalo, nebyl by tu můj milovaný syn Davídek. Takže kvůli Davídkovi bych to nevzal zpět a kvůli svým dalším třem milovaným dětem bych se nerozvedl. Zpětně neřešitelné. Některé chyby jsou zkrátka nejspíše osudové. Uznávám, že jsem ublížil spoustě lidí, ale jsem rád, že se naše vztahy v rodině nějak urovnaly, protože moje děti jsou to nejcennější, co mám.
Vidíte se v nich?
Strašně moc. Respektive mi nastavují zrcadlo. Když bylo Jessice asi patnáct, jednou si hrála s kamarádkami v pokojíčku, kde měly na plné pecky puštěný Pražský výběr, a já si říkal, že je půjdu pozdravit jako ten velký frajer z kapely, dcera bude pyšná a holky perplex. Jenže reakce byla úplně opačná: "Ježiš, fotr..." No, a Micky, který studuje na FAMU zvuk, mi nedávno oznámil, že absolutně nerozumím hudbě, že už jsem totálně mimo.
To se vás asi dotklo.
Kdyby mi řekl jen to, že se neorientuju v současné hudbě, ale on mi napálil, že už nerozumím ani její výrobě. To bylo něco ve stylu, jako když přijde syn truhláře za tátou a řekne mu, že vlastně neumí ani zapnout soustruh (smích). Natálka to díkybohu takhle nevidí.
A naštěstí máte ještě Davídka, který vám asi moc neodporuje.
Davídkovi jsou čtyři a je pravda, že to je čistá, naprosto odevzdaná a naivní bytost. A já po svých zkušenostech mohu říct, že jsem přes děti totálně umanutý. Dokonce bych řekl, že v tom mám až ženské vlastnosti, protože mě dojímají absolutně všechny: bílé, žluté, černé, kdekoli na světě a ve všech situacích. Moje i cizí. Jestli existuje něco, co opravdu nepřenesu přes srdce, pak je to právě utrpení dětí.
O koncertu Pražského výběru v O2 areně se šíří zvěsti jako o události století. Asi trochu přehnané, ne?
Opravdu nevím, jestli to bude největší událost posledních sta let, ale rozhodně to bude ukrutně monstrózní záležitost. Postavíme jednu z největších scén za celou historii O2 areny vysokou jako polovina Petřínské rozhledny. Bude to takový obr na úrovni Rolling Stones, to nepřeháním.
Proč tolik okázalosti?
Dost možná to bude poslední koncert té naší potrhlé sestavy a mám dojem, že groteskně-
-teatrálních gest není v našem případě nikdy dost. Za večer se vystřídá kolem sto dvaceti účinkujících.
Tolik lidí na jednom pódiu?
Přizvali jsme Český národní symfonický orchestr, smíšený klasický sbor, naše kamarády, hudebníky z Monkey Business, Davida Kollera, DJ Roxtara, Ivu Pazderkovou, Ondřeje Soukupa s hvězdnou Gabrielou Beňačkovou, také rockový sbor: Viktora Dyka, Michala Skořepu a Hanku Kosnovskou, naše bývalé zpěvačky Zlatu Kinskou a Dominiku Krátkou a další. O režijní dohled a choreografii se postará choreograf Yemi A. D. a celé to zaštítí americký superdirigent Steven Mercurio, který proslul třeba po boku Luciana Pavarottiho nebo Andrey Bocelliho, jezdí turné se Stingem, spolupracuje s Chickem Coreou...
Prý přijde i kouzelník?
Přál bych si, aby se tam uskutečnil i jeden velkolepý kouzelnický trik. Chtěl bych nechat někoho zmizet, jak jsem to viděl v Las Vegas na Copperfieldově show. Nechte se překvapit, možné je všechno. Měl jsem v životě možnost číst vážně míněný podvrh dopisu od Hospodina, skoro se setkat s UFO, tak co bych na koncertě Pražského výběru nemohl nechat někoho zmizet (smích)?
Nezahráváte si trochu?
Vůbec ne. Tohle je přece dobře míněná hra a nadsázka. Člověk by se z toho všeho, co se kolem nás děje, zbláznil, kdyby to bral úplně vážně. Zvlášť teď. Tohle mě zachraňuje.
Umění vás zachraňuje od politiky?
Tyhle dvě věci sice navzájem odděluji, ale zároveň jsou obě mou nedílnou součástí.
Z politiky jste tedy úplně nezmizel?
Pokud má člověk nějakou zodpovědnost a záleží mu na budoucnosti vlasti, nemůže se přece nikdy zapikat s tím, že politika půjde mimo něj. Kdyby to bylo nutné, vrátil bych se.
Nedávno jste vydal sólové album Abstract, které volně navazuje na váš projekt Aftershocks. Na poslech není úplně snadné. Myslíte si, že ho někdo pochopí?
Víte, v zemi velkého bel canta Karla Gotta a diskotéky Michala Davida je těžké prosadit se s heavy metalovou nebo jinak experimentální hudbou. Počítám s tím, že bude objevena až za čas. Občas narážím na takové paradoxy, že mi lidé říkají, že nejlepší moje album je Povídali, že mu hráli. To je přece album staré třicet let! Některé věci zkrátka přicházejí se zpožděním.
Vás to neodrazuje?
Jsem přesvědčený, že nové album je jedna z nejlepších hudebních záležitostí, kterou jsem stvořil. Projevuje se na ní část mé rozervané skladatelské duše, která tenduje od jazzu k funku, od rocku k punku a od techna zpátky ke klasické hudbě, kterou jsem vystudoval.
Tomu odpovídá i hodně pestrý výběr hostů...
Mladí hudebníci mě velmi inspirují a jsem rád, když s nimi mohu spolupracovat. Na albu se proto objevil třeba Vladimír 518, Radek Banga nebo moje děti Natálka, David a Michael. Přizval jsem i skvělé muzikanty, jako jsou Glenn Proudfoot, Klaudius Kryšpín, František Kop, Miroslav Hloucal, Jan Jakubec, Richard Scheufler, Petr Kukovič a další. Je to syntéza všeho a všech, co mám rád.
